Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 130/2015Usnesení NS ze dne 17.03.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.130.2015.1
Dotčené předpisy

§ 21 předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1760/15 ze dne 18.08.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 130/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) J. H., a b) V. P., obou zastoupených JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 6, za účasti dalších účastníků řízení: 1) Mgr. K. V., zast. Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, 2) MUDr. K. V., zast. Mgr. Květou Valentovou, bytem tamtéž, 3) hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a 4) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 490/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, takto:

Dovolání žalobců v části směřující proti výroku pod bodem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. září 2011, č. j. 16 C 490/2003-336, ve výroku I tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobci domáhají určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K., s podíly o velikosti 8/40 (žalobce a/), resp. 7/40 (žalobce b/), zatímco ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba v části, kterou žalobci žádali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky dalších 8/40 (žalobce a/), resp. 9/40 (žalobce b/) označených pozemků, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V).

Posuzovaná věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a bylo v něm rozhodováno o vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), v návaznosti na dříve vydané rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. října 2003, č. j. PÚ 6350/92, jímž návrhu žalobců a účastnic ad 1) a 2) nebylo vyhověno.

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel ze zjištění, že vlastnictví k předmětným pozemkům (podílů o celkové výši 4/5 celku) přešlo na stát na základě kupních smluv uzavřených dne 27. 7. 1981 s prodávajícími J. H. (žalobce a/) a J. P. a K. C. (předchůdkyně žalobce b/ a účastnic 1/ a 2/). S důrazem na zjištění, že smlouvami určená kupní cena odpovídala nejvyšší možné sazbě ceny pozemků podle tehdy platných cenových předpisů (§ 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), odvolací soud uzavřel, že podmínky, za nichž byly kupní smlouvy uzavřeny, nelze kvalifikovat jako nápadně nevýhodné a že restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě tak naplněn není. Současně odvolací soud stvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že v daném případě – nárokují-li si žalobci i podíly připadající na účastnice ad 1) a 2) – nelze aplikovat ustanovení § 21 zákona o půdě o přirůstání podílů oprávněné osoby, v situaci, kdy nárok u pozemkového úřadu (s jasně vymezenými podíly) uplatnily i tyto účastnice a o jejich návrhu bylo rovněž rozhodnuto.

Rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 28 Cdo 127/2013-493, Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobců v části směřující proti měnícímu výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, v části napadající potvrzující výrok pod bodem II dovolání odmítl jako nepřípustné (výrok II) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III).

Na základě žalobci podané ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 13. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, zrušil označený rozsudek Nejvyššího soudu v celém rozsahu, spolu s výrokem I rozsudku odvolacího soudu a na něm závislými nákladovými výroky III až V. Závěry, k nimž dospěly obecné soudy při posouzení, jsou-li podmínky v roce 1981 uzavřených kupních smluv nápadně nevýhodné, označil Ústavní soud za předčasné (jsou-li založeny převážně na porovnání stanovené kupní ceny s cenami pozemků dle tehdy platných cenových předpisů). Rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání (v části směřující proti výroku pod bodem II dovolání), pak vytkl „absenci věcného zdůvodnění“.

S ohledem na rozsah, v němž byly rozsudky odvolacího a dovolacího soudu dotčeny označeným nálezem Ústavního soudu, Nejvyšší soud proto znovu projednal dovolání žalobců v části směřující proti (potvrzujícímu) výroku II rozsudku odvolacího soudu. Postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Sluší se zrekapitulovat, že v podaném dovolání (jde-li o důvody vztahující se k výroku II rozsudku odvolacího soudu) žalobci pokládají za nesprávné, jak odvolací soud vyložil a v dané věci (ne)aplikoval ustanovení § 21 zákona o půdě o přirůstání podílů dalších oprávněných osob. Zastávají názor, že v situaci, kdy účastnice ad 1) a 2) v řízení (před soudem) řádně nepokračovaly (nepodaly včas žalobu u soudu dle části páté o. s. ř.), jejich podíly se staly „volnými“ a mohou je pro sebe nárokovat žalobci, k jejichž podílům tím podíly dalších účastnic přirostly. Uvádějí, že žalobce b) mohl uplatnit nárok na vydání celkem 19/40 pozemků, žalobce a) jejich 13/40, zatímco v řízení – po vzájemné dohodě – uplatňují nároky ve shodné výši, tj. každý z nich podíly o velikosti 16/40; z tohoto dovozují, že v takovém případě přirostl podíl o velikosti 3/40 právě žalobci a). Na použitelnost ustanovení § 21 zákona o půdě usuzují i prostřednictvím § 11 odst. 6 tohoto zákona a mají za nesprávné, že k tomuto ustanovení odvolací soud nepřihlédl. Přitom se dovolávají i smyslu a účelu zákona o půdě (se zřetelem k jeho preambuli), principu legitimního očekávání (dle článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a z judikatury Ústavního soudu nálezů sp. zn. II. ÚS 2896/09, I. ÚS 245/95 a I. ÚS 705/01. I v daném rozsahu navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Z ostatních účastníků se k dovolání vyjádřila toliko účastnice ad 1), jež sama dříve (neúspěšně) uplatnila nárok na vydání podílu o velikosti 7/40 pozemků a jež pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhujíc, aby v uvedené části bylo dovolání žalobců odmítnuto.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem II, bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání proti tomuto výroku rozsudku přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zásadní výhrady dovolatelů směřují proti výkladu a aplikaci ustanovení § 21 zákona o půdě (o přirůstání podílů oprávněných osob), které stanoví (obdobně jako § 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd; či § 5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), že „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“.

K výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, např. již v režimu zákona č. 87/1991 Sb., aplikuje dané ustanovení v situacích, kdy nárok nebyl v zákonem stanovené lhůtě (a postupem jím předepsaným) uplatněn jinou (spolu)oprávněnou osobou na téže úrovni, pokládaje vždy za relevantní zjištění, že „další oprávněné osoby, přicházející v úvahu, nepodaly výzvu k vydání věci před uplynutím zákonem stanovené lhůty“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2456/99, nebo rozsudek ze dne 20. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 976/2004, uveřejněné – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz; obdobně již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 1993, sp. zn. 4 Cz 77/92, uveřejněný pod č. 28/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 9 odst. 1 věty první zákona o půdě pak platí, že „nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti“. Ve smyslu citovaného ustanovení je rozhodující, že oprávněná osoba uplatnila nárok u pozemkového úřadu (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93, uveřejněný pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 31. května 1999, sp. zn. 29 Cdo 1999/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 1999).

Na aplikovatelnost ustanovení § 21 zákona o půdě nelze usuzovat prostřednictvím ustanovení § 11 odst. 6 tohoto zákona, jež stanoví, že „pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě dle § 9 odst. 4“ a jež se vztahuje k objektivním překážkám bránicím vydání nemovitostí oprávněným osobám uvedeným v tomto ustanovení (zejm. § 11 odst. 1), kdy naplnění relevantních skutečností (z hlediska některé výluky pro vydání nemovitostí oprávněné osobě) musí být sledováno právě ke dni rozhodování příslušného pozemkového úřadu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. 28 Cdo 3362/2010).

Z uvedeného vyplývá, že negativní rozhodnutí odvolacího soudu (jde-li o nyní řešenou otázku přirůstání podílů oprávněných osob) sleduje závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v situaci, kdy si žalobci nárokují i podíly, jež v zákonem stanovené lhůtě neuplatnily a jejichž vydání (byť nikoliv úspěšně) požadovali další oprávněné osoby (účastnice ad 1/ a 2/), o jejichž nárocích již bylo taktéž rozhodnuto pravomocným (a pro tyto účastnice již konečným a nezměnitelným) rozhodnutím pozemkového úřadu.

V rozporu se skutkovými zjištěními je pak tvrzení dovolatelů, že v případě podílu o velikosti 3/40 pozemků má jít o nárok (od počátku) uplatňovaný žalobcem a) na úkor žalobce b). Sluší se v dané souvislosti připomenout, že žalobce a) byl původní oprávněnou osobou co do podílu o velikosti 8/40 pozemků, žalobce b) a účastnice ad 1/ – jako dědicové zůstavitelky J. P., jinak povolané k podílu o velikosti 14/40 – co do 7/40 pozemků a účastnice ad 2/ jako dědička ze závěti po zůstavitelce K. C. co do 10/40 pozemků; právě v těchto podílech označení účastníci také své nároky u pozemkového úřadu uplatnili.

Prezentované závěry obecných soudů nejsou v rozporu ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu, včetně dovolateli označených rozhodnutí tohoto soudu. Jimi citovaný nález ze dne 18. září 1996, sp. zn. I. ÚS 245/95, řeší právě situaci, kdy jednou z oprávněných osob nebyl nárok na vydání věci zákonem stanoveným způsobem vůbec uplatněn, v nálezu ze dne 26. března 2002, sp. zn. I. ÚS 705/01, se Ústavní soudu hlásí ke své předchozí judikatuře (nálezům sp. zn. I. ÚS 245/95 a I. ÚS 340/96) o přirůstání podílů oprávněné osoby (jež ovšem svůj nárok včas neuplatnila) dalším oprávněným osobám a konečně nález ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, nyní posuzovanou otázku v rovině ústavněprávní vůbec neřeší (v uvedeném případě šlo otázku zastavěnosti pozemků coby překážky jejich vydání oprávněným osobám dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem nepopírá ani další judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice restitucí, z níž vyplývá, že „s ohledem na konkrétní okolnosti případu je třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu“ (viz nález ze dne 23. října 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01). Právě i s ohledem na „konkrétní okolnosti daného případu“ (nejenom znění platné právní úpravy) odvolací soud osvětlil důvody, pro které zde jiná interpretace příslušných ustanovení zákona možná není. Tedy že si žalobci pro sebe nárokují i podíly, které v zákonem stanovené lhůtě uplatnily jiné oprávněné osoby, o jejichž nárocích již bylo takto i rozhodnuto. (Nehledě na to, že žalobci tak nyní činí i proti vůli nejméně jedné z těchto osob, jak plyne i z obsahu vyjádření účastnice ad 1/ k dovolání).

Uvedené závěry, vážící se k výkladu a aplikaci ustanovení § 21 zákona o půdě, Ústavní soud v dané věci nezpochybnil ostatně ani kasačním nálezem ze dne 13. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, v jehož odůvodnění – ve vztahu k těmto závěrům soudů nižších stupňů – uvedl tolik, že „zde je argumentace jak nalézacího, tak odvolacího soudu dostatečná a z hlediska ústavněprávního jí nelze vytknout jakoukoli interpretační libovůli, pokud dovozují, že byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně, nelze § 21 zákona o půdě aplikovat“.

Je-li nyní zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu (jde-li o zde přezkoumávaný výrok rozsudku pod bodem II) je současně v souladu i s ustálenou (výše uvedenou) rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které (nejenom s ohledem na shodnou interpretaci dotčeného předpisu v judikatuře Ústavního soudu) není důvod se v dané věci odchýlit, nelze než uzavřít, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé pod bodem II výroku rozsudku nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti němu tudíž přípustné není.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v uvedené části nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru