Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1283/2020Usnesení NS ze dne 10.08.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1283.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2991 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1283/2020-132

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně L. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované obci Tursko, IČO 00241768, se sídlem v Tursku, Čestmírovo náměstí 59, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, Nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení 81 825 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 8/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2019, č. j. 23 Co 162/2019-96, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 663 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Janocha do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 1. 2019, č. j. 18 C 8/2018-71, jímž jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 81 825 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která by oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu měla být řešena jinak; šlo přitom otázku, zda v důsledku umístění stavby na cizím pozemku bez odpovídajícího občanskoprávního oprávnění vzniká bezdůvodné obohacení i tehdy, jde-li o stavbu čističky odpadních vod v obecním vlastnictví, sloužící uspokojování potřeb široké veřejnosti (nikoliv jen obyvatel dané obce). Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003 a na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11 a ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázkou vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku, se rozhodovací praxe dovolacího soudu již opakovaně zabývala. Dovodila, že povinnosti vlastníka pozemku strpět takové užívání předmětu jeho vlastnictví koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za to náhradu. Neplní-li však svou platební povinnost, obohacuje se uvedeným způsobem na úkor vlastníka pozemku, neboť se jeho majetek nezmenšuje, ač by se tak v opačném případě nepochybně dělo. K obohacení vlastníka stavby tak dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a bez ohledu na způsob, jímž své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Z judikatury vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení (se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014, dále jen – „o. z.“, je zde použitelná i judikatura vážící se k zákonu č. 40/1964 Sb., když ke vzniku bezdůvodného obohacení docházelo od 23. 2. 2016 do 21. 12. 2017) přitom srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, či ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017. Ke stejnému závěru pak dospívá i judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 251/16, publikovaný pod č. 184/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13), a i proto Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení své dosavadní shora uvedené rozhodovací praxe.

Současně dovolací soud ve své judikatuře připomíná, že z hlediska bezdůvodného obohacení není rozhodné, jak je užívací právo k příslušnému předmětu (zde cizímu pozemku) konzumováno, respektive do jaké míry je držba věci zhodnocována a zda obohacenému případně přináší zisk (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, jakož i další v něm citovaný rozsudek ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, nebo jeho usnesení ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3159/2016).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že dovolávající se obec v rozhodném období vlastnila stavbu čističky odpadních vod, umístěnou bez odpovídajícího občanskoprávního titulu na žalobkyní vlastněných pozemcích parc. č. XYa parc. č. XY v k. ú. T., dovodil, že tím dovolatelce vznikl prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci (zastavěných pozemků), realizovaného bez jakéhokoliv právního důvodu, pročež je bez ohledu na to, k jakým účelům a s jakým ziskem či naopak náklady (hrazenými na uspokojování veřejných potřeb) byla stavba užívána, povinna vydat žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.), nijak se tím od judikatury Ústavního ani Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Zohlednit jest pak i okolnost, že provozem stavby čističky odpadních vod v dovolatelčině obecním vlastnictví jsou bezprostředně saturovány zejména potřeby jejích obyvatel (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 4 380 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 663 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 8. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru