Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1317/2004Rozsudek NS ze dne 23.12.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1317.2004.1
Dotčené předpisy

§ 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 186/05


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1317/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. Š., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4. 2. 2004, sp. zn. 30 Co 558/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 5049/95 /žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. V. L., zastoupenému advokátem, 2. E. H., 3. F. H., a 4. Obci N., o vydání nemovitostí/, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobou, podanou u soudu 31. 10. 1995, se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání pozemků parc. č. 2826/24 /o výměře 229 m2/, parc. č. 2826/25 /o výměře 397 m2/ a parc. č. 2826 /o výměře 72 m2/ v katastrálním území N. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem těchto pozemků byla L. Š. /která byla manželkou žalobce a zemřela 25. 12. 1994/, ale o tyto pozemky přišla na základě soudního rozsudku, odsuzujícího L. Š. pro tehdy trestný čin opuštění republiky a byl jí uložen i trest propadnutí majetku. Tyto pozemky pak přešly dohodou o osobním užívání pozemku parc. č. 2826/24 v N. na F. a E. H. a také dohodou o osobním užívání pozemku parc. č. 2826/25 na V. L.; pozemek parc. č. 2826/26 přešel na Obec N. Žalobce vyzval žalované k vydání těchto nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaný Václav Louda navrhl zamítnutí žaloby s tím, že na straně nabyvatelů nemovitostí, uváděných žalobcem, nedošlo v daném případě k žádnému rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ani k žádnému protiprávnímu zvýhodnění. Ostatní žalovaní uváděli, že se nepovažují v této právní věci za osoby povinné k vydání žalobcem uváděných nemovitostí.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 9. 6. 2003, č.j. 6 C 5049/95-213, byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 2826/24 /o výměře 229 m2/. Bylo však uloženo žalovanému V. L., aby uzavřel se žalobcem dohodu ohledně vydání pozemku parc. č. 2826/25 /o výměře 387 m2/. Rovněž žalované Obci N. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 2826/26 /o výměře 72 m2/. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou E. H. a žalovaným F. H. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému V. L. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2.300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované Obci N. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2.300 Kč. Žalovanému V. L. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Benešově 4.181 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také žalované Obci N. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Benešově 4.181 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po zhodnocení provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že manželka žalobce L. Š. kupní smlouvou z 3. 10. 1955 se stala vlastnicí pozemku parc. č. 2826/3 v katastrálním území N. /sloučeného pak ještě s dílem pozemku parc. č. 2834/1/. V roce 1968 L. Š. emigrovala, a to stejně jako její švagrová MUDr. I. U., které patřil pozemek parc. č. 2826/8 /o výměře 948 m2/ v katastrálním území N. Uvedené pozemky připadly bývalému Okresnímu národnímu výboru v B., který dne 28. 2. 1974 převedl pozemky hospodářskou smlouvou na bývalý Místní národní výbor v N. Z pozemku parc. č. 2826 vznikly i pozemky parc. č. 2826/8, parc. č. 2826/24, parc. č. 2826/25 a parc. č. 2826/26. Pozemek parc. č. 2826/8 získali do osobního užívání manželé L. /a to ještě s pozemkem parc. č. 906/, pozemek parc. č. 2826/24 získali do osobního užívání manželé A. a V. H. a pozemek parc. č. 2826/25 získal V. L. ml.; pozemek parc. č. 2826/26 zůstal Obci N. Pozemek parc. č. 2826/24 vznikl z původních pozemků parc. č. 2826/3 a parc. č. 2826/8; pozemky parc. č. 2826/25 a parc. č. 2826/26 vznikly z původního pozemku parc. č. 2826/3 v katastrálním území N.

Soud prvního stupně byl toho názoru, že nárok žalobce je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., protože žalobcem uváděné pozemky nejsou zemědělsky obhospodařovány.

Soud považoval žalobce za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb. a měl za to, že žalobce řádně a včas uplatnil 31. 10. 1995 nárok na vydání pozemků uvedených v jeho žalobě, a to ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. /ve znění nálezu č. 164/1994 Sb./ před 1. 11. 1995. Žalobcem uváděné pozemky, které zdědil po smrti L. Š., zemřelé 25. 12. 1994, přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.

Při úvaze o tom, zda žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., vycházel soud prvního stupně z těchto závěrů: ohledně žalované Obce N. měl soud prvního stupně za to, že tato žalovaná obec držela pozemek parc. č. 2826/26 v katastrálním území N. ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.; proto žalobě žalobce vůči této žalované vyhověl. Ohledně žalovaného V. L. dospěl soud prvního stupně k závěru, že tento žalovaný získal pozemek parc. č. 2826/25 v katastrálním území N. na základě protiprávního zvýhodnění, když se tento žalovaný nepodílel na zaplacení trvalých porostů a oplocení na tomto pozemku. Naproti tomu, pokud šlo o žalované F. H. a E. H., měl soud prvního stupně za to, že žalobě žalobce vůči těmto žalovaným nebylo možné vyhovět z toho důvodu, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že pozemek parc. č. 2826/24 v katastrálním území N. není jejich vlastnictvím, nýbrž vlastnictvím manželů A. a V. H. a vůči nim nebyla žalobcem vůbec učiněna výzva k vydání věci; proto byla žaloba žalobce proti žalovaným F. a V. H. zamítnuta.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaného V. L. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 4. 2. 2004, sp. zn. 30 Co 558/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku týkajícím se žalovaného V. L., a to tak, že žaloba žalobce o uložení povinnosti tomuto žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 2826/25 v katastrálním území N. byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému V. L. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.360 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo, aby v téže lhůtě zaplatil na účet Okresního soudu v Benešově 4.181 Kč na náhradu nákladů řízení, placených v tomto řízení ze státních prostředků

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se tento soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že by žalovaný V. L. nabyl právo osobního užívání parc. č. 2826/25 v katastrálním území N. na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud vycházel na základě výsledků provedeného dokazování z toho, že v době, kdy žalovanému V. L. vzniklo právo osobního užívání pozemku parc. č. 2826/25 v katastrálním území N., byla již náhrada za porosty i oplocení na tomto pozemku uhrazena rodiči V. L. Nelze tedy, podle názoru odvolacího soudu, dovozovat ze skutečnosti, že tyto platby neučinil sám žalovaný V. L. /nýbrž jeho rodiče/ protiprávní zvýhodnění na straně tohoto žalovaného. Byla proto žaloba žalobce proti tomuto žalovanému zamítnuta a v tomto smyslu odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224, § 142 i § 148 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19. 3. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Benešově dne 6. 5. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval žalobce na to, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně /§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu/, ale i na to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu/. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/, ale také, že odvolací soud pominul při svém rozhodování důležité skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, a v hodnocení důkazů je logický rozpor z hlediska posouzení závažnosti a zákonnosti těchto důležitých skutečností /v této souvislosti poukazoval dovolatel na ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu/.

Dovolatel vyslovoval své přesvědčení, že rozsudek soudu prvního stupně neměl být změněn, když soud prvního stupně správně posoudil to, že žalovaný V. L. byl v daném případě protiprávně zvýhodněn, a to jednak oceněním získaného majetku, ale i tím, že při poskytnutí nabytí nemovitostí /uvedených v žalobě žalobce/ postupovaly orgány státu v rozporu se zákonem.

Dovolatel poukazoval především na to, že k registraci dohody o osobním užívání pozemku bývalým státním notářstvím podle dříve platných ustanovení § 198 a násl. občanského zákoníku /ve znění účinném v době před 1. 1. 1992/ došlo k registrování této dohody ve prospěch uživatele V. L. bez předchozí existence pravomocného rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, když toto rozhodnutí nebylo totiž řádně doručeno. Došlo tu tedy k porušení tehdy platných předpisů a žalovaný V. L. byl takto protiprávně zvýhodněn.

Podle názoru dovolatele došlo i v řízení o přidělení pozemku do osobního užívání žalovanému V. L. k tomu, že mu byl přidělen pozemek, aniž by došlo k nějakému výběru mezi uchazeči o tento pozemek; pozemky náležející k jedné chatě tu byly účelově děleny a byly pak přidělovány výlučně příslušníkům jedné a téže rodiny. Bylo bezpečně prokázáno, že žalovaný V. L. nic nezaplatil za porosty, studnu a oplocení na pozemku, který mu byl přidělen. Podle názoru dovolatele je tu rozhodující skutečnost neplacení ničeho za veškeré toto příslušenství pozemku; není tu rozhodné, že úhradu poskytly jiné osoby. I takto byl tedy žalovaný V. L. protiprávně zvýhodněn.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád /zákon č. 99/1963 Sb./, platí zásadně i pro řízení, které bylo zahájeno před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1. 1. 2001/. Výjimky stanovené v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na daný případ nedopadají.

Dovolání dovolatele bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) /občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Při takto založené přípustnosti dovolání nebyla již na místě úvaha o přípustnosti dovolání i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu /jak měl za to dovolatel/, které se vztahuje na rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Dovolatel jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací soud také „pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo“ a že zhodnocení důkazů odvolacím soudem obsahuje „logický rozpor“.

Nesprávné právní posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/ může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil /viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.

Odvolací soud posoudil v daném případě vztah mezi žalobcem a žalovaným V. L. jmenovitě podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jsou povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, fyzické osoby, jež nabyly věc od státu /a to i v případě, když k této věci stát získal oprávnění soudním rozhodnutím, jak to má na zřeteli ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb./, když tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

U dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu /tedy jako tomu bylo u dovolání dovolatele/ lze dovolání podat také z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování /srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu/.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo ovšem vyloženo, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, a také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít zjištění právně významné. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů /§ 132 občanského soudního řádu/.

Pod č. 65/1972 /na str. 243/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že rozhodnutí státního notářství, vydávané dříve podle ustanovení § 134 odst. 2 občanského zákoníku /ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb./ a podle ustanovení § 63 až § 65 dříve platného notářského řádu /zákona č. 95/1963 Sb./ nevylučovalo, že by platnost registrované smlouvy nebylo možné napadnout žalobou u soudu. K této otázce bylo rovněž Nejvyšším soudem vyloženo /ve Sborníku I Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 597/, že otázka platnosti či neplatnosti smlouvy registrované bývalým státním notářstvím bylo možné zjišťovat v řízení soudním, a to na základě žaloby o neplatnost smlouvy, případně žaloby o ochranu práv vlastníka, když již bylo podle smlouvy /dohody/ plněno /o projednávání takových žalob v daném případě nepochybně nešlo/.

Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, tedy zda je správní akt vydán v mezích pravomoci správního orgánu /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.

Uvedená ustanovení právních předpisů a citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, a proto z nich vycházel i při posouzení důvodnosti dovolání dovolatele. Odvolacímu soudu nelze v tomto případě vytýkat, že by ve svém rozhodnutí vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není /srov. k tomu již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. Postup odvolacího soudu při vzetí v úvahu toho, co vyplývalo z obsahu spisu bývalého Státního notářství v B. sp. zn. R II 234/75 /o registraci dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku pro Václava Loudy, narozeného 1. 6. 1952, k pozemku parc. č. 2826/25 v katastrálním území N./, a to jmenovitě toho, co vyplynulo v uvedeném registračním řízení z rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v B. u P. z 15. 10. 1974, čj. Fin. 72-1 OU Z 5169/74 R, o přidělení uvedeného pozemku do osobního užívání, jakož i toho, co vyplývalo z rozhodnutí bývalého Státního notářství v B. z 27. 8. 1975, čj. R II 234/75-4, o registraci dohody o osobním užívání pozemku parc. č. 2826/25 v katastrálním území N., nelze označit za odporující ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a také za postup, který by byl v rozporu se závěry z uveřejněné judikatury soudů. Rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemku do osobního užívání je v daném případě označeno jako pravomocné /dnem 13. 11. 1974/. Výsledky řízení před soudy obou stupňů pak nepřinesly žádná skutková zjištění o tom, že by tu byly skutečnosti dokládající přesvědčivě protiprávní zvýhodnění /ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./ nabyvatele pozemku V. L., narozeného 1. 6. 1952, např. neobvyklým postupem při výběru uživatele pozemku pro zřízení práva osobního užívání pozemku anebo při stanovení a placení úhrady za zřízení tohoto práva na úkor jiných zainteresovaných fyzických osob či na úkor státu.

Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele důvodným a přikročil k jeho zamítnutí podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. prosince 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru