Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1104/2012Rozsudek NS ze dne 07.03.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
Promlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1104.2012.1
Dotčené předpisy

§ 107 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1104/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně České pojišťovny, a.s., IČ: 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, adresa pro doručování Česká pojišťovna a.s., Referát právní – pohledávky Brno, Rašínova 7, proti žalované J. S., bytem Z., zast. JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, o zaplacení 227.800,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 329/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 7 Co 1192/2011-118, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 7 Co 1192/2011-118, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, č. j. 6 C 329/2007-90, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 227.800,- Kč (výrok I.). Současně žalovanou zavázal, aby nahradila náklady řízení vzniklé žalobkyni a státu (výroky II., III.). Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaná policejním orgánům do protokolu o nehodě v silničním provozu nepravdivě vylíčila průběh dopravní nehody, k níž mělo dojít v noci mezi 5. 12. a 6. 12. 2003 a při níž měl být v důsledku střetu s osobním automobilem tov. zn. A., poškozen osobní automobil žalované tov. zn. A. Ačkoliv žalovaná věděla, že k vylíčené dopravní nehodě nedošlo, přijala od žalobkyně na náhradu škody, jež měla být nehodou způsobena, pojistné plnění ve výši 227.800,- Kč poskytnuté dne 16. 2. 2004. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že se žalovaná přijetím pojistného plnění, jež jí bylo poskytnuto bez právního důvodu, na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 451 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). K námitce žalované, že nárok byl uplatněn po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby, soud prvního stupně nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčeným neshledal, neboť uzavřel, že se žalovaná bez ohledu na to, že výplatu pojistného plnění zařizoval její manžel, bezdůvodně obohatila úmyslně, když přijala pojistné plnění na základě události, o níž věděla, že nenastala. Bylo-li pojistné plnění vyplaceno dne 16. 2. 2004, tak ke dni zahájení soudního řízení (5. 12. 2007) desetiletá objektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 2 obč. zák.) dosud neuplynula. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalované uložil, aby žalobkyni získané bezdůvodné obohacení ve výši 227.800,- Kč vydala.

Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III.). Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalovaná výplatu pojistného plnění osobně nezařizovala, samotná vědomost o tom, že průběh předmětné dopravní nehody byl vylíčen nepravdivě, neodůvodňuje závěr o jejím úmyslu získat na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by na straně žalované šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení. Nárok na jeho vydání tudíž shledal promlčeným v objektivní tříleté promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.), jež počala běžet dne 16. 2. 2004, kdy bylo vyplaceno pojistné plnění, a uplynula před zahájením soudního řízení (5. 12. 2007). Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobě nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že odvolací soud při posuzování úmyslu žalované bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatit pominul okolnost, že žalovaná věděla o tom, že ji při uplatňování nároku na pojistné plnění vzešlého z údajné pojistné události zastupuje její manžel. Dovolatelka přitom poukazovala též na skutečnost, že dle znaleckého posudku Ing. K. J. vypracovaného v průběhu soudního řízení poškození na vozidlech účastnících se údajné dopravní nehody nemohla vzniknout jejich vzájemným střetem. Z uvedených skutečností dovozovala, že žalovaná policejním orgánům a prostřednictvím svého manžela též žalobkyni sdělila úmyslně nepravdivé údaje o předmětné dopravní nehodě. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že pominul okolnost, že žalovaná přijala pojistné plnění ve výši 227.800,- Kč, ačkoliv věděla, že se pojistná událost nestala. Nadále přitom žalobkyni tvrdila, že dopravní nehoda proběhla tak, jak vylíčila Policii ČR, ačkoliv věděla, že údaje sdělené policejním orgánům jsou nepravdivé. Z uvedených skutečností dovolatelka dovozuje, že se žalovaná na její úkor obohatila úmyslně. Dovolatelka rovněž namítala, že uplatněný nárok je třeba posuzovat jako nárok na náhradu škody, neboť žalovaná sdělením nepravdivých údajů porušila obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. a odpovídá tak žalobkyni za způsobenou škodu (§ 420 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou právnickou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná pověřený zaměstnanec mající právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal opodstatněným.

U přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě takovou vadu představuje okolnost, že soudy nižšího stupně, aniž svůj postup v odůvodnění rozsudku vysvětlily (§ 120 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.), neprovedly listinné důkazy označené žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně (dopis ze dne 11. 2. 2004, jímž byla žalovaná informována o tom, že pojistné plnění ve výši 227.800,- Kč bylo vyplaceno z titulu pojistné události, k níž na jejím motorovém vozidle mělo dojít dne 5. 12. 2003, žádost o vrácení pojistného plnění ze dne 25. 1. 2007). Tyto důkazy přitom mohou prokazovat skutečnosti významné z hlediska právního posouzení věci (jak uvedeno níže).

Skutkový závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo za řízení najevo vyšly, anebo tehdy jestliže v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/1999).

Odvolací soud svůj závěr o promlčení uplatněného nároku založil na skutkovém závěru, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila úmyslně.

Uvedený skutkový závěr ovšem nemá oporu v dosud provedeném dokazování. Odvolací soud totiž pominul okolnost podávající se mimo jiné z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 59/2009, že žalovaná uplatněním nároku na výplatu pojistného plnění pověřila svého manžela. Neprovedl přitom (jak rozebráno výše) důkaz dopisem adresovaným žalované žalobkyní dne 11. 2. 2004, ze kterého se podává, že žalovaná byla informována o tom, že jí pojistné plnění ve výši 227.800,- Kč bylo vyplaceno právě z titulu pojistné události, k níž na jejím motorovém vozidle mělo dojít dne 5. 12. 2003, tj. z titulu předmětné dopravní nehody. Uvedené skutečnosti ve spojení s jednoznačným závěrem podávajícím se z protokolu o dopravní nehodě a znaleckých posudků vypracovaných jak v probíhajícím občanském soudním řízení, tak i v trestním řízení, v němž byla žalovaná stíhána pro podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „tr. zák.“), dle něhož žalovaná policejním orgánům sdělila, že v daném místě a čase došlo k dopravní nehodě, v jejímž důsledku vznikla na jejím motorovém vozidle škoda posléze kompenzovaná pojistným plněním poskytnutým žalobkyní, ačkoliv se tato skutečnost nezakládala na pravdě (uvedený dílčí skutkový závěr přejímá i odvolací soud), přitom nasvědčují jinému závěru o úmyslu žalované získat na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, než ke kterému dospěl odvolací soud. Vždyť žalovaná, jak se podává z obsahu spisu, věděla, že pojistné plnění bylo vyplaceno na základě pojistné události, která se nestala (tzn. neoprávněně), přičemž z jejího chování (nepravdivé vylíčení nehodového děje) lze usuzovat i na její volní vztah k přijetí neprávem poskytnutého pojistného plnění (chtěla, aby se tak stalo, eventuálně byla s přijetím tohoto plnění srozuměna – srov. § 4 tr. zák.).

Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že vyjde-li najevo skutečnost nasvědčující tomu, že žalovaná svým zaviněným jednáním (zavinění se presumuje) porušila právní povinnost (kupř. povinnost dát pojistiteli pravdivé vysvětlení o vzniku pojistné události - § 799 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004) a způsobila tak žalobkyni škodu, je třeba uplatněný nárok posoudit z hlediska obecné odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.). Jsou-li totiž ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody a z titulu bezdůvodného obohacení, ustanovení o bezdůvodném obohacení se nepoužijí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu správný není, Nejvyšší soud jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine, odst. 3 věty první o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. března 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru