Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1382/2020Usnesení NS ze dne 15.06.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Vlastnictví
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1382.2020.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 39 obč. zák.

§ 80 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2427/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1382/2020-456

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394/4, proti žalovanému městu Doksy, identifikační číslo osoby 002 60 444, se sídlem v Doksech, náměstí Republiky 193, zastoupenému JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, o určení neplatnosti směnné smlouvy a zaplacení částky 650 000 Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 59/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 10. 2019, č. j. 36 Co 172/2019-419, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 12. 2018, č. j. 7 C 59/2012-383, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2019, č. j. 7 C 59/2012-396) tak, že se zamítá žaloba na určení (částečné) neplatnosti směnné smlouvy (v rozsahu vymezeném ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně) a zaplacení částky 650 000 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých účastníkům v řízení u soudů obou stupňů (výroky II a III).

V soudy posuzované věci žalobce požadoval deklarování částečné neplatnosti směnné smlouvy, kterou uzavřel dne 23. 4. 2001 s městem Doksy (žalovaným) a jejímž předmětem byla směna pozemku parc. XY (jenž dával do směny žalobce) za pozemky parc. XY (vkládané do směny žalovaným), všechny v katastrálním území XY u XY (v důsledku pozemkových úprav mají tyto pozemky aktuálně již jiné číselné označení). Dle tvrzení žalobce pozemek parc. XY a částečně i pozemek parc. XY (celkem ve výměře 1 622 m2) byly vytvořeny z parcely XY, jež byla součástí přídělu č. 77 ve prospěch rodičů žalobce coby přídělců. Právo na vydání nemovitostí, jež byly předmětem přídělu č. 77, žalobce uplatnil postupem dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen jako „zákon o půdě“), tyto nemovitosti přešly do jeho vlastnictví, z čehož současně dovozoval, že v rozsahu výměry 1 622 m2 směnnou smlouvou „nabyl“ pozemky ve svém vlastnictví, pročež v tomto rozsahu považoval smlouvu za neplatnou. Jelikož byla již část pozemku parc. XY, již žalobce oproti „nabytí vlastních pozemků“ (parc. XY a část parc. XY) pozbyl, znehodnocena přípojkami plynu, požadoval žalobce dále i zaplacení částky 650 000 Kč jako obvyklé hodnoty této části pozemku.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že směnnou smlouvou ze dne 23. 4. 2001 žalobce směnil pozemek parc. XY za pozemky parc. XY, vše v katastrálním území XY. Pozemek parc. XY a část pozemku parc. XY byly vytvořeny z původní parcely XY, která byla součástí přídělu č. 77 pro rodiče žalobce, ale současně byla evidována i v knihovní vložce č. 250 pozemkové knihy jako historický majetek města Doksy. Část parcely XY se pak po přečíslování v roce 1966 stala součástí parcely XY, která byla – poté, co město Doksy v letech 1996 a 1997 uplatnilo právo na vydání svého historického majetku podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen jako „zákon č. 172/1991 Sb.“) – Severočeskými státními lesy, s.p., celá vydána žalovanému.

Zatímco dle soudu prvního stupně žalobce uplatnil restituční nárok podle zákona o půdě na vydání všech nemovitostí, které byly součástí přídělu č. 77, tedy i na vydání parcely PK 1041 (z níž vznikl pozemek parc. XY a později pozemky parc. XY a částečně i pozemek XY), která mu také byla vydána, odvolací soud učinil odlišné skutkové zjištění. Tedy že žalobce sice požádal Severočeské lesy o vydání té části pozemku parc. XY (označené v jím předloženém, avšak do katastru nemovitosti nikdy nezapsaném, geometrickém plánu jako parc. XY), jež měla být dříve součástí parcely XY, nicméně tato část pozemku XY mu nikdy vydána nebyla, neboť žalobce nárok na její vydání neuplatnil u pozemkového úřadu. Neztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nebyl oprávněn ke směně pozemku parc. XY a části pozemku parc. XY, uzavíraje, že oba tyto pozemky přešly do vlastnictví žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb. a nebyly vydány žalobci. Žalovaný byl tudíž vlastníkem i těchto pozemků a směnná smlouva ze dne 23. 4. 2001 není ani částečně neplatná. Určovací žalobou podle obecných předpisů pak nelze obcházet předpisy restituční.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, resp. procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že sporná část pozemků parc. XY (dále též jen „předmětné pozemky“) byla součástí přídělu č. 77 pro jeho rodiče, kteří k ní nikdy nepozbyli vlastnické právo; v době, kdy byli rodiče žalobce donuceni vzdát se vlastnického práva k pozemkům, jež byly součástí přídělu č. 77, nebyla již sporná část předmětných pozemků součástí „tohoto vzdání se“ (přídělu), neboť od roku 1966 byla chybně evidována v knihovní vložce č. 250 jako historický majetek města Doksy. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom ke vzniku vlastnického práva k přídělu postačovalo ujmutí se jeho držby a nebylo třeba intabulace. Rodiče žalobce tak byli vlastníky označených částí pozemků parc. XY i po vzdání se přídělu v roce 1969, přičemž již od přečíslování pozemků v roku 1966 existovala k těmto pozemkům duplicita vlastnického práva, kdy oproti chybnému knihovnímu zápisu pro město Doksy v knihovní vložce č. 250 stálo vlastnické právo, které jeho rodiče nikdy nepozbyli právě v důsledku chybného knihovního zápisu, kdy se komunistický režim domníval, že nejde o součást přídělu. Jelikož jeho rodiče vlastnické právo k této části přídělu neztratili, nebylo ani možné vznést restituční nárok podle zákona o půdě. Odvolací soud tedy – uzavírá dovolatel – učinil chybné rozhodnutí, jímž mu jako žalobci „upřel nárok vyplývající z vlastnického práva“.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že „ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecných předpisů“ (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 336/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015). Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09, nebo ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1160/18). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že dotčený majetek přešel podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3105/2008).

Pakliže podle zjištění odvolacího soudu byly dotčené části předmětných pozemků vydány žalovanému (z důvodu přechodu vymezeného majetku státu do vlastnictví obcí dle zákona č. 172/1991 Sb.) v situaci, kdy žalobce (jenž nedisponoval ani držbou předmětných pozemků) právo na jejich vydání podle restitučních předpisů neuplatnil (ač toto právo uplatnil v případě jiných, dalších pozemků, jež mu byly konstitutivním rozhodnutím pozemkového úřadu vydány a toliko ve vztahu k nim proto došlo k obnovení vlastnictví), obstojí – jako souladný s konstantní judikaturou – i ten závěr, že žalovaný byl oprávněn tyto pozemky (jakožto jejich vlastník) směnit (že účastníky uzavřená směnná smlouva není pro nedostatek vlastnictví žalovaného k předmětným pozemků neplatná), totiž že prosazení svého (tvrzeného) vlastnického práva (potažmo zpochybnění vlastnického práva žalovaného) k předmětným pozemkům se nemůže žalobce domáhat s odkazem na obecné předpisy.

V posuzované věci přitom nejde ani o situaci, kdy soudní praxe judikuje, že oprávněné osobě nelze upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů, neboť k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, nebo ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10).

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se totiž podává, že knihovním vlastníkem předmětných pozemků v době uzavření směnné smlouvy bylo město Doksy (žalovaný), kterému byly vydány Severočeskými státními lesy, s.p., s odkazem na nabytí majetku dle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Přitom žalobce ani jeho právní předchůdci nebyli od roku 1966 knihovními vlastníky těchto pozemků (tvořících část pozemku parc. XY), pozemky nedrželi a ani žalobce se k nim nechoval jako vlastník (jinak by ani nemohl přistoupit na jejich směnu). Nelze proto uzavřít, že by vlastnické právo žalobce (a vlastnické právo jeho právních předchůdců) nebylo zpochybňováno a on tak neměl rozumný důvod uplatnit právo na vydání sporných částí předmětných pozemků podle restitučního předpisu.

Uvádí-li dovolatel, že právo na vydání předmětných pozemků uplatnit nemohl, neboť nebyly předmětem „vzdání se přídělu“, pomíjí, že zákon o půdě (srov. § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě), ale i jiné restituční předpisy (např. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), řadí mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě též převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, kdy k formálnímu přechodu vlastnického práva nedošlo a kdy postačí, že došlo k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2467/2018). Bez významu je proto také poukaz dovolatele na tu rozhodovací praxi, dle níž vlastnické právo k předmětu přídělu vznikalo již okamžikem ujmutí se držby [vznik vlastnického práva žalobcových právních předchůdců totiž ani nebyl zpochybňován a pro posouzení otázky, mohl-li (měl-li) žalobce postupovat podle restitučních předpisů, není za daných okolností významné, byl-li zánik vlastnického práva v rozhodném období provázen k tomu způsobilým právním důvodem (tvrzení žalobce, že jeho předchůdci vlastnické právo k předmětným pozemkům nikdy „formálně“ nepozbyli a že toto právo „formálně“ trvalo)].

Z výše uvedeného je zřejmé, že relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nebyly naplněny.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 6. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru