Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1364/2017Usnesení NS ze dne 01.09.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1364.2017.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1364/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. L. Š., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalovanému městysu Davli, IČ 002 41 156, se sídlem v Davli, Na Náměstí 63, zastoupenému JUDr. Miloslavem Jandou, advokátem se sídlem ve Slapech 271, o zaplacení 1.157.717 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 234/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2015, č. j. 19 Co 336,337/2015-250, ve znění opravného usnesení ze dne 3. března 2016, č. j. 19 Co 336, 337/2015-264, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 4 C 234/2013-205, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 71.990 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 1.085.727 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný dopisem ze dne 4. 4. 2011 vyhověl žádosti žalobce o vydání souhlasu s provedením přestavby veřejného vodovodního řadu, jež byla podmínkou danou správním orgánem pro kolaudaci inženýrských sítí ve vlastnictví žalobce, čímž mezi účastníky řízení byla sjednána nepojmenovaná smlouva dle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), avšak bez konkrétní dohody o tom, zda výměna vodovodu bude provedena bezplatně či za úplatu. Vycházeje ze znaleckého posudku soud uzavřel, že k bezdůvodnému obohacení nedošlo, naopak se jednalo o obohacení smluvně předvídatelné, pročež má žalobce právo na zaplacení částky odpovídající zhodnocení majetku žalovaného.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, č. j. 19 Co 336, 337/2015-250, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2016, č. j. 19 Co 336,337/2015-264, rozsudek soudu prvního stupně, který odvoláním napadli oba účastníci, ve výroku I. změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl, ve výroku II. jej potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.) a řízení o odvolání žalobce proti usnesení o přiznání znalečného zastavil (výrok V.). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný akceptoval návrh žalobce, že tento provede sám výměnu části vodovodního řadu, a proto nelze přisvědčit argumentaci soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebyla sjednána bezplatnost investice a že úplata požadovaná žalobcem je v souladu s § 3 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. Výše uvedené ostatně vyplývá z rozhodnutí správního orgánu, ve kterém byla jako jedna z podmínek stanovena právě výměna části veřejného vodovodního řadu žalobcem. Jeho požadavek na zaplacení vložených finančních prostředků do přestavby vodovodu tedy není oprávněný, jelikož je v rozporu s tím, co bylo dohodnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výrokům I. až IV.) brojí žalobce dovoláním, které má za přípustné dle § 237 o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel v prvé řadě zdůrazňuje, že jednal v tísni, když byl žalovaným donucen k investici do přestavby vodovodního řadu, jelikož tento zneužil svého nadřazeného postavení a to v rozporu se zákonem a dobrými mravy. Dále žalobce rozporuje názor odvolacího soudu, že by akceptoval rozhodnutí žalovaného nepodílet se finančně na opravě veřejného vodovodu, v jehož důsledku mělo dojít k uzavření smlouvy. Dovolatel má za to, že nikdo nemůže být nucen k investici do cizího majetku, a trvá na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil, eventuálně zrušil a věc vrátil věcně příslušnému soudu k novému projednání.

Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními, jakož i s právním posouzením soudů nižších stupňů, zpochybnil přiléhavost vznesených dovolacích námitek a navrhl, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho náležitostmi.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.

Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je ve smyslu řečeného vymezení důvodu dovolání s vylíčením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a zároveň musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a současně vyložit, v čem má tato nesprávnost spočívat (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti – viz § 241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).

Nastíněným požadavkům žalobce ve svém podání (posouzeném rovněž z obsahového hlediska) nedostál, neboť v jediné zmínce, jež by mohla být s vymezením přípustnosti spojována, pouze ocitoval část § 237 o. s. ř. Nikterak ovšem nepoukazuje na konkrétní judikaturu či v ní přijaté závěry, od nichž by se měl odvolací soud při posouzení věci odchýlit nebo jež naznačují rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu, popřípadě provázanost s konkrétní otázkou, jež by měla být vyřešena jinak. Žalobce svůj úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení ve prospěch žalovaného odvíjí především od odlišného pojetí skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (zejména rozporuje závěry ohledně akceptace rozhodnutí žalovaného nepodílet se finančně na opravě vodovodního řadu a z ní vyplývající uzavření smlouvy, či tvrdí, že byl nucen k investici do cizího majetku). Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je přitom dovolací soud vázán, neboť jako toliko přezkumná instance není dle zákona (srov. zejména § 241a a § 242 o. s. ř.) nadán způsobilostí je jakkoli revidovat (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Ačkoli dovolatel uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu včetně nákladových výroků, žádnou argumentaci – natož takovou, jež by se vázala k obligatornímu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) – ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení nevznáší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5679/2015).

Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, pročež v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí (k tomu srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že vyjádření žalovaného nelze považovat s ohledem na jeho obsah zcela se míjející s důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, za účelné uplatňování práva.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 9. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru