Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1387/2004Rozsudek NS ze dne 22.07.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1387.2004.1
Dotčené předpisy

§ 112 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 1387/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. L., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 7.1.2004, sp. zn. 30 Co 560/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 710/2002 (žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o 147.747,80 Kč), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze 7.1.2004, sp. zn. 30 Co 560/2003, i rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 24.6.2003, čj. 5 C 710/2002-25.

II. Věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou, podanou u soudu 19.8.2002, domáhal se žalobce, aby žalované České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo „vydat mu 147.747,80 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů s 10% úroky od 13.3.2002 do zaplacení“, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce se svou manželkou S. L. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 28.7.1983, sp. zn. 1 T 79/83, odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky a byli odsouzeni i k trestu propadnutí majetku; tento trest se týkal i domu čp. 400 ve V. a pozemku parc. č. 172/1 (o výměře 780 m2) ve V. Žalobce i jeho manželka byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. Rt 1166/90 rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Uvedené nemovitosti byly po propadnutí státu převedeny na nabyvatele J. a A. R., které žalobce vyzval k vydání nemovitostí a podal proti nim i žalobu o vydání nemovitostí u soudu, kterou však Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl (pod sp. zn. 4 C 586/95). Žalobce proto požádal o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti, ale Ministerstvo financí ČR uznalo nárok žalobce jen z jedné poloviny, a to pouze ohledně domu, ale nikoli ohledně pozemku a trvalých porostů na něm.

Za žalovanou Českou republiku Ministerstvo financí ČR navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že žalobou uplatněný nárok tu není po právu co do důvodů i co do výše. Poukazovalo zejména na to, že již poskytlo žalobci náhradu za ideální polovinu nedostavěného domu čp. 400 ve V., nikoli však za zbývající polovinu těchto nemovitostí, připadající na bývalou (rozvedenou) manželku žalobce, která nárok na finanční náhradu neuplatnila. Další část požadované finanční náhrady nebyla žalobci Ministerstvem financí přiznána, o čemž byl vyrozuměn doporučeným dopisem z 2.7.1999; jestliže žalobce podal svou žalobu v této právní věci dne 19.8.2002, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby podle ustanovení § 101 občanského zákoníku. Byla tedy ze strany žalované České republiky uplatněna v tomto smyslu námitka promlčení žalobou uplatněného nároku.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 24.6.2003, čj. 5 C 710/2002-25, byla žaloba žalobce zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce uplatnil svůj nárok u Ministerstva financí ČR dne 12.3.1999; na žádost žalobce bylo tímto ministerstvem reagováno písemně a dopis byl doručen zástupci žalobce 2.7.1999. Poslední den lhůty k uplatnění nároků žalobce u soudu byl v daném případě 12. březen 2002. Žalobní návrh byl však v této právní věci podán žalobcem až 19.8.2002, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Protože ze strany žalované byla vznesena námitka promlčení, soud prvního stupně proto nemohl (jak bylo v rozsudku soudu prvního stupně uváděno) žalobci jeho nárok přiznat. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalobce, že tu promlčecí lhůta začala běžet až od 12.3.2000, tedy až po uplynutí jednoroční lhůty stanovené zákonem č. 115/1994 Sb., v níž má příslušný ústřední orgán státní správy poskytnout finanční náhradu. Soud prvního stupně byl totiž toho názoru, že tu promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy bylo právo uplatněno u žalovaného státu, tedy od doručení výzvy k finanční náhradě. Soud prvního stupně neshledal správnou ani námitku žalobce, že tu promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy bylo právo uplatněno u žalovaného státu, tedy od doručení výzvy k finanční náhradě. Soud prvního stupně neshledal správnou ani námitku žalobce, že tu promlčecí lhůta neběžela po dobu trvání řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1, vedeném pod sp. zn. 12 C 208/2001, v němž podal žalobce žalobu 18.7.2001, ale toto řízení bylo zastaveno pro nedostatek na straně žalovaného (Ministerstva financí ČR) být účastníkem řízení; nebyl tu tedy, podle názoru soudu prvního stupně splněn zákonný předpoklad uvedený v § 112 občanského zákoníku, tj. řádné pokračování v řízení.

Žaloba žalobce byla tedy soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 7.1.2004, sp. zn. 30 Co 560/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutková zjištění soudu prvního stupně, závěry z nich učiněné, stejně jako právní posouzení věci jsou správné.

Žalobce požádal v daném případě podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. o poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti, a to podáním, které došlo Ministerstvu financí ČR 12.3.1999. Žalobci byla přiznána náhrada 142.705 Kč, což Ministerstvo financí ČR blíže konkretizovalo v písemném sdělení z 30.6.1999 a uvedlo, že v další části žalobcem požadované náhrady nelze již žalobci vyhovět a uvádělo také z jakých důvodů; toto písemné sdělení bylo žalobci doručeno 2.7.1999; z tohoto sdělení musilo být žalobci zřejmé, že Ministerstvo financí ČR mu již další plnění nehodlá poskytnout.

Žádost o finanční náhradu bylo nutno podat, dovozoval odvolací soud, do jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci (§ 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Zákon č. 87/1991 Sb. byl změněn zákonem č. 115/1994 Sb., který stanovil (v článku IV., bod 1 a 2), že nárok na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., uplatněný do dne účinnosti zákona č. 115/1994 Sb. (tj. do 28.4.1994), a neuspokojený do šesti měsíců ode dne doručení žádosti, je splatný do tří let ode dne nabytí účinnosti zákona č. 115/1994 Sb. K žádosti o finanční náhradu podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podané po účinnosti zákona č. 115/1994 Sb. (jako je tomu i v daném případě) poskytne příslušný ústřední orgán státní správy finanční náhradu nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti. Odvolací soud v této souvislosti uváděl, že „lhůta k uplatnění práva (žádosti u Ministerstva financí ČR) na finanční náhradu je lhůtou prekluzívní, tedy propadnou“. Odvolací soud dospěl k závěru, že tu nelze dovodit, že „oprávněná osoba v případě, že její nárok na poskytnutí náhrady nebude příslušným ústředním orgánem státní správy uspokojen, může podat žalobu k soudu až po uplynutí jednoroční lhůty, která běží od doručení žádosti“; nelze tu také, podle názoru odvolacího soudu, dovodit, že tříletá promlčecí doba začíná běžet až po uplynutí této roční lhůty. Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě začala žalobci běžet promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu dne 2.7.1999 a skončila 2.7.2002; protože však žalobce podal žalobu u soudu až 19.8.2002, stalo se tak až po uplynutí promlčecí lhůty. Jestliže v daném případě byl žalobce se stanoviskem Ministerstva financí ČR seznámen 2.7.1999, pak mu nic nebránilo v tom, aby mohl své právo uplatnit u soudu.

Odvolací soud neshledal správnou námitku žalobce, že tu došlo ke stavení běhu promlčecí doby a byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že tu nebylo žalobcem v řízení řádně pokračováno (srov. § 112, věta první, občanského zákoníku), když totiž žalobce zavinil, podle názoru odvolacího soudu, že řízení v právní věci sp. zn. 12 C 208/2001 Obvodního soudu pro Prahu 5 muselo být zastaveno, takže tu nebyly splněny zákonné předpoklady pro stavení promlčecí doby.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 17.2.2004 a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo předáno na poště dne 19.4.2004 k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 a § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve lhůtě stanovené k podání dovolání.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka zásadního významu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především uváděl, že odvolací soud vyřešil v daném případě v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanovení § 112 občanského zákoníku) otázku počátku běhu promlčecí doby a stavení jejího běhu.

Dovolatel dále zdůrazňoval, že podle článku IV. odst. 2 zákona č. 115/1994 bylo Ministerstvu financí ČR, jako příslušnému ústřednímu orgánu státní správy, uloženo poskytnout žalobci finanční náhradu do jednoho roku ode dne doručení žádosti; nárok na poskytnutí této náhrady podléhá ve smyslu ustanovení § 100 občanského zákoníku promlčení v obecné tříleté promlčecí době, počínající ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Dovolatel poukazoval i na to, že doba splnění (splatnost) stanovená v občanskoprávních vztazích právním předpisem je závazná a pokud to zákon nepřipouští, nelze ji změnit dohodou účastníků a tím méně jednostranným právním úkonem dlužníka. Nelze tedy u počátku promlčení dát za pravdu odvolacímu soudu, který v daném případě jej klade nikoli do doby uznání závazku, ale do doby doručení přípisu Ministerstva financí žalobci z 30.6.1999, jímž bylo žalobci sdělováno, že náhradu za druhého z manželů a náhrada za pozemek a trvalé porosty na něm, nelze, podle názoru uvedeného ministerstva, přiznat.

Dovolatel nepovažoval za správný ani právní názor odvolacího soudu na stavení běhu promlčecí doby. Jestliže totiž žalobce uplatnil nárok na finanční náhradu žalobou z 18.7.2001 proti ústřednímu orgánu státní správy, který tu byl zákonem jednoznačně specifikován, a bylo-li řízení o této žalobě zastaveno pro údajně neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v tom, že Ministerstvo financí ČR tu nemělo, podle názoru soudu, procesní způsobilost, měla být doba od podání žaloby do zastavení řízení (ve věci sp. zn. 12 C 208/2001 Obvodního soudu pro Prahu 5) považována za stavění běhu promlčecí doby, tedy za období, v němž promlčecí doba neběžela.

Přípustnost uváděného dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), jak na to dovolatel ve svém dovolání také poukazoval.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě z obsahu soudního spisu, ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem anebo zda tu byla řešena právní otázka, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 7.1.2004 (sp. zn. 30 Co 560/2003 Krajského soudu v Praze) poukazoval ke zdůvodnění svého rozhodnutí z hmotněprávních ustanovení právního řádu ČR jmenovitě na ustanovení § 100, § 101, § 102 a také § 112 občanského zákoníku.

Výkladovým závěrem v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu byl zejména jeho výklad ustanovení § 112 občanského zákoníku, k němuž odvolací soud dospěl v odůvodnění svého rozsudku na str. 6 v prvním odstavci: „Pokud žaloba v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 208/2001 od počátku směřovala proti někomu, kdo podle hmotného práva neměl způsobilost mít práva a povinnosti, nemohlo vůči takové osobě dojít ke stavení promlčení. V uvedené právní věci nebyly splněny podmínky řízení a soud pro tento nedostatek řízení zastavil. Za této situace nelze učinit závěr, že žalobce řádně pokračoval v řízení (z procesního hlediska zavinil zastavení řízení). Zákonné předpoklady pro stanovení promlčecí doby tedy ve věci splněny nebyly“.

Dovolací soud však, na rozdíl o odvolacího soudu, vycházel z právních závěrů k výkladu ustanovení § 112 občanského zákoníku, obsažených ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Podle ustanovení § 112 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že „v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 112 občanského zákoníku) i ten účastník občanského soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím ve věci“.

Dovolací soud měl na zřeteli také i právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 74/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem), že totiž „eventuální neúspěšnost žaloby není okolností, k níž soud přihlíží v rámci úvahy o existenci podmínek řízení“.

Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací soud se nemohl ztotožnit s rozdílným, zužujícím výkladem ustanovení § 112 občanského zákoníku v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, a tento výklad odvolacího soudu musel pokládat za řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než posoudit v uvedeném smyslu dovolání dovolatele jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a zároveň také jako dovolání důvodné, když pro zaujatý výklad ustanovení § 112 občanského zákoníku v rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné pokládat toto rozhodnutí za správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. jeho výklad ustanovení § 112 občanského zákoníku na straně třetí v šestém odstavci rozsudku z 26.6.2003, čj. 5 C 710/2002-25 Okresního soudu Praha-západ), zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupě k dalšímu řízení.

V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz § 243d odst. 1, věta první, a § 226 občanského soudního řádu) a rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. července 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru