Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 113/2020Usnesení NS ze dne 02.03.2020

HeslaZemědělský majetek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.113.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 113/2020-554

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, za účasti 1) České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby (IČO) 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, a 2) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za vedlejší účasti města Jáchymov, IČO 00254622, se sídlem v Jáchymově, náměstí Republiky 1, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 34/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2019, č. j. 15 Co 250/2019-523, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici 2), České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku, městu Jáchymov, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí 1) se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádnému z těchto účastníků.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 5. 2019, č. j. 17 C 34/2018-470, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 2017, č. j. 2541/2017-MZE-12142, sp. zn. 9RM1217/2017-12142, ve znění rozkladového rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 22. 11. 2017, č. j. 58421/2017-MZE-12151, kterou žalobce požadoval vydání rozhodnutí, že „na pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb.“ (výrok I), a jímž soud prvního stupně (výroky pod body II, III a IV) rozhodl o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II – IV).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“).

Dovoláním (jehož přípustnost spatřuje v naplnění kritérií dle § 237 občanského soudního řádu) žalobce napadá posouzení odvolacího soudu ohledně charakteru předmětných pozemků jako nezemědělských (v čemž primárně spatřuje odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu); jako otázku dosud dovolacím soudem neřešenou pokládá, „zdali pozemky, na které jsou beze všech pochybností poskytovány zemědělské dotace a které v období určeném a z hlediska počasí vhodném pro zemědělskou výrobu a hospodaření k této výrobě a hospodaření slouží, přestávají být zemědělskými pozemky jen proto, že v období zimy slouží ke sportovním účelům, např. jako sjezdovky“; namítá, že soudy při posouzení charakteru pozemků upřednostnily jejich formální začlenění před hlediskem materiálním, tedy tím, jak jsou skutečně užívány, a tím se dle mínění dovolatele odchýlily od rozhodnutí (usnesení) Nejvyššího soudu (ze dne 5. 12. 2018)

sp. zn. 28 Cdo 3325/2018. Přitom dovolatel kritizuje i skutková zjištění obou soudů, namítaje, že jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a za nesprávné považuje i rozhodnutí o nákladech řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.).

Předně, napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku o nákladech řízení, jde v této části o dovolání objektivně nepřípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

Výtky dovolatele vůči závěrům odvolacího soudu ohledně faktického stavu a způsobu využití dotčených pozemků k rozhodnému datu, z nichž dovolací soud vycházel při posouzení materiálního znaku pozemků, pak představují především polemiku se skutkovými zjištěními, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019,

ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – uplatněnými námitkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod

(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013,

sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nehledě na to, že námitky dovolatele v tomto směru ani nejsou korektní, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu (a nebylo tak zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces, ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).

Při samotném právním posouzení věci se pak odvolací soud nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017 (k jehož závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil např. i usneseními ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018, ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4621/2018, a ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019), podle níž pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu (§ 1 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění do 30. 6. 1992) a vztahuje se na něj tudíž působnost zákona o půdě (§ 1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) by mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu.

V posuzované věci totiž předmětné pozemky nejenže nesplňovaly znak formální, nýbrž ani materiální (zemědělské obhospodařování k rozhodnému datu jako jejich hlavní a převažující způsob jejich využití), sloužily-li primárně – jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nelze v dovolacím řízení účinně zpochybnit – jako součást areálu sportovního zařízení (a bylo-li správním orgánem již v roce 1979 rozhodnuto o trvalém odnětí předmětných pozemků zemědělské výrobě a daný stav byl promítnut i do evidence nemovitostí). Namítané, časově omezené využití pozemků v letních měsících (pastvina, sečení trávy) bylo druhotné a marginální a sloužilo především k uchování pozemků ve stavu způsobilém k jejich sportovnímu využití. V tomto směru není rozhodná ani otázka případného čerpání dotací na obhospodařování pozemků (tím méně, uzavírají-li soudy, že účelem sezónního obhospodařování pozemků byla údržba krajiny a právě uchování pozemků ve stavu umožňujícím jejich nezemědělské využití, nikoliv zemědělská výroba); za toho stavu pak rozhodnutí na dovolatelem současně položené otázce hmotného práva (při jejíž formulaci dovolatel vychází z jiného než odvolacím soudem zjištěného stavu ohledně způsobu využívání pozemků) ani nezávisí.

Otázku hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, tedy byl-li pozemek k rozhodnému datu (24. 6. 1991) součástí zemědělského půdního fondu a podléhá-li tudíž zákonu o půdě (§ 1 odst. 1 písm. a/), tudíž odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit (nejenom proto, že jde o praxi, jež obstála i v rovině ústavněprávní; srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 766/19; ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4281/18; ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1178/19; ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1749/19; ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3022/19;

a ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1571/19).

Ani proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu tudíž dovolání přípustné není (ve smyslu § 237 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněného) vedlejšího účastníka na žalované straně, jenž se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 3.100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/,

§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Náklady účastnice 2) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Účastnici 1) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 3. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru