Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1238/2003Rozsudek NS ze dne 13.05.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1238.2003.1
Dotčené předpisy

§ 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1238/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. P. B. a 2. E. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze 6. 11. 2002, sp. zn. 35 Co 224/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 1089/95 (žalobců 1. P. B. a 2. E. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. P. V., B. H. V., C. P. V. ml., a D. V. V., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 1. 6. 1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání dvou ideálních třetin domu čp. 566 v K. Š. V žalobě bylo uvedeno, že tento dům patřil původně z jedné třetiny žalobci P. B. a z další třetiny patřil oběma žalobcům jako bezpodílovým spoluvlastníkům; zbývající třetina patřila M. B. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 13. 8. 1986, sp. zn. 1 T 646/86, byli žalobci odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky a bylo jim uloženo i propadnutí majetku ve prospěch státu. Od spoluvlastnice M. B. byla její ideální třetina získána státem odkoupením. Smlouvou z 24. 6. 1986 byl pak celý dům prodán manželům P. a V. V. a manželům P. a H. V. Podle názoru žalobců byli žalovaní při koupi domu protiprávně zvýhodněni. Žalobci vyzvali žalované k vydání nemovitosti, ale bezvýsledně. Žalobci ještě v žalobě uváděli, že byli rehabilitování podle zákona č. 119/1990 Sb. (Okresním soudem v České Lípě usnesením z 25. 2. 1991, sp. zn. Rt 150/91).

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a ani na základě protiprávního zvýhodnění.

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 9. 2. 1999, čj. 9 C 1089/95-115, bylo žalovaným uloženo vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobcům 2/3 obytného domu čp. 566 v K. Š., zapsaného na listu vlastnictví č. 794 pro katastrální území K. Š. u Katastrálního úřadu v Č. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 64.801,60 Kč. Usnesením Okresního soudu v České Lípě z 9. 2. 1999, čj. 9 C 1089/95-122, bylo ještě žalovaným uloženo zaplatit státu na úhradu soudního poplatku 7.584 Kč, a to do pokladny Okresního soudu v České Lípě.

K odvolání žalovaných byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 9. 2. 1990 zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 5. 1999, sp. zn. 30 Co 269/99, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevedl žalobce k potřebné úpravě a doplnění žalobního návrhu, neobjasnil si postačujícím způsobem, zda se na projednávanou věc vztahuje nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., a že nejasné jsou i závěry soudu prvního stupně o tom, zda žalovaní získali nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Byl proto rozsudek soudu prvního stupně zrušen odvolacím soudem podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) a odst. 2 občanského soudního řádu.

V dalším průběhu řízení Okresní soud v České Lípě rozsudkem z 21. 2. 2002, čj. 9 C 1089/95-210, zamítl žalobu žalobců P. B. a E. B., aby bylo žalovaným uloženo uzavřít dohodu s nimi, a to žalovanému P. V. mladšímu (narozenému 18. 7. 1978) o vydání 1/12 obytného domu čp. 566 v K. Š. do výlučného vlastnictví P. B., žalované V. V. o vydání 1/12 obytného domu čp. 566 v K. Š. do výlučného vlastnictví P. B., žalovaným H. a P. V. o vydání 2/12 obytného domu čp. 566 v K. Š. do výlučného vlastnictví žalobce P. B., dále žalovanému P. V. mladšímu o vydání 1/12 obytného domu čp. 566 v K. Š. do společného jmění manželů P. a E. B., žalované V. V. o vydání 1/12 obytného domu čp. 566 v K. Š. do společného jmění manželů P. a E. B., jakož i P. a H. V. o vydání 2/12 obytného domu čp. 566 v K. Š. do společného jmění manželů P. a E. B. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 61.334 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 21. 2. 2002 bylo uvedeno, že žalobci byli od 15. 10. 1986 státními příslušníky Spolkové republiky Německo a pokud šlo o jejich státní občanství České republiky nabyli je narozením, ale pozbyli je, podle názoru soudu prvního stupně, dnem 1. 1. 1993 v důsledku nabytí státního občanství Spolkové republiky Německo; dne 16. 1. 1995 jim bylo však vydáno osvědčení o státním občanství České republiky. Žalobci nabyli vlastnictví domu čp. 566 v K. Š. jednak kupní smlouvou z 26. 4. 1972, uzavřenou s prodávající M. F., a jednak dědictvím po R. B. (otci žalobce P. B.), který zemřel 9. 9. 1983. Soud prvního stupně dále dovozoval, že nemovitosti uvedené v žalobě žalobců přešly na stát a do správy Městského národního výboru v K. Š. podle ustanovení § 453 občanského zákoníku jako věci opuštěné a rozsudkem trestního soudu, kterým byli oba žalobci odsouzeni k propadnutí jejich majetku; došlo tu takto „k deklaratornímu přechodu majetku žalobců do vlastnictví státu“. Žalobci sice po své rehabilitaci podle zákona č. 119/1119 Sb., o soudní rehabilitaci, podali včas výzvu žalovaným o vydání nemovitostí, ale potom v občanském soudním řízení se jim nepodařilo prokázat, že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně byl totiž žalobci uváděný dům čp. 566 v K. Š. převeden na žalované v souladu s ustanoveními vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, neboť tu šlo o domek, jehož obytná plocha nepřesahovala 150 m2 a k tomuto převodu byl dán souhlas i nadřízeným orgánem převádějícího Městského národního výboru v K. Š., tedy bývalým Okresním národním výborem v Č. (jeho finančním odborem), a to dne 17. 6. 1986. Ohledně ceny,za kterou byl dům čp. 566 v K. Š. žalovaným prodán (173.888 Kč)dovozoval soud prvního stupně, že podle posudků znalců, provedených v tomto řízení, byly žalovaní při koupi domu zvýhodněni jen v rozsahu 4 %, takže se tu nejedná o protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, když „za podstatné překročení ceny, která byla učiněna odhadem, se v praxi považuje cena vyšší o více než 20 %“.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 21. 2. 2002 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze 6. 11. 2002, sp. zn. 35 Co 224/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem shledán jako věcně správný, „a to přesto, že jedna z odvolacích námitek je důvodná“. Pokud šlo o tuto námitku, měl odvolací soud na zřeteli splnění podmínky státního občanství ČR na straně žalobců. Na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že zákon č. 40/1993 Sb., účinný od 1. 1. 1993, v žádném ze svých ustanovení nepřipouští zpětnou účinnost zákona a protože žalobci P. B. a E. B. nabyli druhého státního občanství před účinností uvedeného zákona, nemohli pozbýt státního občanství ČR, jak měl za to soud prvního stupně. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že žalobci jsou sice oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., ale shledal naproti tomu, že žalovaní nejsou v tomto případě osobami povinnými ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Ohledně žalovaného P. V. mladšího, narozeného 18. 7. 1978, odvolací soud uváděl, že nemůže být povinnou osobou již proto, že nejde o nabyvatele věci od státu, ale nabyl svůj podíl od původního nabyvatele, nikoli však převodem, ale děděním. Ale ani ostatní žalovaní nezískali, podle názoru odvolacího soudu, své podíly na domě čp. 566 v K. Š. v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolací soud neshledal rozpor smlouvy z 24. 6. 1986, kterou žalovaní tuto nemovitost získali, s ustanoveními vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Protože v daném případě šlo o nemovitost, nemohlo se na žalované vztahovat ustanovení citované vyhlášky týkající se majetku, jehož stát nabyl výrokem o propadnutí nebo zabrání zboží (věci) podle ustanovení § 89, § 90, § 115, a § 109 odst. 1 písm. c) celního zákona č. 44/1971 Sb., která se podle svého obsahu a slovního znění vztahují jen na věci movité, takže tu neplatí ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 86/1977 Sb. o tom, že z nabývání věci jsou vyloučeni ti, kteří mají spolupracovat při zabezpečování majetku a při jeho prozatímní správě, když tu pracovníci celnic (jimiž byli údajně žalovaní) žádnou takovou činnost, pokud jde o nemovitosti, nevykonávali. Také tu nebyl, podle názoru odvolacího soudu, rozpor s vyhláškou č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, když tu byla dána možnost převodu obytného, který nebyl rodinným domkem, a to za určitých předpisem stanovených předpokladů. Také byl odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) toho názoru, že tu nebyl rozpor ani s cenovými předpisy a že při stanovení kupní ceny o 4 % vyšší jde o nepodstatné zvýhodnění osoby nabyvatelů.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 218 občanského soudního řádu ve věci samé, ale výroky tohoto rozsudku o nákladech řízení zrušil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, protože měl za to, že tyto výroky jsou nepřezkoumatelné.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 2. 1. 2003 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště 10. 2. 2003 k doručení Okresnímu soudu v České Lípě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé byli toho názoru, že by dovolací soud měl zrušit rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a že by věc měla být vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, a poukazovali v tomto smyslu na obecné poučení odvolacího soudu, jak bylo uvedeno v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací soud důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé dovozovali, že všichni žalovaní (s výjimkou žalovaného P. V., dědice P. V., který byl v době prodeje nemovitosti ze strany státu důchodce) byli jako pracovníci státního orgánu (celní správy) vyloučení z možnosti koupě nemovitosti od státu, jak to zřejmě měla na zřeteli vyhláška č. 84/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Dovolatelé byli toho názoru, že ustanovení tohoto právního předpisu je třeba vykládat tak, že všichni pracovníci státního orgánu, spolupracující při zabezpečování majetku, získaného státem podle vyhlášky č. 86/1977 Sb., jsou vyloučeni z nabývání veškerého majetku, a to i včetně nemovitostí. Proto také v daném případě žalovaní (s výjimkou žalovaného P. V.), jako pracovníci celní správy, nemohli ani v daném případě nabýt nemovitosti, které jsou mezi žalobci a žalovanými sporné, od státu, když byly do správy státu získány právě ve smyslu ustanovení vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Dovolatelé byli toho názoru, že i náhrada nákladů řízení byla odvolacím soudem posouzena nesprávně podle ceny nemovitostí, jako předmětu sporu v této právní věci, i když žaloba v této věci obsahovala žalobní návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí, nikoli na vydání nemovitostí.

Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože potvrzení (odvolacím soudem) rozhodnutí soudu prvního stupně se týkalo rozsudku tohoto soudu (z 21. 2. 2002, čj. 9 C 1089/95-210 Okresního soudu v České Lípě), jímž tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (z 9. 2. 1999, čj. 9 C 1089/95-115 Okresního soudu v České Lípě) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který předchozí žalobě vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Dovolatelé ve svém přípustném dovolání uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo jejich dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se projednávané právní věci nepochybně týkalo, ale v řízení o dovolání bylo nutno posoudit, zda si odvolací soud (i soud prvního stupně) toto ustanovení, popřípadě i ustanovení jiných právních předpisů, zejména těch, na něž účastníci řízení poukazovali jako na předpisy, které je třeba mít na zřeteli při aplikaci a výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, také správně vyložil.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Podle ustanovení § 230 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle § 4 odst. 2 tohoto zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.

Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (srov. k tomu č. 16/1996, str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), a to zejména co do rozporu se zákonem nebo co do jeho obcházení.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 5. 2003, II. ÚS 10/2000, uveřejněném pod č. 62 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo: Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ustanovení i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věci a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. Tento přístup se projevil, kromě jiného, ve vymezení okruhu povinných osob. Je žádoucí, aby majetkové důsledky nápravy křivd nesl především stát (srov. § 13 zákona č. 87/1991 Sb.), a jiné osoby jen za přesně stanovených podmínek; přitom je ovšem třeba, aby se soud při aplikaci ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. náležitě vypořádal s námitkami žalobců např. ohledně dodržení předpisů o správě národního majetku a předpisů cenových i ohledně okolností případného protiprávního zvýhodnění nabyvatelů věcí (srov. odůvodnění uváděného nálezu Ústavního soudu ČR na str. 125 svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Postup odvolacího soudu (v návaznosti i na postup soudu prvního stupně) v daném případě, jakož i odůvodnění aplikace ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, nebyl odlišný od toho, na co kladou důraz citované závěry z uveřejněné judikatury soudů i z uveřejněných nálezů Ústavního soudu ČR. V daném případě se soudy obou stupňů zevrubně zabývaly tím, zda tu nedošlo k nabytí nemovitosti v rozporu s cenovými předpisy, jakož i s předpisy o prozatímní správě národního majetku i s předpisy o správě tohoto majetku vůbec, jakož i s objasněním toho, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů věci od státu. Podle názoru dovolacího soudu nelze pokládat za nesprávné právní posouzení věci ani z hlediska ustanovení vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, jejíž ustanovení o vyloučení pracovníků některých státních orgánů a organizací z možnosti koupě věci v této prozatímní správě národního majetku, je třeba chápat v přímé souvislosti činnosti těchto pracovníků při zabezpečování a při výkonu prozatímní správy státem nabytého konkrétního majetku a nikoli jako všeobecné vylučující ustanovení bez jakékoli souvislosti s konkrétními věcmi, nabytými státem. Opačný výklad, zdůrazňovaný v dovolání dovolatelů nemá oporu ve slovním znění ustanovení vyhlášky č. 86/1977 Sb. a ani např. v tom, co lze dovodit z těch nálezů Ústavního soudu ČR, které se zčásti dotýkaly i aplikace ustanovení vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, jako tomu bylo kupř. v již citovaném nálezu uveřejněném pod č. 62 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (srov. např. stranu 123 odůvodnění tohoto nálezu) anebo již dříve v nálezu z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (např. srov. stranu 205 odůvodnění tohoto nálezu).

Dospěl proto dovolací soud při posuzování dovolání dovolatele v daném případě k výslednému závěru, že tu jde o dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ale toto dovolání nebylo shledáno důvodným ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, když nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelů, že tu jde o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci (jak to má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu jako směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není podle názoru dovolacího soudu nesprávné.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. května 2004

JUDr. Oldřich Jehlička,CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru