Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1190/2020Usnesení NS ze dne 13.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Cena
Pozemkový fond
Zemědělská půda
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1190.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 11a odst. 1 a 13 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 28a předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988 Sb. ve znění od 24.06.1991 do...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1190/2020-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 94/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019, č. j. 25 Co 150/2019, 25 Co 253/2019-317, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.388, Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2019, č. j. 14 C 94/2018-243, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 8. 2019, č. j. 14 C 94/2018-292, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zastavil řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a XY (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to žalobkyni k rukám jejího zástupce ve výši 305.829,- Kč (výrok III.) a České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve výši 2.684,- Kč (výrok IV.).

K odvolání žalované (toliko proti výrokům I., III. a IV.) Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 25 Co 150/2019, 25 Co 253/2019-317, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 120.710,- Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobkyně z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyně žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Námitku promlčení vznesenou žalovanou přitom shledaly nedůvodnou, jelikož žalovaná restituční nárok žalobkyně nikterak nepopírala, zpochybňovala pouze jeho výši, a tudíž promlčecí doba dosud nepočala běžet. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí dovodily, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, protože odňaté pozemky byly vyvlastňovány za účelem rozšíření a další výstavby dostihového závodiště, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku vypracovaného společností PROSCON, s. r. o., svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobkyní vybraných náhradních pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Za nesprávné (a judikatuře dovolacího soudu odporující) dovolatelka považuje i ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo určení hodnoty restitučního nároku, namítajíc, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud nesprávně ocenil jako pozemky stavební a dostatečně se nezabýval ani námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Má rovněž za to, že restituční nárok žalobkyně vyplývající z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 4. 2005, č. j. PÚ 784/91/6, je v celém rozsahu promlčen. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za zcela správný. Upozornila také na několik rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž byla dovolání žalované ve věcech obdobných restitučních nároků (tedy nároků souvisejících s odnětím pozemků v areálu dostihového závodiště v XY) shledána nepřípustnými z důvodu souladnosti rozhodnutí odvolacích soudů s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020 (označené usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), bylo odmítnuto dovolání žalované shodného obsahu (předmětem restitučního nároku byly pouze jiné náhradní pozemky) ve věci týchž účastnic. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobkyně přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem vypracovaným společností PROSCON, s. r. o., v řízení před soudy nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v prodlení (restituční nárok žalobkyně byl v převážné míře deklarován již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2005 a dosud nebyl zcela uspokojen), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.

Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněné osoby, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání toliko konkrétních jimi zvolených pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přijat a odůvodněn i ten závěr, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017).

Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem výstavby (pozemky byly v době přechodu na stát zařazeny do stavebních obvodů, účelem jejich odnětí státem byla výstavba a rozšíření závodního dostihového areálu XY), jež byla následně též realizována, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zřejmé i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srovnej k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.

Sluší se připomenout, že dovolací soud se otázkou ocenění oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků v areálu závodiště v XY opakovaně zabýval, a v tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2514/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3136/2019, jimiž Nejvyšší soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, jež oprávněným osobám odňaté a nevydané pozemky situované v areálu závodiště v XY ocenily ve smyslu ustanovení § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemky stavební.

Naznačuje-li pak snad žalovaná nesouhlas se soudy nižšího stupně převzatými znaleckými závěry o takovém charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Nemohly-li tudíž individuální skutkové závěry (formulované na základě hodnocení důkazů, včetně znaleckého posudku) vést k potřebě zkoumat okolnosti, za nichž by bylo možné uplatnit srážky z ceny odňatých pozemků, nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že se apriorním posouzením dané otázky nezabývaly. I v poměrech projednávané věci platí závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, že „soudy nižších stupňů zde totiž příslušná ustanovení cenového předpisu neaplikovaly nikoliv proto, že by jejich aplikaci považovaly za a priori vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměly za naplněné.“

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, v němž byl vysloven závěr, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost aiz hlediska jeho účelu, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce určení charakteru odňatých pozemků (jako pozemků stavebních) není založeno toliko na existenci směrného územního plánu, ale na dalších skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (zejména odnětí za účelem výstavby závodiště, realizace výstavby). Závěry odvolacího soudu tak nekolidují ani s dovolatelkou v dané souvislosti současně citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018.

Rovněž odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, nelze v této věci považovat za případný, jestliže v označené, tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným defektem netrpí (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobkyni dostává pozemků náhradních, oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní.

Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je pak třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srovnej též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srovnej např. již výše zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další viz níže). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016). Při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněné povinnou osobou, je současně vždy namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, konečně Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srovnej § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 611 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění).

Nepovažovaly-li tedy soudy nižších stupňů dovolatelkou vznesenou námitku promlčení nároku žalobkyně na vydání náhradních pozemků za důvodnou v situaci, kdy restituční nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež stejně jako její právní předchůdce setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků jako zemědělských, nijak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.

Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími (s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1024/2000, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 20009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003, neboť první dvě z označených rozhodnutí otázku promlčení restitučního nároku neřeší a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1659/2003 se zabývá promlčením nároku na náhradu za zhodnocení restitučně vydané nemovitosti, a nikoliv promlčením nároku na vydání náhradního pozemku.

Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 13. 5. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru