Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1303/2018Usnesení NS ze dne 11.07.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1303.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.

§ 37 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3223/19


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1303/2018-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalovanému R. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, o zaplacení částky 134.135,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 128/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 24 Co 271/2017-209, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, č. j. 15 C 128/2014-173, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 134.135,75 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 134.135,75 Kč od 1. 4. 2014 do zaplacení (výrok I.). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.380,63 Kč (výrok II.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 24 Co 271/2017-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.292,- Kč (výrok II.).

Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že jednostranný zápočet žalovaného ze dne 8. 1. 2014 je pro svou neurčitost zdánlivým právním jednáním ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), a proto k němu podle ustanovení § 554 o. z. nelze přihlížet. Důvodem pro tento úsudek byla skutečnost, že žalovaný v zápočtu ze dne 8. 1. 2014 uvádí, že započítává celkovou pohledávku za újmu na vlastnickém právu u výnosů z bytů v domě č. p. XY v XY, kdy dané újmy jsou jednotlivě (po bytech) uplatňovány u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod spisovými značkami 11 C 64/2006, 13 C 126/2006, 30 C 125/2006, 22 C 126/2006 a 21 C 126/2006, aniž by ovšem specifikoval, která konkrétní pohledávka (případně v jaké výši) má být vůči pohledávce žalobkyně započtena. To vše za situace, kdy celková výše pohledávek uplatněných v řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 1 značně převyšovala výši pohledávky uplatněné v tomto řízení. Podle názoru soudů nižších instancí se o platné právní jednání nemůže jednat rovněž s ohledem na ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), podle něhož je započtení proti pohledávce státu v zásadě přípustné pouze na základě dohody. Nadto odvolací soud podotknul, že žalovaný ani nemá žádnou přisouzenou či jinou pohledávku, již by mohl vůči pohledávce žalobkyně započíst.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání specifikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), jakož i v existenci otázek dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešených. Domnívá se, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi námitkami žalovaného, pročež zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Vysvětluje, že nároky na zaplacení pohledávek z titulu náhrady za omezení vlastnického práva existují, neboť tyto nároky byly soudy zamítány s ohledem na tehdejší judikaturu, nikoli pro jejich neexistenci, přičemž řízení vedené pod spisovou značkou 11 C 64/2006 dokonce není dosud pravomocně skončeno. Procesní chybu spatřuje v absenci poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., bylo-li řízení přerušeno a věc následně posouzena bez ohledu na obsah přerušených řízení. Rovněž nesouhlasí se závěrem o nedostatečné určitosti jednostranného zápočtu ze dne 8. 1. 2014, jelikož je přesvědčen, že k dostatečné specifikaci pohledávek žalovaného za žalobkyní postačuje odkaz na soudní řízení, která jsou mezi stranami o jejich zaplacení vedena. Dále namítá, že upřením možnosti vznést námitku započtení v důsledku aplikace ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. na soukromoprávní spor byla porušena zásada rovnosti stran sporného řízení. I kdyby soudy nižších stupňů považovaly nárok žalobkyně za oprávněný, poukazuje žalovaný na důvody hodné zvláštního zřetele svědčící pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požaduje, aby se dovolací soud obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 11. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry Nejvyššího soudu.

Pokud jde o otázku určitosti započtení provedeného žalovaným dne 8. 1. 2014, lze konstatovat, že judikatura dovolacího soudu stabilně proklamuje názor, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají, s tím, že v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dovolací soud – v poměrech dané věci – neshledává žádný důvod k odchýlení se od citované ustálené rozhodovací praxe, která je v tomto rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I nadále jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srovnej ustanovení § 1982 o. z.) je kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016).

Sluší se uvést, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu z hlediska vymezeného důvodu přípustnosti dovolání tak obstojí i v situaci, kdy soudy obou stupňů měly na otázku započitatelnosti pohledávek žalovaného proti pohledávce žalobkyně aplikovat právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013. Ke vzniku tvrzených pohledávek, které žalovaný použil k započtení, došlo před uvedeným datem (pohledávky spočívající ve finančním rozdílu mezi regulovaným a neregulovaným nájemným z jednotlivých bytů vznikly před zahájením soudních řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 od roku 2006) – k problematice užití dosavadní právní úpravy na způsobilost pohledávek k započtení srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, jenž byl publikován pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu v odkazovaném rozhodnutí uvedenou. Ostatně v poměrech projednávané věci platí, že dovolatel otázku užití odpovídající (dosavadní nebo nové) právní úpravy občanského zákoníku jako důvod přípustnosti dovolání nevymezil, a proto zůstala mimo rámec dovolacího přezkumu.

Žalovaný sice nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti jeho právního jednání započtení ze dne 8. 1. 2014, jímž proti pohledávce žalobkyně na uhrazení částky 84.400,- Kč, včetně specifikovaných nákladů právního zastoupení, započetl „svou celkovou pohledávku (škodu, nebo újmu vlastnického práva) u výnosů z bytů v domě č. p. XY v XY“, uplatňovanou po dílčích pohledávkách v soudních řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod spisovými značkami 11 C 64/2006, 13 C 126/2006, 30 C 125/2006, 22 C 126/2006 a 21 C 126/2006, avšak žádné konkrétní výtky proti závěru odvolacího soudu, dle něhož nebylo možné objasnit, která z těchto pohledávek a v jaké míře měla provedeným započtením zaniknout, neuvádí. Úsudek o neurčitosti právního úkonu (jednání), ač je sám o sobě závěrem právním, je ostatně vždy úzce spjat s konkrétními skutkovými zjištěními, a dovolací soud proto k jeho přezkumu přistupuje zdrženlivě, přičemž koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4811/2014); o podobném pochybení odvolacího soudu však v posuzované kauze nemůže být řeči.

V daném případě totiž nebyly pohledávky, které byly předmětem započtení, řádně specifikovány. Pouhý odkaz na spisové značky soudních řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1, v nichž se žalovaný vůči žalobkyni domáhá svých pohledávek z titulu omezení vlastnického práva k nemovitostem, nelze považovat za dostačující specifikaci pohledávky uplatňované k započtení, neboť z toho nelze zjistit, které z žalovaných pohledávek a v jaké výši žalovaný k započtení uplatňuje, poněvadž celková výše pohledávek nárokovaných ve zmiňovaných řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 1 značně převyšuje výši pohledávky uplatněné v tomto řízení k započtení. Odvolací soud tedy v souladu s konstantní judikaturou dovodil, že jednostranné právní jednání, které směřovalo k započtení pohledávek a které přesně nespecifikuje pohledávky určené k započtení, je neurčité. Navíc se sluší k námitce dovolatele o tom, že obsah právního jednání směřujícího k započtení byl pro účastníky řízení dostatečně určitý a srozumitelný, dodat, že neplatnost právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc).

Výtkou o nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. soudem prvního stupně, jehož postup odvolací soud aproboval, a tím způsobené překvapivosti rozhodnutí soudů nižších instancí, pak dovolatel vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.

Pro úplnost dovolací soud považuje za potřebné uvést, že závěr odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, o tom, že žalovaného není namístě poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., by v případě argumentace dovolatele naplňující kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. plně obstál v konfrontaci se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2696/2018), přičemž soudům není umožněno účastníkům poskytovat poučení o hmotném právu (srovnej § 5 o. s. ř.). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). V posuzované kauze byly tvrzeny a prokazovány takové skutečnosti, jež soudu prvního stupně jednoznačně umožňovaly ve věci rozhodnout bez toho, aby musel být některý z účastníků soudem poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., aniž by přitom jeho rozhodnutí vykazovalo znaky překvapivosti. Okolnost, že posuzované soudní řízení bylo přerušeno do skončení soudních řízení ve věci týchž účastníků o náhrady za omezení vlastnického práva, sama o sobě zcela nepochybně nebyla s to založit legitimitu očekávání dovolatele, že v závislosti na výsledcích těchto soudních řízení nutně uspěje i v soudním řízení o vydání bezdůvodného obohacení.

Namítá-li pak dovolatel překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007 – zmíněná usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, jakož i dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na odvolací námitky žalovaného reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání, dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit. Za daného stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a ani nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, neboť uvedená rozhodnutí – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – jsou založena na závěru, že soudy jsou povinny vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti, pročež postup nastíněný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, nelze aplikovat mechanicky na všechny věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3444/2018, 22 Cdo 3445/2018). Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, a to již proto, že v nyní projednávané věci se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, tedy v hodnocení skutkových zjištění neabsentuje určitá část faktů (skutečností), které v řízení vyšly najevo. Rozpornost nelze spatřovat ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, jelikož na rozdíl od citované kauzy odvolací soud dostál své povinnosti poukázat při právním posouzení věci na konkrétní právní předpis, ze kterého právní závěry dovozuje.

Jelikož se žalovanému nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, že jednostranný zápočet ze dne 8. 1. 2014 nemohl pro určitost přivodit zánik žalobou uplatněné pohledávky, neshledává dovolací soud nezbytným, aby se věnoval správnosti úvahy o nemožnosti jednostranného započtení soukromoprávní pohledávky oproti soukromoprávní pohledávce státu, kterou odvolací soud nadnesl jako další důvod pro nevyhovění odvolání žalovaného. Spočívá-li totiž rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).

S ohledem na právě vyřčené neshledal dovolací soud důvod aprobovat procesní návrh dovolatele na přerušení řízení [§ 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky (článek 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 182/1993 Sb.“). Pokud bylo možné věc posoudit i – primárně – podle zákonného ustanovení, jehož rozpor s ústavním pořádkem nebyl dovolatelem napadán, pak není naplněna podmínka aktivní legitimace obecného soudu k podání návrhu ve smyslu ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., tj. že rozhodnutí obecného soudu je založeno na bezprostřední aplikaci zákonného ustanovení, jež je postiženo deficitem neústavnosti (srovnej usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 39/2000). Jinými slovy řečeno, řízení o abstraktní kontrole právní normy před Ústavním soudem by se nemohlo do procesních poměrů dovolatele (v řízení před obecným soudem) příznivě projevit v situaci, kdy na aplikaci zákonného ustanovení, jehož rozpor s ústavním pořádkem je uplatněn, rozhodnutí obecného soudu (výlučně nebo v převážné míře) nezávisí.

Ani argumentace poukazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, dovolání přípustným nečiní, a to již proto, že závěr plynoucí z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu (o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), na nějž Ústavní soud znovu odkázal kupř. i v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 7. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru