Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1323/2020Usnesení NS ze dne 20.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Žaloba určovací
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1323.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 29 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1323/2020-469

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 132/1, identifikační číslo osoby: 00415090, proti žalovaným 1) SPO-ZEM Nový Kostel, s. r. o., se sídlem v Novém Kostele 205, identifikační číslo osoby: 48365254, zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 521/2013, o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2019, č. j. 10 Co 136/2019 – 346, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítají.

II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále „soud prvního stupně“) ze dne 8. 3. 2019, č. j. 12 C 521/2013 – 305, bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. 132/9 a parc. č. 132/10 v katastrálním území Hrzín u Nového Kostela, vymezených geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveného společností Geoing spol. s r. o. pod číslem 114-492/2018, schváleného Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, pod číslem 8/2019 ze dne 15. 1. 2019, který je součástí rozsudku, a pozemků parc. č. 469/17, parc. č. 469/18, parc. č. 469/25, parc. č. 469/27, parc. č. 469/28, parc. č. 469/29, parc. č. 469/30, parc. č. 469/31 a parc. č. 469/33, v katastrálním území Hrzín u Nového Kostela, vymezených geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveného společností Geoing spol. s r. o. pod číslem 115-492/2018, schváleného Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, pod číslem 7/2019 ze dne 11. 1. 2019 (dále „předmětné pozemky“), který je součástí rozsudku, je Česká republika, s příslušností hospodařit s majetkem státu Státní pozemkový úřad (výrok I.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chebu soudní poplatek ve výši 3.500,- Kč (výrok III.).

Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované 1) rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 10 Co 136/2019 – 346, rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku I. a v části výroku II. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) potvrdil a v části výroku II., který se týká vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou l) rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je církevní právnickou osobou, jež nabyla předmětné pozemky do vlastnictví na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství o přídělu zbytkového statku ze dne 3. 10. 1936, č. j. 242631/IX-I/1-67-1936, s vkladem vlastnického práva do pozemkové knihy (knihovní vložky č. 124 pro katastrální území Hrzín) ke dni 8. 10. 1936. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 29. 1. 1942 žalobkyně jako prodávající prodala předmětné pozemky paní M. B. jako kupující s vyznačením vlastnického práva pro kupující v pozemkové knize č. vložky 124 ke dni 26. 4. 1943. Na základě rozhodnutí Zemského národního výboru ze dne 10. 10. 1945, č. j. III NS -793-45 byla do knihovní vložky č. 124 poznamenána ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. národní správa. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 3. 10. 1947 a po řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. byl mezi Československým státem a žalobkyní uzavřen smír, jímž bylo konstatováno obnovení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům s účinky ex tunc, tj. ke dni 29. 1. 1942, kdy žalobkyně uzavřela kupní smlouvu s kupující M. B. pod nátlakem. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 9. 1948, č. j. 95.598/48-IX/B-22, byly předmětné pozemky tvořící součást velkostatku XY ve vlastnictví žalobkyně ve smyslu zákona č. 142/1947 Sb., přiděleny do vlastnictví Československého státu a správy Státních lesů a statků. Na základě dvou kupních smluv uzavřených dne 31. 10. 2008 a dne 18. 9. 2009 převedl Pozemkový fond České republiky (dále „Fond“) jako prodávající vlastnické právo k předmětným pozemkům na kupujícího, paní E. H. [společníka žalované 1)]. Obě kupní smlouvy obsahují v článku IX. odst. 1 a 2 prohlášení prodávajícího, že v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost pozemků, že pozemky nejsou vyloučeny z převodu podle citovaného ustanovení a v článku IX. odst. 3 prohlášení kupujícího, že je srozuměn s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených v prohlášení prodávajícího má za následek neplatnost smlouvy od samého počátku. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 2. 2014 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 10. 2. 2014) převedla E. H. jako prodávající vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalovanou 1) jako kupujícího. Žalovaná 1) hospodaří celkem na 188 pozemcích v různých katastrálních územích v okrese Cheb o celkové výměře cca 400 ha. Pozemek parc. č. 132/1 (z nějž byly odděleny pozemky parc. č. 139/9 a parc. č. 139/10) a pozemek parc. č. 469/2 (z nějž byly odděleny pozemky parc. č. 469/17, parc. č. 469/18, parc. č. 469/25, parc. č. 469/27, parc. č. 469/28, parc. č. 469/29, parc. č. 469/30, parc. č. 469/31 a parc. č. 469/33) žalovaná 1) užívala nepřetržitě od 1. 11. 1993 na základě nájemní smlouvy uzavřené s Fondem dne 17. 12. 1993. Na pozemku parc. č. 132/1 hospodaří od 24. 3. 2015 společně AGRO 2014 s. r. o. za roční pachtovné ve výši 313.751,- Kč. Žalovaná 1) hospodaří na pozemcích o výměře 400 ha, přičemž asi 70% z nich má ve vlastnictví.

Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Dále uvedl, že věcná legitimace žalobkyně k podání určovací žaloby vychází z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž výslovná zákonná opora tohoto procesního nástroje činí prokazování naléhavého právního zájmu žalobkyně na navrhovaném určení vlastnického práva žalované 2) k předmětným pozemkům nadbytečným. Žaloba pak směřuje rovněž proti žalované 1), která je jako vlastník předmětných pozemků zapsána v katastru nemovitostí. Obě kupní smlouvy uzavřené mezi Fondem a E. H. a kupní smlouvu uzavřenou mezi E. H. a žalovanou 1) označily soudy obou stupňů ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a ve smyslu ustanovení § 580 (s přihlédnutím k ustanovení § 588) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), za absolutně neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s výslovným zákazem vyplývajícím z blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), přičemž ve vztahu ke kupní smlouvě uzavřené dne 5. 2. 2014 navíc soud prvního stupně dovodil, že se ve prospěch nabyvatele nemůže uplatnit následek vyplývající z ustanovení § 984 odst. 1 o. z., jež ve smyslu ustanovení § 3064 o. z. vztáhlo počátek účinků citovaného ustanovení až od 1. 1. 2015.

Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) konstatoval, že E. H. a žalovaná 1) byly při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům v dobré víře, že převod je právem dovolený a nevztahuje se na něj omezení vyplývající z ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) ve vztahu k předmětným pozemkům neprokázala žádné mimořádné okolnosti případu, pro jejichž existenci by mělo být upřednostněno její vlastnické právo před uspokojením restitučního nároku církevní právnické osoby, ač o povinnosti tuto právně významnou skutečnost prokazovat byla, včetně následků jejího nesplnění, ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena. Odvolací soud vycházeje ze závěrů formovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16 (oba nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), poukázal na skutečnosti, jež u žalované 1) upřednostnění jejího vlastnického práva nepřisvědčují [absence tvrzení o likvidačním zásahu do hospodaření, pronájem podstatné výměry předmětných pozemků třetí osobě (19,8858 ha z celkových 31,3251 ha), absence úzké osobní vazby na pozemky, možnost řešit podnikatelský záměr hospodařit na velkých ucelených celcích a zajištění přístupu na pozemky pomocí jiných právních instrumentů, náklady na zušlechťování půdy jako nezbytná investice hospodařícího zemědělského subjektu, jež nenaplňuje znaky mimořádné okolnosti případu].

Odvolací soud neshledal dále důvodnou námitku žalované 1) nesenou argumentací o potřebě spojit přítomné řízení s řízením vedeným u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 368/2013. K tomu uvedl, že takovým procesním pokynem nelze soud prvního stupně zavázat, a to ani při tvrzeném zájmu o komplexní posouzení mimořádných okolností na straně žalované 1). Připomněl rovněž, že soud prvního stupně v řízení vedeném pod shora uvedenou spisovou značkou, jež je nyní až do pravomocného skončení přítomného řízení přerušeno, není vázán právním názorem přijatým v této věci a může meritorně rozhodnout odlišně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání (podle jeho obsahu brojí toliko proti potvrzujícímu výroku I.). Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro řešení právní otázky, k níž se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyjádřil (zda soud může či má přihlížet i k existenci sporu o stejném skutkovém základu vedeném mezi stejnými účastníky a majícím shodný charakter nepříznivých dopadů do sféry dovolatelky) a právní otázky, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016; tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:/www.nsoud.cz). Dovozuje, že odvolací soud nezjišťoval, jaký ekonomický přínos mohou mít předmětné pozemky pro žalobkyni, a proto ani nemohl posoudit použitím principu proporcionality újmu, která by dovolatelce vznikla.

Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku spojení přítomného řízení s řízením vedeným u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 368/2013, přičemž připomíná, že závěr odvolacího soudu je ve světle konkluzí vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/213, neudržitelný. Uvádí, že spojení obou řízení by umožnilo komplexní posouzení individuálních poměrů projednávané věci (v tomto směru odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13) a relevanci mimořádných okolností na straně dovolatelky vycházejících se ztráty celkem 38% výměry pozemků, na nichž hospodaří, a poklesu příjmů o cca 770.000,- Kč ročně. Možný ekonomický přínos žalobkyně, s nímž by mohly být označené ztráty žalované 1) poměřovány, však žalobkyně netvrdila, a proto nemůže být vyvrácena námitka dovolatelky o likvidačních důsledcích pro její hospodaření. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž žalovaná 2), jež také podle obsahu dovolání brojí pouze proti potvrzujícímu výroku I. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, k níž se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyjádřil (souhrnné posouzení významu dvou samostatných řízení), a pro řešení otázky spojení věcí ve smyslu ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována odchylně (v této souvislosti odkazuje a cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13, z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010, jenž byl publikován pod číslem 118/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/213). Domnívá se, že věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 521/2013 a sp. zn. 15 C 368/2013 měly být spojeny ke společnému řízení, neboť se týkají týchž účastníky, jsou založeny na stejném skutkovém základě a nelze pominout ani úsporu nákladů řízení. Připomíná, že při spojení obou věcí by závěr o vyšší intenzitě zásahu do majetkové sféry žalované 1) byl zřejmější (argumentuje výměrou 27% ze všech obhospodařovaných pozemků, k nimž má být určeno vlastnické právo státu v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 368/2013, a výměrou 11% ze všech obhospodařovaných pozemků, k nimž bylo pravomocně určeno vlastnické právo státu v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 521/2013). Žalovaná dále s odkazem na ustanovení § 13 o. z. zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu o možnosti odchylného posouzení věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 368/2013. V dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K oběma dovoláním se vyjádřila žalobkyně. Ve vztahu k dovolání žalované 1) žalobkyně uvedla, že se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly s hlediskem mimořádných okolností případu na straně nabyvatele pozemků, k nimž byl uplatněn restituční nárok církevní právnickou osobou. Připomněla v tomto směru rozdíl mezi nabyvatelem - fyzickou osobou, u níž byly mimořádné okolnosti případu posuzovány v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a žalovanou 1), jež je právnickou osobou hospodařící na pozemcích o výměře cca 400 ha. Poukázala rovněž na skutečnost, že podstatnou část předmětných pozemků žalovaná 1) pronajímá k hospodaření společnosti AGRO 2014 s. r.o., tudíž ani není možné kvantifikovat její ztrátu na příjmové stránce. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že na straně žalované 1) absentovala dobrá víra při nabytí předmětných pozemků. Dovolatelka nabyla pozemky v roce 2014 od svého právního předchůdce, E. H., která byla jejím společníkem a o žalobě podané ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ji zcela jistě informovala, popřípadě informovat měla. Dovolání žalované 2) pak, dle názoru žalobkyně, nemá zákonné náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. Procesní kritikou postupu soudů obou stupňů jde dle názoru žalobkyně o dalším odvolání, které již však bylo projednáno. Přisvědčila správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, která respektovala závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, přičemž důvody, pro které byla v daném případě dána přednost majetkovým nárokům oprávněné osoby před majetkovým nárokem žalované 1) byly velmi podrobně rozvedeny. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované 1) bylo zamítnuto a dovolání žalované 2) odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 6. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení), za něž – v případě žalované 2) - jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a žalovaná 1) je zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaná 2) dovoláním nastoluje otázku spojení skutkově totožných řízení týchž účastníků ve smyslu ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., přičemž má za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z ní cituje, vedle dvou nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí Krajského soudu v Brně, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013). Pro řešení této otázky není dovolání přípustné.

Kritériem pro spojení věcí, které spolu skutkově souvisejí nebo se týkají týchž účastníků (popřípadě jsou-li obě tyto alternativy splněny současně), je ve smyslu ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. zásada hospodárnosti řízení. Protože tato zásada se v jednotlivých řízeních může projevit různým způsobem a různou intenzitou jejího uplatnění, připouští citované ustanovení širokou diskreci soudu. Úvaha soudu, je-li řádně odůvodněna a je zjištěným okolnostem přiměřená, nemůže založit vadu řízení, která by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy odvolací soud dostatečně vysvětlil důvody, pro které nebylo opodstatněné zavázat soud prvního stupně k postupu podle ustanovení § 112 odst. 1 (spojením řízení tohoto a přerušeného řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 368/2013), což vyplývá z bodů 12. a 15. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Navíc námitkou o potřebě spojení věcí vystihuje žalovaná 2) případ vady řízení, která ovšem není podle občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) samostatným důvodem dovolání. Tím je pouze ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci. K procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko tehdy, shledá-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Jak bude níže uvedeno, námitky žalované 1) a žalované 2) však přípustnost jejich dovolání nezakládají.

Odkaz žalované 2) na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13, a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10, není v souvislosti s argumentací o spojení dvou řízení o určovací žalobě založené na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. případný, neboť postup podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. a v něm zdůrazňovaná zásada hospodárnosti řízení v nich byly posuzovány čistě v souvislostech nákladových. Bez zřejmého významu pro poměry projednávané věci je i dovolatelkou citovaný závěr z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010, podle něhož lze spojit ke společnému řízení věci i tehdy, není-li k jejich projednání a rozhodnutí podle rozvrhu práce příslušný tentýž soudce (senát). V posuzované věci se neuplatní ani konkluze formulovaná v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013, jež se vztahovala k (nesprávnému) rozhodnutí soudů nižších stupňů o přerušení řízení, přičemž argumentace o vhodnosti vést společné řízení ve smyslu ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. se vztahovala k řízení, v němž měla být řešena otázka, jež z hlediska předmětu druhého řízení představovala otázku předběžnou.

Obě žalované – jako otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou – formulují požadavek na komplexní posouzení poměrů žalované 1) v řízení o určovací žalobě založené na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., lze-li mimořádné okolnosti případu svědčící pro zachování vlastnického práva nabyvatele církevního historického majetku - traktované judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu - seznat jak z řízení probíhajícího, tak i z řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 368/2013. Ani pro řešení této otázky není dovolání žalovaných přípustné, neboť jako otázka dílčí je obsažena v obecnější otázce poměřování střetu oprávněného zájmu církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku a oprávněného zájmu dobrověrného nabyvatele takového majetku na zachování jeho vlastnického práva, jež je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (a rovněž i Ústavního soudu) již konstantně řešena, a odvolací soud se od přijatých konkluzí nijak neodchýlil. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).

Okolnost, že nabyvatel nemovitostí představující původní majek církve, byl při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic [jestliže dle sdělení katastrálního úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě a žalovaný 1) byl i Fondem ubezpečen, že na nemovitostech neváznou žádné právní vady, přičemž došlo i k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí] k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).

Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k tomu srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Ochranu vlastnického práva nabytého od neoprávněného však bylo možné za výjimečných okolností přiznat pouze v případech, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Na případy, v níž neplatnost smlouvy nebyla vyvolána absencí oprávnění vlastnické právo převést na straně převodce (odtud „neoprávněného“), nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., se závěry výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu nevztahují (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením).

Byť žalovaná 1) nebyla stranou absolutně neplatných dvou kupních smluv uzavřených mezi Fondem a paní E. H. a z hlediska vlastnických transferů započatých uzavřením smluv porušujících blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. by na ni jako na druhého nabyvatele mohly být aplikovány judikatorní závěry týkající se dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného, Ústavní soud odlišuje nabytí od nevlastníka od převodu blokovaného majetku i v dalších ohledech. Tato odlišnost spočívá mimo jiného v tom, že u nabytí od nevlastníka se zpravidla na začátku řetězce právních jednání vyskytuje neplatné právní jednání (úkon) samotného původního vlastníka (což rozhodně není případ zestátněného církevního majetku). Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, zejména bod 16.). V praxi tudíž nelze v poměrech řízení o určovací žalobě založené na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně z hlediska existence dobré víry rozlišovat mezi nabyvatelem, jenž byl stranou absolutně neplatného právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákazem vtěleným do ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a dalším nabyvatelem, jenž tak nabyl vlastnické právo od neoprávněného [v poměrech projednávané věci se jedná o žalovanou 1)] – k uvedenému závěru srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4560/2018.

Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) uzavírá, že k prolomení účinků ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Na půdorysu individuálně daných okolností případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv (práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku).

Se zřetelem na právě citované závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, plně obstojí závěr odvolacího soudu, že jak nabyvatelka předmětných pozemků od státu, tak i žalovaná 1), byly v dobré víře v nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, ač v obou případech byl převod právní vadou postižen. Námitka žalobkyně [formulovaná v jejím vyjádření k dovolání žalované 1)], že vzhledem ke vztahu E. H. k této žalované, musela u dovolatelky dobrá víra absentovat, neboť ta musela být či měla být informována o určovací žalobě směřující proti H., je ryze hypotetického rázu.

Rozhodovací praxi dovolacího soudu se dále nijak nepříčí ani závěr odvolacího soudu o absenci mimořádných okolností případu, které by měly při střetu oprávněného zájmu církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku a oprávněném zájmu dobrověrného nabyvatele takového majetku na zachování jeho vlastnického práva upřednostnit žalovanou 1). I když lze zcela zřejmě na straně dovolatelky registrovat majetkovou ztrátu způsobenou v důsledku vyhovění určovací žalobě v tomto řízení (popřípadě i v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 368/2013, jehož výsledek dovolací soud ovšem nijak nepředjímá), nelze přehlédnout, že i bez pozemků dotčených nároky žalobkyně žalovaná hospodaří na dalších pozemcích v řadě katastrálních území okresu Cheb (jedná se necelých zhruba 300 ha) a že ze ztráty možnosti hospodařit na předmětných pozemcích dovozuje roční propad příjmů ve výši 350.000,- Kč. Ani při zohlednění hypoteticky maximální ztrátě v příjmech ve výši 770.000,- Kč ročně (dovolatelkou tvrzené) se nemůže jednat o okolnost takové povahy, jež by mohla převážit oprávněný zájem žalobkyně. Protože v dovolání žalovaná 1) jiné okolnosti (mimo propadu ročních příjmů) netvrdí, mohl dovolací soud usoudit pouze na mimořádnost těch, jež byly tvrzeny.

V poměrech projednávané věci, při absenci ustálenou judikaturou vyžadovaných mimořádných okolností případu na straně žalované 1), není rozsudek odvolacího soudu rozporný ani s principem proporcionality. Dovolatelky by měly vzít v úvahu, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009). Zohlednění mimořádných okolností případu je pak určitým beneficiem, které ve vztahu k dobrověrným nabyvatelům církevního majetku založil Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17 (jeho závěry ovšem nejsou do poměrů projednávané věci, jak správně připomněl odvolací soud přenositelné, neboť v odkazované věci byl nabyvatelem drobný zemědělec a předmětem určovací žaloby byl pozemek o výměře 3 ha), jenž argumentačně navazuje na obecnou tezi vyjádřenou v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 [soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného případu, a mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou "ve hře" (a případně tedy i dobré víře nabyvatelů, jejíž ochrany se navrhovatelé v daném řízení především domáhali)].

Nelze rovněž pustit ze zřetele, že újma vzniklá žalované 1) jako smluvnímu nabyvateli pozemku plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejména prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení), zatímco nevydání předmětných pozemků (jež mají se zřetelem ke své rozloze – 31,3251 ha – a využitelnosti k zemědělskému obhospodařování nesporný ekonomický význam) oprávněné osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). Nelze rovněž vyloučit (a v řízení nic takového ani nevyšlo najevo), že by snad v nově vzniklých vlastnických poměrech nemohla žalovaná 1) v dalším zemědělském obhospodařování předmětných pozemků (například na základě pachtu) pokračovat. Tedy i z tohoto pohledu odvolacím soudem přijatý závěr, že v daném případě jest konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmy nabyvatele předmětných pozemků, není nijak nepřiměřený.

Přípustnost dovolání žalované 1) nemůže založit ani námitka odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016) při řešení otázky ekonomického užitku předmětných pozemků pro žalobkyni. Poměry projednávané věci nelze zcela zřejmě poměřovat závěry vyjádřenými v odkazovaném rozsudku dovolacího soudu, v němž byl ekonomický přínos pozemků nárokovaných církevní právnickou osobou důvodně sporován. Žalobce se totiž domáhal určení vlastnického práva státu k drobným pozemkům, které byly dříve cestami, a s ohledem na svůj tvar nemohly být samostatně hospodářsky využity. Vzhledem k podlouhlému úzkému tvaru pozemků a jejich začlenění do zemědělského celku obhospodařovaného jejich nabyvatelem vyznělo v odkazované věci poměřování užitku oprávněné osoby a ztráty nabyvatele pozemků ve prospěch ochrany vlastnického práva nabytého v dobré víře. Je evidentní, že před řešení otázky proporcionality založené na předestřeném skutkovém základu nebyly soudy obou stupňů v přítomném řízení postaveny.

Jelikož dovolání žalovaných nejsou přípustná, Nejvyšší soud obě dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení v označeném účastnickém poměru nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalované povinnosti uložené tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru