Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1378/2002Usnesení NS ze dne 01.08.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1378.2002.1
Dotčené předpisy

§ 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 202 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1378/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání A. K., zastoupeného advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 28.2.2002, sp. zn. 1 Co 20/2002, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 52/2001 (žalobce Arnošta Kučery, zastoupeného nyní Mgr. L. H., proti žalované akciové společnosti P. s., o ochranu osobnosti), takto:

I. Zrušují se usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 28.2.2002, sp. zn. 1 Co 20/2002, i usnesení Krajského soudu v Ostravě z 25.9.2001, čj. 23 C 52/2001-12.

II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal žalobou, podanou 15.6.2001 u Krajského soudu v Ostravě, aby mu byla rozhodnutím soudu poskytnuta ochrana osobnosti proti „poškozování zdraví hypnotizováním“ ze strany „nadřízených pracovníků i spolupracovníků“ žalovaného podniku (z nichž deset uvedl žalobce jmény a příjmením). Žalobce uváděl jmenovitě tři případy, v nichž došlo k takovýmto zásahům do jeho práva na ochranu osobnosti. Bylo to v květnu 1987 na školení technických pracovníků v K., kdy byl bez jeho souhlasu „veřejně uspán před ostatními spolupracovníky a v hypnotickém stavu byl vyslýchán bývalým vedoucím pracovníkem M. K.“ a poté byl z uvedeného důvodu zesměšňován. K dalšímu organizování hypnotizování žalobce (tentokráte ze strany spolupracovníka O. T.) došlo v říjnu 1992 a v dubnu 1995 při uspořádaném zájezdu kolektivu pracovníků žalovaného podniku a pak dokonce i při vniknutí několika žalobcových spolupracovníků do soukromého bytu žalobce. V důsledku tohoto počínání došlo u žalobce k poškození na zdraví (jmenovitě silnými bolestmi hlavy), došlo ke snižování občanské cti a lidské důstojnosti žalobce i k narušení jeho soukromí. Došlo k tomu všemu i v období, kdy se žalobce připravoval na závěr dálkového studia na vysoké škole, což působilo rušivě na tuto jeho přípravu studia, které žalobce později dokončil. Žalobce proto požadoval, aby žalovanému podniku bylo uloženo podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku poskytnout mu úhradu vzniklé nemajetkové újmy, a to částkou 500.000 Kč „za poškození zdraví, snížení občanské cti a lidské důstojnosti“ a částkou 500.000 Kč i za „šíření pomluv“ o žalobci. Žalobce vyslovoval v žalobě názor, že tímto počínáním byl žalobce ze strany pracovníků žalovaného podniku „šikanován a terorizován“. Kromě toho uplatnil žalobce ve své žalobě i žalobní návrh na „poskytnutí finanční náhrady za družstevní byt“ a „náhrady za odpracované hodiny na stavbě rodinného domu L. K. a V. K.“.

Krajský soud v Ostravě vydal dne 25.6.2001 usnesení (čj. 23 C 52/2001-4), jímž vyzval žalobce, „aby svou žalobu z 11.6.2001 ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení písemně ve dvou vyhotoveních opravil a doplnil tak, že uvede: 1. bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo u právnické osoby), 2. skutkové vymezení toho, v čem spatřuje porušení práva na ochranu své osobnosti ze strany žalovaného (žalovaných) a 3, čeho se domáhá (jak má soud podle jeho návrhu rozhodnout)“. V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že ze žalobního návrhu žalobce „není srozumitelně patrno, kdy a jakým neoprávněným zásahem ze strany žalovaného byla žalobci přivozena osobní újma, důsledkem níž by byla porušena osobnostní práva žalobce podle § 11 a násl. občanského zákoníku“. Usnesení obsahovalo i poučení o možnosti odmítnutí žalobcova podání, nebude-li opraveno a doplněno podle výzvy soudu.

K uvedené výzvě soudu prvního stupně zaslal žalobce své podání z 5.7.2001, v němž uvedl, že za odpůrce v tomto občanském soudním řízení „označuje P. s., a.s.“, že za neoprávněné zásahy do svého práva na ochranu osobnosti považuje shora již uvedená počínání pracovníků žalovaného podniku (konkrétně uvedených) vůči němu, k nimž došlo v květnu roku 1987, v říjnu 1992 a v dubnu 1995. Toto počínání spočívalo zejména v jeho hypnotizování, aniž k tomu dal souhlas a v provádění jeho výslechu a v zesměšňování v tomto stavu. Toto počínání označených pracovníků žalovaného podniku bylo spojeno i s jejich „vniknutím do soukromého bytu“ a mělo i negativní zdravotní důsledky pro žalobce, zejména stupňující se bolesti hlavy. Jako sankci za tyto zásahy navrhoval žalobce uložit žalovanému podniku povinnost k náhradě vzniklé nemajetkové újmy částkou 500.000 Kč za „poškození zdraví, snížení občanské cti a lidské důstojnosti“ a částkou 500.000 Kč „za šíření pomluv“.

Krajský soud v Ostravě pak dne 25.9.2001 vydal usnesení, čj. 23 C 52/2001-12, jímž „odmítl navrhovatelovo podání a rozhodl, že navrhovatel a odpůrce nemají právo na náhradu nákladů řízení“. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že odmítnutým podáním je míněna žaloba žalobce A. K. z 11.6.2001, doplněná podáním z 5.7.2001. Soud prvního stupně měl za to, že v těchto podáních jsou „rozhodující skutečnosti vylíčeny takovým způsobem, že z nich nelze jednoznačně dovodit, jaké skutečnosti vlastně navrhovatel tvrdí a co má být předmětem řízení, a podání neumožňuje přesnou identifikaci účastníků řízení, když neuvedl žalobce místa bydlišť fyzických osob, které v podání jmenuje. Rovněž uvedený žalobní návrh je nesrozumitelný, když vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažených bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde a převzetí takového žalobního návrhu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost“.

O odvolání žalobce proti tomuto usnesení soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením z 28.2.2002, sp. zn. 1 Co 20/2002, jímž usnesení Krajského soudu v Ostravě z 25.9.2001, čj. 23 C 52/2001-12, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl odvolací soud k výslednému závěru (s poukazem zejména na žalobní návrhy v podání žalobce z 5.7.2001, obsahující jednak náhradu za poškození zdraví, náhradu za snížení lidské cti a důstojnosti a za šíření nekonkretizovaných pomluv, ale také náhradu za družstevní byt a odpracované hodiny na stavbě rodinného domu jiných osob), že je zřejmé, že i přes výzvu a poučení ze strany soudu žalobce neodstranil vady žaloby tak, aby bylo možné v řízení pokračovat. Proto měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně podání (žalobu) žalobce odmítl. Odvolací soud proto usnesení Krajského soudu v Ostravě z 25.9.2001, čj. 23 C 52/2001-12, potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné.

Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci 5.4.2002 a dovolání z jeho strany bylo odevzdáno na poště dne 15.4.2002 k doručení Krajskému soudu v Ostravě. Dovolání bylo tedy podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto dovolání bylo pak doplněno podáním ze 4.6.2002, které bylo sepsáno advokátkou, jež byla pro toto řízení žalobci určena dne 15.5.2002 Českou advokátní komorou podle ustanovení § 18 zákona č. 86/1996 Sb.

V dovolání dovolatele bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu a pokud šlo o dovolací důvody, bylo v dovolání uvedeno, že je podáváno z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu.

Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že tento soud se ve svém usnesení omezil na pouhé konstatování správnosti postupu soudu prvního stupně, aniž by se blíže zabýval tím, zda byla soudem prvního stupně řádně splněna poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu, zejména pokud jde o vysvětlení toho, v čem spočívá vada jeho podání a proč je soud pokládá za neurčité a nesrozumitelné. Takto bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít, podle názoru dovolatele, vliv na následné nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel na rozdíl od názoru odvolacího soudu má za to, že jeho žaloba z 11.6.2001 (včetně jejího doplnění) obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti uvedené v ustanoveních § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu.

Toto dovolání dovolatele je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).

U tohoto přípustného dovolání bylo tedy třeba se zabývat opodstatněností dovolacích důvodů, uplatněných dovolatelem, tj. zda je řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno a doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením odmítne podání, kterým se zahajuje řízení.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 občanského soudního řádu musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co se jím sleduje, a musí být podepsáno a datováno.

Podle ustanovení § 79 odst. 1 občanského soudního řádu návrh musí obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníka (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby), vylíčení rozhodujících skutečnosti, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

V řízení u odvolacího soudu lze vyvodit důsledky z nesplnění výzvy k odstranění vad jen tehdy, jde-li o vady, které brání věcnému vyřízení odvolání, tedy jestliže jsou tu takové neúplnosti a nesprávnosti, které neumožňují v řízení pokračovat (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly v řízení tak, jak jim to umožňovala ustanovení § 43 odst. 2 a § 202 občanského soudního řádu a jak to má na zřeteli i ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tedy možné přisvědčit dovolateli, že řízení tu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).

Podle názoru dovolacího soudu však odvolací soud nevycházel při úvaze o tom, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně správné (ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu), ze správného výklady ustanovení § 43 odst. 2 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu; proto jeho rozhodnutí je nutno označit jako nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.

Na rozdíl od odvolacího soudu má dovolací soud za to, že žalobce ve své žalobě podané u příslušného krajského soudu označil ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 občanského soudního řádu žalovaného účastníka řízení (názvem a sídlem žalované právnické osoby), vylíčil skutečnosti, u nichž měl za to, že jsou rozhodující (popsal zásah, který pokládá za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti), označil osoby (pracovníky žalovaného podniku), které by jím tvrzené skutečnosti mohly potvrdit nebo vyvrátit, a uvedl také, čeho se domáhá (jmenovitě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku).

I když tedy nepochybně soudem prvního stupně vyžadované doplnění žaloby by vedlo k většímu upřesnění předmětu řízení, neměla žaloba žalobce ve srovnání s tím, co je požadováno v ustanoveních § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, takové neúplnosti a nesprávnosti, jež by vůbec bránily v řízení pokračovat.

Nesdílí proto dovolací soud názor, že si soud prvního stupně i odvolací soud správně vyložily ustanovení § 42 odst. 4, § 43 odst. 2 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně a také rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na správném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu potvrzující usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu) a bude při aplikaci ustanovení § 43 odst. 1, § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu postupovat v součinnosti se žalobcem, který je nyní již zastupován advokátkou, ve smyslu uvedených závěrů dovolacího soudu. V tomto dalším řízení bude rozhodováno o nákladech řízení i včetně nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 1. srpna 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r. předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru