Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1208/2012Rozsudek NS ze dne 10.04.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Vydání věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1208.2012.1
Dotčené předpisy

§ 126 obč. zák.

§ 8 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 80 předpisu č. 141/1961 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1927/13 ze dne 13.01.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1208/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. K., bytem v Č. B., D. 67, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 384.502,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 54/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 35 Co 468/2009-402, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 16 C 54/2004-337, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu částku 384.502,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Toto rozhodnutí obvodní soud učinil poté, co jeho předchozí vyhovující rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, jehož právním názorem byl soud prvního stupně při svém dalším rozhodování vázán. Žalovaná částka podle žalobce představuje hodnotu vozidla Volkswagen Passat 1,9 Tdi Variant, jež vydal orgánům činným v trestním řízení dne 22. 3. 2001. Žalobce uvedl, že toto vozidlo nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené v dobré víře podle obchodního zákoníku dne 19. 10. 2000. Později bylo zjištěno, že toto vozidlo je kradené a bylo odcizeno rakouské občance D. G. Žalobce se domáhal vydání vozidla u Obvodního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Praze 3, jenž mu však nevyhověl a usnesením ze dne 12. 6. 2001 rozhodl o vydání vozidla pojišťovně Wüstenrot, která hradila poškozené pojistné plnění. Žalobce brojil proti tomuto usnesení stížností, jež však byla státní zástupkyní obvodního státního zastupitelství zamítnuta. Na základě ústavní stížnosti byla Ústavním soudem nejprve odložena vykonatelnost předmětného usnesení, což však již nezabránilo tomu, aby vozidlo bylo vydáno do Rakouska. Nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, byla uvedená rozhodnutí zrušena. Podle žalobce mu vydáním auta do zahraničí na základě zrušeného nezákonného rozhodnutí vznikla škoda ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v částce odpovídající hodnotě vozidla a nákladům, jež vynaložil na jeho údržbu. Ke vzniku škody podle tvrzení žalobce došlo nejen v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale i nesprávného úředního postupu, jenž žalobce spatřuje v tom, že Městské státní zastupitelství v Praze nereagovalo na jeho podnět k výkonu dohledu nad podřízeným orgánem, a dále v okolnosti, že se obvodní státní zastupitelství odmítlo řídit v rozporu se zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelstvím, resortně závazným výkladovým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství č. 7/95 řešícím postup podle § 80 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen tr. ř.), v případě, že dojde k nabytí vlastnického práva podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Obvodní soud konstatoval, že ač bylo v řízení prokázáno vlastnické právo žalobce i nezákonnost rozhodnutí o vydání vozidla do Rakouska, nelze považovat předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu za naplněny. Žalobce, ač měl povědomost, komu bylo předmětné vozidlo vyšetřovatelem vydáno, nepodal proti tomuto subjektu žalobu v občanskoprávním řízení, i když mu v podání této žaloby nic nebránilo. Nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn jen tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení po dlužníku, jenž mu je povinen plnit. V dané věci tedy nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody samotné, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil v řízení před soudem prvního stupně prokázanou skutečnost, že poté, co byla nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, zrušena usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3, jimiž bylo rozhodnuto o vydání předmětného vozidla, již ve věci rozhodováno nebylo. Je tedy nutno uzavřít, že pojišťovna obdržela vozidlo bez právního důvodu. Z § 80 odst. 3 tr. ř. současně vyplývá, že o vydání věci musí být rozhodnuto, pouhé vydání věci, navíc osobě, jež ji policii nevydala, nepřipadá v úvahu. Ke vzniku majetkové újmy na straně žalobce přitom nemůže dojít před pravomocným skončením řízení o vydání věci podle § 80 tr. ř. Podmínku existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě nelze považovat za naplněnou, neboť zrušená rozhodnutí nebyla rozhodnutími konečnými, věc byla vrácena Obvodnímu úřadu vyšetřování pro Prahu 3 a nachází se ve stavu před vydáním rozhodnutí. Za těchto okolností lze další dokazování zaměřené na prokázání tvrzení žalobce, z jakého důvodu se nemůže domoci ochrany svého vlastnického práva proti subjektu, jenž předmět jeho vlastnictví zadržuje, považovat za nadbytečné. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003. Vytknul-li žalobce soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda následný postup (resp. naprostá nečinnost) orgánů činných v trestním řízení po zrušení vydávacích rozhodnutí Ústavním soudem je nesprávným a nezákonným úředním postupem, jde o námitku vznesenou žalobcem až v odvolání, neboť žalobce v řízení před soudem prvního stupně netvrdil, o jakou škodu by se mělo jednat či příčinnou souvislost vzniklé škody s uvedenými průtahy. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je nárokem zcela odlišným od nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a bylo by v rozporu se systémem neúplné apelace, aby se odvolací soud touto námitkou zabýval. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy třeba jako věcně správné potvrdit.

Rozhodnutím odvolacího soudu se na základě žalobcem podaného dovolání zabýval Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 774/2010, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitakal námitce dovolatele, že došlo-li již k faktickému vydání vozidla, nemůže být pokračováno v řízení o vydání věci. Dále zdůraznil, že byla-li dle § 80 tr. ř. vydána, respektive vrácena, věc vydaná orgánům činným v trestním řízení dle § 78 tr. ř. nebo těmito orgány odňatá dle § 79. tr. ř., pak orgánům činným v trestním řízení nepřísluší ukládat osobě, jíž byla takto vydána, aby ji navrátila zpět do jejich dispozice, nebyly-li by opětovně splněny předpoklady pro její vydání dle § 78 tr. ř. nebo její odnětí dle § 79 tr. ř. Bylo-li přitom v daném případě trestní řízení, v jehož rámci došlo k vydání věci, pravomocně skončeno, nepřichází již v úvahu, aby bylo v řízení pokračováno jen proto, aby bylo znovu rozhodováno o vydání věci. Dovolací soud rovněž podotknul, že nebylo-li tvrzení o nesprávném úředním postupu spjato s novými skutečnostmi a důkazy, ale vycházelo ze skutkových tvrzení uplatněných již v řízení před soudem prvého stupně, pak nebylo na místě je považovat za v odvolacím řízení nepřípustnou novotu. Zatímco tento nedostatek nepředstavoval vadu řízení ohrožující v daném případě správnost rozhodnutí ve věci, nepřiléhavost závěru odvolacího soudu, dle nějž je pro posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím třeba vyčkat nového rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, vedla Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze následně svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, č. j. 35 Co 468/2009-402, opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je vznik škody jako takové. Představuje-li žalovaná částka náhradu za vozidlo odebrané orgány činnými v trestním řízení, pak by bylo možné o vzniku škody na straně žalobce v tomto rozsahu uvažovat pouze, pokud by jeho právo na vrácení vozidla či zaplacení peněžitého ekvivalentu od subjektu, kterému bylo vydáno, nebylo a už ani nemohlo být uspokojeno. Žalobci se přitom nepodařilo prokázat, že by se již nemohl domoci vozidla nebo peněžité náhrady vůči osobě, jíž bylo vozidlo vydáno, pročež je zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu. Na možnost žalobce domoci se vydání věci vlastnickou žalobou dle § 126 obč. zák. přitom nemělo vliv rozhodnutí o vrácení věci dle § 80 tr. ř., jímž nebylo ani konstituováno ani deklarováno vlastnické právo pojišťovny, jíž bylo vozidlo vydáno. Pro posouzení vzniku škody současně není rozhodné, zda by žalobce svůj nárok vůči pojišťovně uplatňoval v České republice nebo v zahraničí či finanční náročnost uplatnění. Odvolací soud dále uvedl, že v daném případě není skutkové opory pro závěr o nesprávném úředním postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce přitom ani v odvolání neuvádí, jaké škoda mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Tyto úvahy tedy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudkem s ohledem na vázanost právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání je dle žalobce dána v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. i zásadním právním významem napadeného rozhodnutí. Co do důvodnosti dovolání odkázal dovolatel na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na rekapitulaci základních skutkových okolností pak navázal zhodnocením závěru odvolacího soudu, dle nějž by se měl domáhat nejprve vlastnického práva vůči subjektu, jemuž bylo vozidlo vydáno, jako rozporného s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel má za to, že svůj nárok vůči osobě, jíž bylo vozidlo vydáno, mohl uplatňovat až po zrušení nezákonného rozhodnutí Ústavním soudem. Ochrana jeho vlastnického práva by však byla i pak ztížena možným uplatněním námitky vycházející z toho, že nález Ústavního soudu není vůči komukoliv, kdo by v dané době držel předmětný automobil, závazný. Dle § 159a o. s. ř., jenž se dle dovolatele s ohledem na absenci výslovné úpravy otázky závaznosti rozhodnutí o ústavní stížnosti v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatní v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb. i v případě rozhodnutí Ústavního soudu, je rozsudek závazný jen pro účastníky řízení. Zákonem připuštěné výjimky z tohoto pravidla se přitom na předmětné rozhodnutí nevztahují, z čehož dovolatel usuzuje, že zrušující nález Ústavního soudu nebyl závazný pro rakouskou pojišťovnu či jinou osobu, jež by měla vozidlo v držení. Dovolatel pokládá za neakceptovatelné, aby na něj byly kladeny větší nároky při ochraně práv než na škůdce, jenž navzdory povědomí o rozhodnutí Ústavního soudu nic neučinil. Odkázal na ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, dle nějž je prvním úkolem policie ochrana bezpečnosti osob a majetku. Zdůraznil, že by nebyl finančně schopen žalovat jakýkoliv subjekt v Rakousku či jinde v zahraničí, neboť náklady řízení by přesáhly jeho reálné možnosti. Vývoj takovéhoto řízení navíc pokládá za s největší pravděpodobností bezúspěšný a domnívá se, že je možné, že by Česká republika odmítla hrazení nákladů spojených s neúspěšným uplatňováním práv v Rakousku pro neúčelnost. Dovolatel závěrem vyzdvihnul svůj názor, dle nějž žalované nelze přiznávat ochranu v jejích právech, neboť „takový výkon práva ukládající žalobci povinnost nejprve domáhat se na třetí osobě náhrady škody a až v případě neúspěšnosti takového postupu mu umožnit obrátit se s nárokem na náhradu škody vůči skutečnému škůdci, by byl jednoznačně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.“ Dovolatel tedy navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, je přípustnost dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelem vznesené námitky však neumožňují pokládat dovolání za důvodně podané. Domnívá-li se dovolatel, že mu v tom, aby se mohl úspěšně domoci ochrany svého vlastnického práva k předmětnému vozidlu, bránilo rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vydání věci, je třeba opětovně zdůraznit (a přitakat odvolacímu soudu), že rozhodnutí o vydání věci není rozhodnutím řešícím vlastnické vztahy k věci, ale slouží pouze k tomu, aby věc pro trestní řízení nepotřebná byla vrácena osobě, jež ji vydala (jíž byla odňata), případně osobě, která osvědčí vlastnické právo k ní; ochranu vlastníka proti osobě, která neoprávněně zadržuje jeho věc, zajišťuje vlastnická (reivindikační) žaloba podle § 126 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 665/2008). Dovolatel se tedy jak před zrušením zmiňovaného rozhodnutí o vydání vozidla Ústavním soudem, tak po jeho zrušení mohl domáhat v občanském soudním řízení reivindikační žalobou vydání věci po osobě, jíž byla věc vydána. Úvahy stran závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu jsou tedy v tomto případě již s ohledem na předestřené značně nepřiléhavé, neboť nebránilo-li dovolateli v uplatnění jeho práva rozhodnutí o vydání věci, tím spíše ho jakkoliv nemohlo omezovat rozhodnutí Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnutí prve uvedené zrušeno.

Nepřípadná je rovněž argumentace dovolatele týkající se uplatnění dobrých mravů v projednávané věci. Dle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Aplikace uvedeného ustanovení tedy předně vyžaduje existenci určitého práva, případně povinnosti, a následné zjištění, že toto právo (povinnost) je vykonáváno v rozporu s dobrými mravy. V projednávané věci se však jedná především o otázku, zda dovolateli svědčí vůči žalované právo na náhradu škody a zda má tedy žalovaná povinnost mu tuto náhradu poskytnout. Až v případě, že by na uvedenou otázku bylo možno odpovědět kladně, čemuž v daném případě brání závěr, že ke vzniku škody nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že by se dovolatel svého vlastnického práva nemohl domoci, bylo by možné se zabývat tím, zda je právo vykonáváno v rozporu s dobrými mravy. Hovoří-li dovolatel v tomto směru o „výkonu práva ukládající žalobci povinnost nejprve domáhat se na třetí osobě náhrady škody…“ pak zjevně směřuje k tomu, jak by dle něj měl být s přihlédnutím k dobrým mravům pojímán okamžik vzniku škody, což však zákonná úprava neumožňuje. Dovolatel patrně přehlíží, že institut dobrých mravů není základem pro takovou konstrukci úpravy právních vztahů, jež by se vymykala dikci zákona, ale je možno jej aplikovat pouze v rámci těchto vztahů, a to v rozsahu a způsobem, v nichž to zákon připouští. Zcela na okraj lze podotknout, že zmiňuje-li se dovolatel v této souvislosti o „skutečném škůdci“, za nějž zjevně pokládá žalovanou, poněkud přehlíží, že nastalá situace byla způsobena především osobou (případně osobami), jež vozidlo v cizině odcizila a následně je prodala žalobci.

Vyzdvihuje-li dovolatel problematičnost a nákladnost ochrany svého vlastnického práva k předmětnému vozidlu, nikterak tím nevyvrací tezi, že může-li se domoci vydání věci, není na místě usuzovat na vznik škody odpovídající jeho ceně, neboť v tomto rozsahu v podstatě ještě nedošlo k úbytku v jeho majetkové sféře. V opačném případě, bylo-li by žalobci přiznáno právo na náhradu škody, a současně by mu i nadále zůstala zachována možnost domoci se jím vlastněného objektu, by se naopak bez jakékoliv právní opory a zcela nad rámec úpravy náhrady škody rozrostla jeho majetková sféra o poskytnutou náhradu. Zvýšená nákladnost uplatnění vlastnického práva by mohla případně být kladena k tíži žalované jako samostatný škodní nárok, jenž však předmětem tohoto řízení není.

Důvodnost podaného dovolání nelze dovodit ani ze zmínky dovolatele o ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Úprava povinností, v rozhodné době uložených zákonem o Policii ČR, není způsobilá ovlivnit v projednávané věci stěžejní otázku vzniku škody (ostatně ani dovolatel sám nenaznačuje, jakým způsobem by jím uváděné ustanovení mohlo vyvrátit správnost závěrů odvolacího soudu).

Dovolateli se tedy nepodařilo svými argumenty zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud jeho dovolání jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. dubna 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru