Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1337/2018Usnesení NS ze dne 16.05.2018

HeslaBezdůvodné obohacení
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1337.2018.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 107 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1337/2018-272

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. P., D., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, proti žalované S. K., H. K., zastoupené JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Žacléři, Boberská 442, o zaplacení 750.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 77/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 21 Co 182/2017-242, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.600 Kč k rukám advokáta JUDr. Heinze Eflera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 17 C 77/2015-139, ve výrocích pod body I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 750.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve výroku II o nákladech řízení, ve vztahu mezi jeho účastníky, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž je směřuje proti všem jeho výrokům; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež je současně – dle názoru dovolatele – „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“; jako dovolací důvod ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v jím označené otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení je vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (a nepřípadný v tomto směru je i odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež řeší otázku přípustnosti dovolání proti akcesorickým nákladovým výrokům právě v režimu občanského soudního řádu účinného do 29. 9. 2017).

Přípustné není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ani v té části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 750.000 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení, neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejich vyřešení závisí takto napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejde o otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně (tj. ohledně nichž by existovala rozporná judikatura dovolacího soudu) a nejsou dány ani důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem vyřešených právních otázek (k tomu srov. hlediska přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř.).

Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006), že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil. Měly-li tudíž soudy nižších stupňů za prokázané poskytnutí finančních prostředků ze strany žalobce žalované, aniž by však žalobce unesl důkazní břemeno ohledně tvrzených okolností o uzavření smlouvy o půjčce, je závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.) s rozhodovací praxí souladný.

V nastolené otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) lze pak odkázat na závěry konstantní judikatury (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 6, ročník 2008, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012 ), z níž vyplývá, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Přitom je nutno vycházet z prokázané a skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o těchto skutečnostech. Touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. ovšem nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze spojovat až s vědomostí žalobce, že v řízení neprokázal své tvrzení o existenci smlouvy o půjčce a že soud poměřuje jeho nárok ustanoveními o bezdůvodném obohacení. V situaci, kdy soudy nižších stupňů dovodily, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy, nemůže tvrzení žalobce o poskytnutí peněžních obnosů žalované obstát ani při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Skutkové zjištění vedoucí k závěru, že žalobce žalované poskytl peněžní plnění bez právního důvodu, logicky vzato neumožňuje než uzavřít, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění jeho práva na zaplacení žalované částky (vydání bezdůvodného obohacení) začala běžet v okamžiku, kdy (bez právního důvodu) převedl peníze na účet žalované. Již tehdy – vycházeje z výsledků provedeného dokazování – získal vědomost, že žalovaná se na jeho úkor obohatila (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3224/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4462/2014, či přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1515/2014).

Ve skutkových poměrech projednávané věci není pak rozhodnutí odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s další judikaturou, na níž se odkazuje v podaném dovolání a jež stvrzuje správnost závěrů o relevanci skutečné, nikoliv předpokládané vědomosti ochuzeného (o vzniku bezdůvodného obohacení a tom, kdo je získal), avšak právě ve vztahu k okolnostem skutkovým, z nichž lze závěr o vzniku bezdůvodného obohacení bezpečně dovodit, nikoliv ke znalosti právní kvalifikace. Na (toliko) presumované vědomosti ochuzeného (žalobce) rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru založeno není. Námitky kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) pak nevystihují (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 11.300 Kč [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanových paušálně částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).

Sluší se dodat, že věc byla soudy nižších stupňů – v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – posuzována podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyšší soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru