Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1224/2002Usnesení NS ze dne 18.07.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1224.2002.1
Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 240 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1224/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání F. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 29.4.1999, sp. zn. 2 Co 52/99, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 15 C 17/93 (žalobce F. R. proti žalované N. s p. v B., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění:

O žalobě žalobce, podané u soudu 24.6.1993, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 2.12.1998, čj. 15 C 17/93-40a. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobce, jíž se domáhal, aby bylo uloženo žalované nemocnici omluvit se mu do 30 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvou ve znění: „Omlouváme se Vám za soustavně měněné pracovně politické hodnocení a poškození Vaší dobré pověsti a zájmů a za to, že v době trvání pracovního poměru jsme Vás využívali na takových pracovištích, kde byly minimální finanční a odborné možnosti, zato však větší intenzita práce. Dále se Vám omlouváme za to, že po skončení pracovního poměru jsme měnili Vaše pracovně politické hodnocení, které bylo vypracováno při skončení pracovního poměru.“ Byl také zamítnut žalobní návrh, aby bylo žalované nemocnici uloženo zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy 500.000 Kč. Žalované nemocnici nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

O odvoláních žalobce i žalované nemocnice proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze z 29.4.1999, sp. zn. 2 Co 52/99. Odvolání žalobce bylo tímto usnesením odmítnuto. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce bylo odmítnuto podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu jako opožděné, když bylo třeba vzhledem k ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu považovat rozsudek soudu prvního stupně za doručený žalobci dnem 14.1.1999, protože žalobce v době doručování rozsudku nebyl zastižen, i když se v místě bydliště zdržoval, byl uvědoměn o dalším doručení rozsudku soudu prvního stupně dne 8.1.1999 a pro bezvýslednost tohoto dalšího doručování byl rozsudek uložen na poště, kde si jej žalobce převzal až 19.1.1999.

Ohledně odvolání žalované nemocnice bylo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu uvedeno, že podle názoru odvolacího soudu nepochybil soud prvního stupně, když při rozhodování o nákladech řízení použil výjimečné ustanovení § 150 občanského soudního řádu, podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Osobní a majetkové poměry žalobce jsou takové, že on i jeho manželka jsou odkázáni na invalidní důchody a žalobce nemá jiný podstatnější majetek; přitom odvolací soud přihlížel i k tomu, že poměry žalovaného zdravotnického zařízení nebudou použitím citovaného výjimečného ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení výrazně dotčeny.

Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 24.5.1999.

Krajskému soudu v Praze došla dne 4.6.1999 žalobcova žádost o prominutí zmeškání lhůty, v niž bylo uvedeno, že od 11.1.1999 byl žalobce vážně nemocen, byl upoután na lůžko a mohl se proto na poštu dostavit k převzetí doručovaného rozsudku soudu prvního stupně až 19.1.1999.

K žádosti žalobce o prominutí zmeškání lhůty zaslal Krajský soud v Praze žalobci přípis, v němž mu sdělil, že takový návrh bylo třeba podat do 15 dnů od odpadnutí překážky a bylo s ním třeba spojit i zmeškaný úkon, což se v daném případě nestalo.

Dne 8.9.1999 došlo Krajskému soudu v Praze podání žalobce, označené jako dovolání (k tomuto dovolání pak byl dne 26.7.2001 zaslán ještě doplněk), v němž žalobce poukazoval na to, že byl postižen v období doručování rozsudku Krajského soudu v Praze souběžným onemocněním ledvinovým s vysokými horečkami i postižením pohybového ústrojí. Žalobce také uváděl, že požádal od osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce z řad advokátů.

Dne 13.5.2002 došlo Krajskému soudu v Praze podání žalobce z 5.5.2002, označené jako doplněk dovolání, v němž opět uváděl, že požádal o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů. V tomto podání pak žalobce vyjádřil i své stanovisko k celé projednávané právní věci ochrany jeho osobnosti. Totéž podání zaslal žalobce i Nejvyššímu soudu ČR, kam toto podání došlo 20.5.2002.

V daném případě bylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně dne 2.12.1998 a rozhodnutí odvolacího soudu dne 29.4.1999. Ve smyslu ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. bylo tu třeba, aby dovolací soud postupoval podle ustanovení občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Na vydané rozhodnutí odvolacího soudu z 29.4.1999 (sp. zn. 2 Co 52/99 Vrchního soudu v Praze), které bylo žalobci doručeno dne 24.5.1999, reagoval žalobce podáním z 1.6.1999 (které došlo Krajskému soudu v Praze 4.6.1999), označeným jako „žádost o prominutí zmeškání lhůty“.

V ustanovení § 240 odst. 2 občanského soudního řádu je však ohledně podávání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu výslovně stanoveno, že zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout.

Podání žalobce označené jako „žádost o prominutí zmeškání lhůty“ ve vztahu k dovolání nemohlo tedy nic měnit na tom, že ustanovením § 240 odst. 1 občanského soudního řádu mu byla právním předpisem dána jen možnost podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Označení „dovolání“ bylo pak použito v podáních žalobce ze 6.9.1999, z 26.7.2001 a z 5.5.2002, která jsou založena ve spise Krajského soudu v Praze sp. zn. 15 C 17/93 na listech č. 63 až 71. Ze samotných dat těchto podání je patrno, že byla Krajskému soudu v Praze a případně i Nejvyššímu soudu ČR odeslána po uplynutí jednoměsíční lhůty k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu z 29.4.1999 (sp. zn. 2 Co 52/99 Vrchního soudu v Praze), které nabylo právní moci dne 27.5.1999 (doručeném účastníkům řízení – žalobci i žalované nemocnici), takže uvedená jednoměsíční lhůta (stanovená výslovně v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu) tu uplynula dne 27.6.1999.

Nemohl tedy dovolací soud posoudit podání žalobce F. R., směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jako dovolání včas a řádně podané ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu o dovolání, jmenovitě o podávání dovolání.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatele odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání podané opožděně.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované nemocnici v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. července 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru