Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1141/2001Rozsudek NS ze dne 16.10.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1141.2001.1
Dotčené předpisy

§ 14 odst. 3 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 16 odst. 4 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1141/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu v B., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocené nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 684/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.3.2001, čj. 23 Co 40/2000-196, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2001, čj. 23 Co 40/2000, se zrušuje ve výroku, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. října 1999, čj. 11 C 684/97-154, změněn tak, že ohledně částky 96.165 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu za znehodnocení ideální poloviny nemovitostí v katastrálním území B., patřících k bývalé zemědělské usedlosti, uplatněný podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\").

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 22.10.1999, čj. 11 C 684/97-154, ve výroku pod bodem I., uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě za znehodnocení poloviny shora uvedených nemovitostí částku 184.978,85 Kč s úroky z prodlení. Šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho rozsudek ze dne 21.5.1998, čj. 11 C 684/97-52, jímž původně žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku, byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.2.1999, čj. 23 Co 281/98-76, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13.3.2001, čj. 23 Co 40/2000-196, v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci 88.813,80 Kč spolu s 19% úrokem z prodlení od 25.1.1996 do zaplacení, potvrdil; v části, kterou byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci i dalších 96.165 Kč spolu s 12% úrokem z částky 94.682,25 Kč od 15.7.1999 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud potvrdil pasivní věcnou legitimaci žalovaného, která se odvíjí od skutečnosti, že znehodnocené nemovitosti vydával, a rovněž potvrdil aktivní legitimaci žalobce k nároku na náhradu znehodnocené jedné ideální poloviny nemovitostí, které mu byly vydány. Své závěry o tom, že nesdílí výhradu žalovaného, že celý nárok žalobce je promlčen, odvolací soud již nerozvíjel, s odkazem na odůvodnění svého předchozího zrušujícího rozhodnutí. Odmítl také výhradu žalovaného, týkající se zjištění znehodnocení nemovitostí. Naopak přisvědčil oprávněnosti námitky promlčení, kterou žalovaný uplatnil proti dodatečnému rozšíření žaloby ve výši 96.165 Kč dne 12.7.1999. Odvolací soud dovodil, že v souzené věci běžela žalovanému lhůta k plnění od 25.7.1995, a promlčecí lhůta uplynula dnem 25.7.1998; v této lhůtě žalobce však uplatnil nárok jen zčásti, zbývající část ve výši 96.165 Kč s příslušenstvím uplatnil až téměř rok poté uplynutí promlčecí lhůty. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dovolal námitky promlčení, tuto zbývající část nároku odvolací soud žalobci nepřiznal; v této souvislosti poukázal na ustanovení § 100 odst. 1 občanského zákoníku a dále na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí NS ČR 3 Cz 4/74 publikované ve Sborníku I).

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 3.5.2001, napadl žalobce dovoláním, které bylo osobně podáno u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 28.5.2001. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a jeho důvody založil na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Dovoláním je napadán rozsudek odvolacího soudu jen v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 96.165 Kč s 12% úrokem z částky 94.682,25 Kč od 15.7.1999 do zaplacení se žaloba zamítá, a v závislých výrocích o nákladech řízení. Dovolatel především vyjádřil přesvědčení, že právní názor, který zaujal odvolací soud k otázce promlčení nároku, je založen na vadné aplikaci příslušných ustanovení zákona. Poukázal na to, že se, s odkazem na § 14 odst. 3 zákona o půdě, žalobou domáhal práva na poskytnutí náhrady za znehodnocení budov ve výši rozdílu ceny původní stavby a ceny vydávané stavby určené ke dni 24.6.1991. Tento nárok uplatnil žalobou u soudu „v promlčecí lhůtě dne 12.9.1977\" (správně mělo být zřejmě uvedeno 12.9.1997) a v důsledku toho promlčecí lhůta ohledně celého nároku, daného citovaným právním předpisem, po dobu řízení neběží (§ 112 obč. zák.). Pokud tedy žalobce v průběhu řízení v souladu se závěry znaleckého posudku rozšířil žalobu, neuplatnil podáním došlým soudu 12.7.1999 žádný nový nárok, ale pouze to, co od samého počátku činil předmětem řízení. Dovolatel dále uvedl, že soud může překročit návrhy účastníků, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky; ustanovení § 14 odst. 3 zákona o půdě taková závazná a přesná hlediska pro vypořádání nároků mezi oprávněnou a povinnou osobou stanoví. Dovolatel rovněž připomněl, že v projednávané věci záviselo rozhodnutí na znaleckém posudku znalce, ustanoveného soudem. Proto odmítl názor prezentovaný odvolacím soudem, který by znamenal popření zásady hospodárnosti řízení a ve svém důsledku by nutil žalobce v zájmu právní jistoty k uplatnění nadsazených požadavků. Žalobce vyzval žalovaného k vydání náhrady již 14.12.1992, avšak teprve dnem 25.7.1995 bylo určeno jeho vlastnictví k nemovitosti a tímto dnem došlo současně k určení povinné osoby k poskytnutí náhrady. Přestože po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu již neadresoval žalovanému žádný právní úkon, který by měl náležitosti výzvy k poskytnutí náhrad, dal žalovanému svým jednáním najevo, že na svých nárocích trvá, a tak účinky dříve podané výzvy zůstaly zachovány. Dovolatel poukázal také na to, že příslušná ustanovení zákona o půdě stanoví závazné lhůty i pro povinné osoby. Podle § 16 odst. 4 zákona o půdě byl žalovaný povinen poskytnout náhradu oprávněné osobě do 6 měsíců ode dne doručení výzvy. Protože výzva již znovu doručována nebyla, je třeba tento okamžik odvodit od uplynutí lhůty 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o vydání nemovitosti; zákonná lhůta k plnění žalovanému tedy skončila dnem 25.7.1996. Pokud žalobce rozšířil žalobu dne 12.7.1999, stalo se tak, podle žalobce, před uplynutím tříleté promlčecí lhůty. Jestliže se žalovaný, který byl v dané věci v prodlení s vypořádáním zákonné povinnosti vůči oprávněné osobě, dovolal vůči žalobci promlčení, je nutno, podle dovolatele, tento úkon hodnotit jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 občanského zákoníku, a proto je v důsledku 39 cit. zákoníku neplatný. Vzhledem k tomu, že se z uvedených hledisek odvolací soud věcí nezabýval, navrhl žalobce zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 25.6.2001, ve kterém uvádí, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Žalovaný je sice přesvědčen o promlčení celého nároku, ale tento názor podrobněji rozvádí v jím podaném dovolání. Opětovně zdůrazňuje, že po rozhodnutí pozemkového úřadu žádná nová žádost, která by podle něj měla mít písemnou podobu, podána nebyla. Poukazuje na to, že zákon o půdě neváže nárok za znehodnocení nemovitostí na rozhodnutí pozemkového úřadu o jejich vydání. Nadto v dané věci byli žalobce a jeho rodina po celou dobu vlastníky ideální 1/2 nemovitostí a měli se tedy případné náhrady domáhat bez ohledu na rozhodnutí pozemkového úřadu. Nárok uplatněný rozšířením žaloby považuje žalovaný za promlčený a za absurdní považuje názor žalobce o neplatnosti dovolání se promlčení. Navrhl potvrzení rozsudku odvolacího soudu v napadené části.

Žalovaný dne 26.6.2001 podal současně dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ (zřejmě ve znění účinném po 1.1.2001), neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ (opět zřejmě ve znění po 1.1.2001). Žalovaný je přesvědčen, že v daném sporu není pasivně legitimován. Nesouhlasí ani s výší uplatňovaného nároku, ani s posouzením aktivní legitimace žalobce. Opětovně namítá také promlčení celého nároku žalobce. Závěrem vyjadřuje nesouhlas se způsobem určení výše náhrady. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ\"), a to včetně ustanovení o lhůtě k podání dovolání.

Dovolání žalovaného nelze věcně projednat. Podle § 240 odst. 1 OSŘ lze podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání této lhůty nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta prvá OSŘ). Dovolání žalovaného nesplňuje uvedenou podmínku stanovenou občanským soudním řádem. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 3.5.2001 a lhůta k podání dovolání skončila tedy dne 3.6.2001. Žalovaný podal dovolání osobně u soudu prvního stupně dne 26.6.2001, tedy zjevně opožděně. Dovolacímu soudu tedy nezbylo než jeho dovolání jako opožděné odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a) OSŘ).

Dovolání žalobce bylo podáno včas, splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a opírá se o přípustný dovolací důvod, podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobcem (§ 242 odst. odst. 3 věta prvá OSŘ), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Rozhodnutí soudu je nesprávné, jestliže na danou věc použil právní předpis, který dané vztahy neupravuje, nebo správně použitý předpis nesprávně vyložil. V dané věci odvolací soud použil správně ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě, nesprávně však vyložil nárok žalobce jako právo na peněžité plnění, včetně dopadů uplatnění peněžitých nároků u soudu z hlediska promlčení.

Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že řízení podle § 14 a § 16 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ. V tomto řízení musí soud rozhodovat nejen právu oprávněné osoby na náhradu a jeho výši, ale i o tom, jakou konkrétní formou z možných způsobů, uvedených v zákoně, bude náhrada poskytnuta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2000, sp.zn. 24 Cdo 1266/99, nebo ze dne 5.10.1999, sp. zn. 28 Cdo 1845/99, nebo ze dne 11.4.2001, sp. zn. 26 Cdo 2749/2000, v nichž dovolací soud s ohledem na tento charakter řízení učinil závěr, že nepřichází v úvahu povinnost platit úroky z prodlení před uplynutím lhůty stanovené pravomocným rozhodnutím, jímž teprve bylo o náhradě rozhodnuto). Není proto rozhodující pro posouzení včasnosti uplatnění nároku u soudu ani výše, ale ani forma plnění, kterou žalobce požaduje - v případě, že návrhu na náhradu za znehodnocení nebo odstranění staveb peněžitou formou soud vyhoví, musí zdůvodnit, že o této formě plnění došlo mezi účastníky k dohodě (§ 16 odst. 4 zákona o půdě). Z hlediska promlčení je proto postačující, že žalobce na základě vylíčení rozhodných skutkových okolností uplatnil nárok na náhradu za znehodnocení zemědělských nemovitostí, když výše náhrady je zpravidla zjišťována soudem až v průběhu řízení na základě důkazního řízení, a od této výše se může odvíjet i forma náhrady.

Právní závěry, obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu, které nejsou v souladu se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu, proto nebyly shledány správnými, rozsudek odvolacího soudu byl podle ustanovení § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ zrušen, a podle ustanovení § 243b odst. 2 OSŘ byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním závěrem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). V novém rozhodnutí rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. října 2001

JUDr. Ema Barešová,v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru