Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1368/2001Rozsudek NS ze dne 13.11.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1368.2001.1
Dotčené předpisy

§ 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 162/02


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1368/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání A. D. V., B. E. J., a C. P. A., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5.4.2001, sp.zn. 20 Co 43, 44, 45/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 137/92 (žalobců 1. D. V., 2. E. J., 3. P. A., zastoupených advokátem, 4. D. O., zastoupené advokátkou, 5. M. H., zastoupené advokátem, 6. M. Z., zastoupené advokátem, 7. I. R., zastoupené advokátkou, 8. T. H., zastoupeného advokátkou, 9. J. V., zastoupeného advokátkou, a 10. J. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: a/ Bytovému podniku P., zastoupenému advokátem, a b/ Městské části P., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 30.3.1992, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 648 s pozemkem parc. č. 2056 v P. V žalobě bylo uvedeno, že původní spoluvlastnicí těchto nemovitostí byla A. H. (z jedné poloviny) a po její smrti odmítli dědictví po ní její dědici D. H., A. H., D. H., O. H. aj. H., takže nemovitosti přešly na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci vyzvali žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaný Bytový podnik P. ve svém vyjádření k žalobě poukazoval na to, že o vydání týchž nemovitostí požádal jako další oprávněná osoba J. G., bratr zůstavitelky A. K. (jež byla majitelkou pěti ideálních osmin v žalobě uváděných nemovitostí). Tento žalovaný poukazoval i na to, že dne 16.3.1992 byl žalobcům předán návrh dohody o vydání věcí, který však odmítli podepsat.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 16.9.1996, čj. 22 C 137/92-104, bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného Bytového podniku P. uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 648 a pozemku parc. č. 2056 v P., a to se žalobkyní J. A. (co do ideálních osmi čtyřicetin), se žalobkyni D. O. (co do 4/40), s žalobcem J. V. (co do 4/40), se žalobkyní M. H. (co do 8/40), se žalobkyní M. Z. (co do 4/40), se žalobkyní I. R. (co do 4/40) a se žalobcem T. H. (co do 8/40). Byl však zamítnut žalobní návrh, jímž se žalobce J. G. domáhal uzavření dohody o vydání pěti ideálních osmin týchž nemovitostí. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému bytovému podniku bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek 500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobců J. G. aj. V. a žalovaného Bytového podniku P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 29.1.1998, sp.zn. 20 Co 492, 493/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku z 24.3.1997, čj. 22 C 137/92-127) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyslovoval názor k výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., že totiž ve smyslu tohoto ustanovení musí být splněna podmínka, že mezi odmítnutím dědictví v tísni a přechodem věci na stát musí být příčinná souvislost, tj. že v důsledku právního úkonu dědice, který dědictví odmítl v tísni, se toto dědictví stává odúmrtí a nepřechází na nikoho jiného než na stát; nezbytným předpokladem pro konečný přechod věci na stát je i to, že dědic (dědici) dědictví po zůstaviteli odmítl (odmítli). Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že takto je třeba v daném případě posuzovat nabytí dědictví po zůstavitelce A. K., pokud šlo o jejího pozůstalého bratra J. G. a pokud šlo o to, kdo zase po něm přicházel v úvahu jako případný dědic (případní dědicové), a jaký to mohlo mít vliv na projednání a na řešení této právní věci.

Odvolací soud zdůrazňoval, že oprávněnou osobou k vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h/ ve spojení s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je ten, kdo v tísni dědictví odmítl, a to za současně splněné podmínky, že v přímé příčinné souvislosti s tímto odmítnutím přešla věc v rozhodném období na stát.

V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (po doplnění dokazování) rozsudkem z 23.12.1999, čj. 22 C 137/92-208. Žalovanému Bytovému podniku P. bylo uloženo uzavřít se žalobcem J. G. dohodu o vydání ideálních 50/80 domu čp. 648 s pozemkem parc. č. 2056 (dříve 982/3) v P.; témuž žalovanému bylo uloženo uzavřít dále dohodu o vydání dalších ideálních podílů těchto nemovitostí dalším žalobcům, a to D. V. (2/80), E. J. (2/80), P. A. (2/80), D. O. (3/80), M. H. (6/80), M. Z. (3/80), I. R. (3/80), T. H. (6/80) aj. V. (3/80). Byl však zamítnut žalobní návrh J. G., pokud se jím domáhal, aby bylo soudem rozhodnuto, že spolu se žalovaným Bytovým podnikem P. je povinen uzavřít solidárně dohodu s ním i žalovaná Městská část P. Byl rovněž zamítnut žalobní návrh žalobce J. V., pokud se také domáhal, aby s ním uzavřela dohodu o vydání věci i Městská část P. vedle žalovaného Bytového podniku P. Posléze byl zamítnut žalobní návrh žalobců D. V., E. J., P. A., D. O., M. H., M. Z., I. R., T. H. aj. V. na uložení povinnosti Bytového podniku P. uzavřít s těmito žalobci dohodu o vydání podílů na uvedených nemovitostech ve větším rozsahu. Všem žalobcům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému Bytovému podniku P. Žalobcům Josefu Gleichovi a J. V. bylo uloženo zaplatit Městské části P. na náhradu nákladů řízení 1.475,- Kč, a to každý jednou polovinou do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Bytovému podniku P. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek částkou 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že pět právních předchůdců žalobců bylo spoluvlastníky domu čp. 648 v P. (s pozemkem parc. č. 2056) v celkovém rozsahu 3/8 (D. H.-V. ze 3/40, A. H. ze 3/40 a stejně J. H.-A., D. H. a O. H.); zbývajících 5/8 patřilo spoluvlastnici A. K. Tyto nemovitosti přešly na stát na základě výměru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 21.3.1964, čj. SN-3-Dar 317/62, darovací (postupní) smlouvou ze dne 13.3. a ze dne 18.3.1964. Převzetím nemovitostí se stát zavázal i k převzetí pohledávek váznoucích na nemovitostech; obecná hodnota domu s pozemkem byla podstatně vyšší než činily pohledávky související s jejich vlastnictvím, ale původní spoluvlastníci neměli tehdy finanční prostředky na opravu i správu domu vzhledem k vázanému účtu nájemného i vzhledem k nepříznivým osobním poměrům těchto spoluvlastníků. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že zmíněné smlouvy byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.).

Velikost podílů žalujících oprávněných osob D. V., E. J., P. A., D. O., M. H., M. Z., I. R., T. H. a J. V. dovozoval soud prvního stupně ze zjištění o dědictví po zůstavitelích J. A., A. H., D. H., O. H. a D. H.

Povinnost k vydání nemovitostí uložil soud prvního stupně jen žalovanému Bytovému podniku P., jenž byl vyzván oprávněnými osobami k vydání věcí a tyto nemovitosti držel ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. Uložení stejné povinnosti také žalované Městské části P. bránilo, podle názoru soudu prvního stupně, ustanovení § 4 zákona č. 172/1991 Sb., neboť tu šlo o majetek, na nějž byl uplatněn nárok podle restitučních předpisů.

Pokud šlo o nárok uplatněný žalobcem J. G.,, pokládal soud prvního stupně za doložené, že tu ze strany tohoto žalobce došlo k odmítnutí dědictví po jeho otci J. G., které bylo učiněno za něho jeho matkou a toto odmítnutí dědictví bylo schváleno i soudem; tím byla tato otázka rozhodnuta ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb., protože tu došlo k nabytí dědictví státem odúmrtí a odmítnutí dědictví bylo učiněno v tísni, jak věc posoudil soud prvního stupně. Proto tento soud přikročil k uložení povinnosti žalovaného Bytového podniku P. uzavřít se žalobcem J. G. dohodu o vydání ideálního podílu 50/80 (původně 5/8) na sporných nemovitostech – domu čp. 648 v P. (s pozemkem parc. č. 2056).

Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními § 142 a násl. občanského soudního řádu a výrok o soudním poplatku podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. m/ zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23.12.1999, čj. 22 C 139/921-208 (ve znění opravných usnesení z 12.4.2000 a z 29.11.2000) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 5.4.2001, sp.zn. 20 Co 43, 44, 45/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v žalobám vyhovujícím výroku (označeném I.), v žalobě zamítajících výrocích (označeném III.), jakož i ve výrocích o nákladech řízení i o soudním poplatku (označených IV. A V.), potvrzen. Ve výroku o věci samé (označeném II.) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Ve výroku o nákladech řízení ze strany žalobců J. G. aj. V. vůči žalované Městské části P. byl tento výrok změněn tak, že náhrada nákladů řízení nebyla vůči uvedenému žalovanému uložena. Ve vztahu mezi žalobci D. V., E. J., P. A., D. O., M. H., M. Z., I. R., T. H. a J. V. a žalovaným Bytovým podnikem P. bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované Městské části P. nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobců (učiněný jimi s výjimkou žalobců J. V. a J. G.) na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že námitky odvolatelů nebyly shledány důvodnými.

Pokud šlo o námitky žalobců D. V., E. J., P. A., H. a M. Z., směřující proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému bytovému podniku uložena povinnost uzavřít se žalobcem J. G. dohodu o vydání 50/80 sporných nemovitostí, odvolací soud byl toho názoru, že v řízení o dědictví po zůstavitelce A. K. na základě odmítnutí dědictví právních předchůdců žalobců nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát, ale jako dědic ve druhé dědické skupině nabyl dědictví bratr zůstavitelky J. G., otec žalobce J. G.; ten byl v době úmrtí A. K. způsobilý nabýt práva a povinnosti, přičemž z jeho strany nebylo dědictví odmítnuto. V důsledku odmítnutí dědictví po A. K. právními předchůdci žalobců s výjimkou J. G. stát nezískal 5/8 sporných nemovitostí, takže J. G. bylo nutno pokládat za oprávněnou osobu.

Pokud se žalobce J. G. domáhal, aby spolu se žalovaným Bytovým podnikem P. byla uložena povinnost k uzavření dohody o vydání 5/8 sporných nemovitostí také Městské části P., není jeho požadavek, podle názoru odvolacího soudu, důvodný; odvolací soud tu poukazoval zejména na to, že nárok uvedeného žalobce tu nebyl uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., takže tu nedopadalo ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona o výjimce z přechodu majetku státu na obce. Žalovaný bytový podnik má však sporné nemovitosti stále ve svém držení a chová se sám jako povinná osoba a vyjadřuje ochranu sporné nemovitosti vydat oprávněným osobám podle podílů, jak je stanoví soud. Bylo proto na místě zavázat za tohoto specifického skutkového stavu k uzavření dohody o vydání věcí jen žalovaný bytový podnik, který věci drží, a to i za situace, kdy vydání věcí s sebou nese ztrátu vlastnického práva jiného subjektu.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud ustanoveními § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci doručením zástupcům účastníků řízení dnem 15.5.2001 a dovolání ze strany žalobců D. V., E. J. a P. A. bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 15.6.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatelé D. V., E. J. a P. A. navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé poukazovali zejména na obsah spisů bývalého Státního notářství pro Prahu 1, sp.zn. 1 D 559/60, a bývalého Státního notářství pro Prahu 2, sp.zn. 2 D 829/60, a na prohlášení dědiců po J. G., z něhož je zřejmé, že úmyslem dědiců po J. G. bylo odmítnout dědictví za něj v řízení o dědictví po zůstavitelce A. K.; není, podle názoru dovolatelů, rozhodné ani to, že část tohoto dědictví byla přijata, byť i za zemřelého. Dovolatelé poukazovali i na to, že rodina J. G. v této právní věci sporný majetek nikdy fakticky nevlastnila a o jeho nabytí se nijak nepřičinila; přesto však dědicové z této rodiny se na úkor ostatních žalobců stali vlastníky tohoto majetku na základě předpisů, přijatých po listopadu 1989.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo nutno posoudit podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu a podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) dovolání bylo přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

V daném případě směřovalo dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu (Městského soudu v Praze z 5.4.2001, sp.zn. 20 Co 43, 44, 45/2001), kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23.12.1999, čj. 22 C 137/92-208). Dřívější rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této právní věci (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 16.9.1996, čj. 22 C 137/92-104), byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 29.1.1998, sp.zn. 20 Co 492, 493/97. Uváděný rozsudek soudu prvního stupně se lišil od pozdějšího rozsudku téhož soudu (z 23.12.1999, čj. 22 C 137/92-104) hlavně tím, že jím byl zamítnut žalobní návrh, jímž se žalobce J. G. domáhal uzavření dohody se žalovaným bytovým podnikem ohledně vydání pěti ideálních osmin v žalobě uváděných nemovitostí. V opačném výroku pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném následně rozsudkem odvolacího soudu, jímž bylo vyhověno žalobnímu návrhu žalobce J. G., došlo tedy co do tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně k rozhodnutí rozdílnému. V tomto rozsahu tedy bylo nutno dospět k závěru, že je tu dovolání dovolatelů přípustné.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, bylo-li podáno účastníkem, který navrhl vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo vyloženo, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 (později 3) písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 117 /251/) bylo vyloženo: Oprávněné osoby uvedené v ustanovení § 3 odst. 2 (nyní 4) zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti oprávněné osoby uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb., a to bez ohledu na to, zda oprávněná osoba, která zemřela, sama svůj nárok již uplatnila nebo nikoli. Jinak zemřela-li osoba uvedená v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. poté, co byl touto osobou nárok uplatněn, stávají se tyto nároky předmětem dědictví po ní a do jejich práv mohou osoby uvedené v ustanovení § 3 odst. 2 (nyní 4) zákona č. 87/1991 Sb. jen jako dědicové oprávněné osoby.

Dědictví lze odmítnout jak tehdy, jestliže se dědí ze zákona, tak i tehdy, dědí-li se ze závěti; aby šlo o platné odmítnutí dědictví, musí jít o projev bezvýhradný.

Tísní je třeba rozumět (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d/ a g/, ale také písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb.) hospodářský nebo sociální stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a s takovou závažností, že za této situace učiní právní úkon, který by jinak neučinil (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Věcí, která má být vydána (ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením věci na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob; oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 110 /244/).

Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (tj. před 25.4.1991). Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat (viz č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud vycházel při posuzování dovolatelů v daném případě z citovaných ustanovení právních předpisů i uváděných právních závěrů z uveřejněné judikatury a dospěl k těmto dále uvedeným závěrům.

Přípustnost dovolání byla v tomto případě dána jen v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Nebyly tu však shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), a to zejména proto, že rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě nebylo možné označit jako rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury soudů nebo přinášející judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).

Při posuzování opodstatněnosti tvrzení dovolatelů, že „soudy, které se tímto případem dosud zabývaly co do posouzení otázky přechodu majetku na stát a otázky okruhu oprávněných osob neposoudily tyto otázky v souladu s předloženými důkazy“ nedospěl dovolací soud na základě obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 22 C 137/92, ani na základě údajů obsažených v dovolání dovolatelů k přesvědčivému závěru o tom, že by odvolací soud v daném případě vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývá (viz k tomu již shora citované právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatelů, obsažené v jejich dovolání ze 14.6.2001 (zejména na str. 3 v odstavci pátém) mají povahu výtek proti hodnocení důkazů odvolacím soudem; takové hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu však soudu nepochybně náleží a výtky proti hodnocení důkazů nejsou právní úpravou zakotveny jako dovolací důvod.

Pokud šlo o právní posouzení věci odvolacím soudem v daném případě, posoudil tento soud projednávanou právní věc (po stránce hmotněprávní), jak to uváděl v odůvodnění svého rozhodnutí, s použitím ustanovení § 3 odst. 1, § 5, § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Aplikace a výklad těchto uvedených ustanovení ze strany odvolacího soudu neodporoval slovnímu znění těchto ustanovení, ani právním závěrům obsažených k jejich výkladu v uveřejněné soudní judikatuře. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k právnímu závěru, že by právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu bylo nesprávné, jak to ve svém dovolání dovozovali dovolatelé.

Z uvedených důvodů nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. listopadu 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru