Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1175/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaNáhradní pozemek
Pozemkový úřad
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1175.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1175/2020-629

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B., narozeného dne XY, bytem XY, b) J. M., narozeného dne XY, bytem XY, a c) J. R., narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 184/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 15 Co 259/2019-595, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.309,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše Hegnera, advokáta se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4.

III. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Krajský soud v Plzni výrokem I. rozsudku ze dne 27. 11. 2019, č. j. 15 Co 259/2019-595, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 22. 5. 2019, č. j. 7 C 184/2016-386 [jímž nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem a) podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu v uvedeném znění o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vzniklého rozdělením pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dle geometrického plánu vyhotoveného R. P. a ověřeného V. S., oprávněným zeměměřičským inženýrem, č. 280-175/2018, a parc. č. XY v k. ú. XY, vzniklého rozdělením pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dle geometrického plánu vyhotoveného Z. P. a ověřeného P. G., oprávněným zeměměřičským inženýrem, č. 949-839/2017 (výrok I.), řízení ohledně nároku žalobců b) a c) a ohledně nároku žalobce a) ve vztahu k pozemkové parcele č. XY v k. ú. XY zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.)], žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a) náklady odvolacího řízení ve výši 46.077 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera (výrok II.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III.).

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Za nesprávné považuje závěry odvolacího soudu o její liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobce a) a o vhodnosti žalobcem nárokovaných náhradních pozemků. Namítá, že ze strany žalobce a) se jedná o obcházení pravidel při uspokojování restitučních nároků, neboť chce získat „výhodu oproti ostatním restituentům“ při získávání „spekulativních pozemků“, že soudy obou stupňů se nezabývaly její „závažnou námitkou“, že žalobce byl uspokojen v rámci veřejných nabídek ze 4/5 jeho nároku, že soudy neprovedly jí předložené důkazy o tom, že ve veřejných nabídkách nabídla celkem 1.417 vhodných pozemků, aniž by to řádně zdůvodnily, že odvolací soud své závěry odůvodnil jen obecně a nevyjádřil se k jejím námitkám, že oba soudy tak pochybily „v řádném odůvodnění rozhodnutí“, že jednání žalobce a), který se se značným úspěchem účastnil veřejných nabídek od roku 2015 do roku 2016, ač tak mohl činit již od roku 2009, nelze hodnotit jako dlouhodobé a bezúspěšné domáhání se práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a sp. zn. 28 Cdo 1787/2015) a že žalovaná nejednala liknavě, neboť nedošlo k bezdůvodnému a protizákonnému oddalování uspokojení jeho restitučního nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015). Odvolací soud se dle mínění dovolatelky dále odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jakož i od nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1457/13, sp. zn. I. ÚS 2603/13, sp. zn. I. ÚS 1895/14 a sp. zn. II. ÚS 1769/14. Pokud pak jde o otázku vhodnosti žalobcem a) nárokovaných náhradních pozemků, poukazuje dovolatelka na to, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je dotčen stavbou veřejně prospěšné infrastruktury - trafostanice na vedlejším pozemku parc. č. XY a že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY „bude dotčen zkapacitněním silnice č. I/38, když nejde pouze o zástavbu pozemku parc. č. XY, ale též o omezení přilehlého pozemku, který bude ovlivněn jak samotnou stavbou dopravní infrastruktury, tak jejím užíváním“, a většina pozemku parc. č. XY se bude nacházet v ochranném pásmu silnice I. třídy, z čehož dovozuje, že převod tohoto pozemku je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, ačkoliv soud měl zhodnotit soulad veřejného zájmu „s restitučním účelem“, což neučinil (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). Navíc je dle dovolatelky zřejmá „spekulativnost vydávaného pozemku parc. č. XY“, který se nachází v „lukrativní části, poblíž vyhlášeného obchodního centra a casina na hranicích s Rakouskem, a dochází tak k obcházení zákonného postupu“, neboť „žalobce se snaží dostat do výhodnějšího postavení oproti ostatním restituentům“; takové jednání je však zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany. Dovolatelka nesouhlasí ani s výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, jelikož není schopna zajistit právní zastupování svými zaměstnanci (7 osob s právním vzděláním) v celkovém objemu soudních sporů (cca 200); proto, je-li ve sporu zastoupena advokátem, jedná se o účelně vynaložené náklady řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce a) se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, který označil za bezvadný, a navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání žalované (které posoudil dle jeho obsahu) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a že proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (§ 11a zákona o půdě), a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se mohou žalobou domáhat, aby (dříve) Pozemkovému fondu ČR (dále jen „Fond“), resp. žalované (jakožto jeho právní nástupkyni) byla uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Případné vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce a) lze označit za liknavý, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem dané věci. Jestliže totiž dovolatelka (resp. Fond) i přes aktivní přístup žalobce a) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jeho dosud neuspokojeného restitučního nároku, vzniklého mu (resp. jeho právnímu předchůdci) v roce 2006 zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejných nabídek pozemků, které neměly takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byly způsobilé v přiměřené době uspokojit jeho oprávněné nároky), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu Fondu a poté dovolatelky nebylo možno po žalobci a), který byl při uspokojování svého nároku mimořádně aktivní (neboť se zúčastnil řady veřejných nabídek pozemků, avšak jeho restituční nárok v nich nebyl uspokojen) spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, a že bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních jím nárokovaných pozemků. Lze navíc poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018 (na nějž odkázal již odvolací soud) vydaný v řízení mezi totožnými (a dalšími) účastníky o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, v němž taktéž dovodil, že závěr odvolacího soudu o liknavosti žalované (Fondu) při uspokojování restitučního nároku žalobce a) a dalších žalobců není nepřiměřený zjištěnému skutkovému stavu.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, či s usneseními téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, či ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež - stejně tak, jako rozhodnutí v dané věci - jsou založeny na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým přístupem Fondu a následně žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, neboť odvolací soud, resp. soudy obou stupňů, v dané věci nevycházely z toho, po jak dlouhou dobu nebyly restituční nároky žalobce a) uspokojeny, nýbrž z toho, že žalovaná (resp. Fond) své povinnosti vůči němu řádně neplnila.

Pokud pak dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu o „převoditelnosti“ (správně vhodnosti) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pak je třeba poukázat na to, že po rozdělení původního pozemku parc. č. XY geometrickým oddělovacím plánem na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY je výstavba trafostanice plánována na (odděleném) pozemku parc. č. XY, jak ostatně sama dovolatelka uvedla, a převodu pozemku parc. č. XY na žalobce a) dle zjištění odvolacího soudu žádná zákonná výluka stanovená v § 6 písm. b) a c) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak žalovaná v odvolacím řízení namítala, nebrání.

Namítá-li dovolatelka dále, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, oddělený geometrickým oddělovacím plánem z původního pozemku XY, „bude dotčen zkapacitněním silnice č. I/38, když nejde pouze o zástavbu pozemku p. č. XY, ale též o omezení přilehlého pozemku, který bude ovlivněn jak samotnou stavbou dopravní infrastruktury, tak jejím užíváním“, pak ani v této námitce nelze shledat relevanci pro zpochybnění závěru odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. č. XY, jakožto náhradního, je-li založen na skutkovém zjištění, učiněném z vyjádření Městského úřadu Znojmo, odboru územního plánování a strategického rozvoje, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není koridorem silnice č. I/38 dotčen. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně vhodnosti tohoto pozemku k převodu tudíž není v rozporu s § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015 (dle nichž „zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury anebo těmito stavbami již zastavěné nelze převést oprávněné osobě jako náhradní pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů“) a ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14.

Namítá-li dovolatelka dále, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly její námitkou, že žalobce a) byl již uspokojen ze 4/5 jeho nároku ve veřejných nabídkách, že s ohledem na to nejsou jejich rozhodnutí náležitě odůvodněna [§ 157 odst. 2) o. s. ř.], že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nevypořádal s jejími námitkami, že její postup vůči žalobci a) při uspokojování jeho restitučního nároku nebyl liknavý, pak tím uplatnila (jí tvrzené) vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není dovolání přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru