Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 138/2001Rozsudek NS ze dne 23.03.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.138.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 138/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., ve věci žalobců: A/ B. S., B/ V. S., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému J. H., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. l7 C l43/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne l9. července 2000, čj. 54 Co 89/2000-204, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne l9. července 2000, čj. 54 Co 89/2000-204 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne l2. října 1999, čj. l7 C l43/92-l76, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vycházející ze zákona č. 87/199l Sb. na uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání domu čp. 893 se stavební parcelou č. l427/32 a pozemkovou parcelou a parc. č. l427/l6-zahrada, zapsaných na LV č. 7l3 pro kat. úz. K. v evidenci nemovitostí pro město P., zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž že žalovaný není povinnou osobou, neboť fyzické osoby, jež nabyly nemovitosti (věc) od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6, ji nenabyly v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění, a to proto, že nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by na rodiče žalovaného (J. H. a E. H.) bylo možno nahlížet jako na osoby významně politicky angažované, u kterých by získání nemovitostí bylo dáno právě tímto politicky významným postavením. Stran dodržení postupu podle Směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2.4.l964 publikovaných ve Věstníku ministerstva financí pod č. l0 dne l4.4.l964 (dále jen Směrnice č. l0), ukládající státní organizaci spravující rodinný domek jej nabídnout ke koupi dosavadnímu uživateli, odvolací soud uzavřel, že V. S. ani B. S. nesvědčilo užívací právo k bytu v rodinném domku podle § 390 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve znění zákona č. l46/l97l Sb. (dále jen OZ), a proto jim oprávnění plynoucí ze Směrnic nenáleželo, takže nebyla naplněna skutková podstata § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. naplněn znak rozporu s tehdy platnými předpisy nebo protiprávního zvýhodnění.

Ve včasném dovolání žalobců, zastoupených advokátem, žalobci s tímto závěrem s odkazem na § 24l odst. 1 písm. d/ o.s.ř. nesouhlasí, a setrvávají na stanovisku, že rodiče žalovaného nabyli nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, neboť v rozporu se Směrnicemi č. l0 nebylo vyhověno žádosti B. S. o odkoupení rodinného domku s tím, že v něm rovněž bydlel i V. S. a navíc otec žalovaného J. H., byl zvýhodněn doporučujícím dopisem od náměstka ministra zdravotnictví ze dne 29.3.1976.

Dovolání je tu ve smyslu § 238 odst. l písm. a/ o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) přípustné, jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolatelé jim uplatnili způsobilý dovolací důvod podle § 24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Předmětem dovolacího řízení je tedy posouzení správnosti právního závěru o tom, že rodiče žalobce nenabyli věc v rozporu s právními předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění vzhledem k doporučujícímu dopisu náměstka ministra zdravotnictví ze dne 29.3.1976, a přesto že o odprodej rodinného domku požádali děti původních vlastníků (I. a V. S.) tj. B. a V. S., a konečně přesto že Směrnice č. l0 ukládala povinnost nabídnout rodinný domek ke koupi dosavadnímu uživateli. Jinými slovy v dané věci jde o to, zda tyto děti původních vlastníků byly či nebyly uživateli bytu v předmětném rodinném domku.

Pokud jde o doporučující dopis ze dne 29.3.1976 má dovolací soud zato, že vzhledem k jeho obsahu (doporučení žádosti proto, že p. H., je přednostou II. dětské kliniky, děkanem dětské lékařské fakulty, čestným pracovníkem ministerstva zdravotnictví, členem předsednictva Vědecké rady MZ ČSR) nešlo o preferenci politické povahy, ale odborné, jež zakládala dostatek důvodů pro odlišné zacházení a tudíž jím nemohla být splněna podmínka protiprávního zvýhodnění.

V následně uvedeném směru tedy pokud jde o to, zda B. a V. S. byli uživateli bytu, zkoumal odvolací soud otázku užívacího práva pouze z pohledu § 390 odst. l a 2 0Z, který předpokládá existenci dohody o odevzdání a převzetí bytu ke vzniku "tzv. jiného užívacího práva" možného vedle "užívacího práva", které rovněž předpokládá existenci dohody o odevzdání a převzetí bytu, ale liší se v tom, že vznikalo jen k bytům v socialistickém společenském vlastnictví ať již státním či družstevním, zatímco tzv. " jiné užívací právo" mohlo vzniknout k bytu v rodinném domku , jak je tomu v dané věci, případně k bytu v osobním vlastnictví. Na druhé straně však odvolací soud přehlédl, že za analogického použití § l80 a § l8l občanského zákoníku bylo možno v souvislosti s "ilegálním" odchodem do ciziny uvažovat o trvalém opuštění společné domácnosti I. S. s následným vznikem výlučného užívacího práva jejího manžela V. S. a přechodem jeho užívacího práva na děti rovněž za analogického použití § 179; § l8l občanského zákoníku, v případě, že s ním žily ve společné domácnosti a neměly vlastní byt. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že samotné bydlení V. S. v H. B. a později v P. (výpověď na čl. l8 spisu) či bydlení B. S. v předmětném domě do r. l967 (čl. l5 spisu) ještě nevytváří dostatečný podklad pro posouzení hledisek upravených v § l79 občanského zákoníku, neboť dle už tehdy ustálené soudní praxe podmínka společné domácnosti byla splněna, i když z vážných důvodů (léčebných, studijních, pracovních) se uživatel nebo osoby uvedené v § l79 zdržují dočasně mimo své bydliště.

Jak vyplývá ze shora uvedeného právní posouzení odvolacího soudu trpí zjevnou neúplností, neboť neřešilo otázku existence užívacího práva z pohledu § l79; § l80, § l8l občanského zákoníku a ve svých důsledcích je tedy nesprávné; proto je dovolací soud podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil. Jelikož obdobně nesprávným právním posouzením je postižen i rozsudek soudu prvního stupně zrušil dovolací soud i ten, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. l věta druhá o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. l věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2001

JUDr. Iva Brožová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru