Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1317/2001Usnesení NS ze dne 07.08.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1317.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1317/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání J. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 24.4.2001, sp.zn. 1 Co 36/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 9/2000 (žalobce J. J. proti České republice - Kanceláři prezidenta republiky, 119 08 Praha 1 - Hrad, o ochranu osobnosti), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobou, podanou u soudu 5.2.1999, se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaslat mu písemnou omluvu za protiprávní zásah do jeho práva na ochranu osobnosti, jmenovitě práva na ochranu listovního tajemství, když jeho dopis z 30.10.1998, adresovaný prezidentu republiky Václavu Havlovi byl otevřen a zodpověděn pracovnicí Kanceláře prezidenta republiky PhDr. V. R. Žalobce se také domáhal náhrady takto mu vzniklé nemajetkové újmy částkou 27.000,- Kč.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že tu nedošlo k porušení listovního tajemství, když dopis žalobce, adresovaný prezidentu republiky, byl v souladu s ustanoveními zákona č. 114/1993 Sb. a v souladu s Organizačním řádem Kanceláře prezidenta republiky předán k vyřízení příslušné pracovnici Kanceláře prezidenta republiky.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 5.9.2000, čj. 34 C 9/2000-74, byla žaloba žalobce zamítnuta, a to v žalobním návrhu na uložení povinnosti k zaslání písemné omluvy i v žalobním návrhu na uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy částkou 27.000,- Kč. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by žalovaná porušila listovní tajemství prostřednictvím orgánů nebo osob, které za ni podle právních předpisů jednaly v případě uváděném žalobcem. Podle názoru soudu prvního stupně tu nešlo o soukromý dopis prezidentu republiky, ale o stížnost na nečinnost státních a samosprávných orgánů; odpovídalo proto ustanovením zákona o Kanceláři prezidenta republiky i ustanovením Organizačního řádu Kanceláře prezidenta republiky, schváleného na základě zmocnění zákona prezidentem republiky, že byl dopis vyřízen Kanceláří prezidenta republiky a její pracovnicí. Výrok o nákladech řízení byl zdůvodněn tím, že ze strany žalované nebyla náhrada nákladů řízení požadována.

O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 24.4.2001, sp.zn. 1 Co 36/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutková zjištění soudu prvního stupně, učiněná z jím provedených důkazů jsou dostačující a správná, a proto je odvolací soud přejímá. Odvolací soud sdílel i právní názor soudu prvního stupně, že v daném případě nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, týkajících se ochrany osobnosti. Odvolací soud poukazoval na to, že i článek 13 Listiny základních práv a svobod, kterého se žalobce dovolával, nevylučuje omezení výkonu práva na listovní tajemství v případech a způsobem, které stanoví zákon. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. V poučení, uvedeném v závěru textu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bylo ohledně dovolání konstatováno, že „za předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění do účinnosti zákona č. 30/2000) lze do jednoho měsíce od právní moci rozsudku podat proti němu dovolání u Městského soudu v Praze\".

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 11.6.2001 a dovolání žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Pelhřimově dne 11.7.2001. Dovolání došlo od Okresního soudu v Pelhřimově Městskému soudu v Praze dne 19. 7. 2001. Dovolání dovolatele bylo označeno jako „dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.\". V tomto podání dovolatel uvedl také, že žádá „určit právního zástupce, kterému bude stanovena povinnost zastoupit jej u dovolacího soudu\".

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) účastník řízení mohl podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 ustanovení § 240 tohoto předpisu nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

Právní úprava podání dovolání tedy stanovila jednoznačně v jaké lhůtě a u kterého soudu i jakým způsobem mělo být dovolání podáno. Tato právní úprava neobsahovala ani ustanovení o možnosti podat dovolání do protokolu u nepříslušného okresního soudu, jak to stanovil občanský soudní řád v § 218 odst. 2 ohledně podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; ustanovení § 243b odst. 4 občanského soudního řádu, týkající se řízení o dovolání, také obsahovalo odkaz pouze na ustanovení § 218 odst. 1 občanského soudního řádu, jako na ustanovení platící obdobně pro řízení u dovolacího soudu.

Nebylo proto možné, aby dovolatel při podávání dovolání nepostupoval podle citovaných ustanovení občanského soudního řádu, která mají povahu kogentního (donucujícího) předpisu, ale aby si zvolil podle své úvahy jiný postup pro podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, při němž ovšem dovolání dovolatele J. J. nedošlo v zákonem stanovené lhůtě ani soudu, který rozhodoval v prvním stupni, ani odvolacímu soudu a ani soudu dovolacímu. Šlo proto o dovolání podané opožděně ve smyslu ustanovení § 243b a § 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatele svým usnesením ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a 5 a § 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).

V Brně dne 7. srpna 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru