Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1098/2005Rozhodnutí NS ze dne 26.05.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1098.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

6

Pokračování 28 Cdo 1098/2005-133

5

6

Pokračování 28 Cdo 1098/2005-133

6

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

28 Cdo 1098/2005-133

USNESENÍ

6

Pokračování 28 Cdo 1098/2005-133

6

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Obce Běšiny, okres Klatovy (IČO 255211), zastoupené JUDr. Františkem Steidlem, advokátem, 339 Ol Klatovy, Krameriova 138, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 11. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 574/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 132/2003 (žalobkyně Obce Běšiny, zastoupené JUDr. Františkem Steidlem, advokátem, proti žalované Obci Čachrov, okres Klatovy (IČO 255319), zastoupené JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, 339 01 Klatovy 1, Čs. Legií 172, o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobou, podanou u soudu 26. 4. 2001, se žalující obec domáhala, aby soud určil rozsudkem, že pozemek partc. č. 384/4 – lesní pozemek v katastrálním území Hořákov, zapsaný na listu vlastnictví č. 10001 katastru nemovitostí pro obec Běšiny, vedenému Katastrálního úřadu v Klatovech, je vlastnictvím žalující obce.

Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 8. 8. 2001, čj. 8 C 104/2001-31, bylo určeno, že pozemková parcela č. 384/4 – lesní pozemek v katastrálním území Hořákov, zapsaná na listu vlastnictví č. 10001 v katastru nemovitostí pro obec Běšiny u Katastrálního úřadu v Klatovech, je majetkem Obce Běšiny. Bylo také rozhodnuto, že se žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalované Obce Čachrov proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 31. 1. 2002, sp. zn. 13 Co 908/2001. Odvolací soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalující obce zamítl; odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

K dovolání žalující Obce Běšiny Nejvyšší soud rozsudkem z 29. 4. 2003, 28 Cdo 1455/2002, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 31. 1. 2002, sp. zn. 13 Co 901/2001, i rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 8. 8. 2001, čj. 8 C 104/2001-31, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno především to, že v tomto případě určení vlastnictví k pozemku bylo potřebné, aby předmět určení vlastnictví (v celém jeho rozsahu jako celku i jeho případných rozdílných částí) byl určen, a to na základě úplných zjištění o povaze a druhu pozemku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. K přechodu vlastnictví ze státu na obec tu totiž mělo dojít přímo ze zákona bez ohledu na to, zda subjekt obhospodařující státní pozemek učinil k realizaci přechodu pozemku na obec nějaký úkon či opatření, a to v souladu či v rozporu se zápisy v katastru nemovitostí (případně dříve v pozemkové knize či v evidenci nemovitostí). Dovolací soud v této souvislosti vytýkal, že toto zjištění a posouzení neprováděl soud prvního stupně, ani odvolací soud. Dovolací soud byl toho názoru, že odvolací soud nepostupoval správně, když bez dalšího dokazování nebo bez opakování důkazů přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by bylo bezpečně doloženo, že na sporném pozemku nejsou nějaké stavby, sloužící např. ke správě pozemku, k těžbě dřeva a z něj apod.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Klatovech rozsudek z 30. 4. 2004, čj. 8 C 132/2003-95, jímž zamítl žalobu Obce Běšiny o určení, že je jejím vlastnictvím pozemková parcela č. 384/4 – lesní pozemek v katastrálním území Hořákov, zapsaný na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území Hořákov (obec Běšiny) u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště v Klatovech. Žalované obci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že soud prvního stupně vycházel z toho, že podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona do vlastnictví obcí nezastavěné pozemky, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí již podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Soud prvního stupně poukazoval na to, že si vyžádal zprávu od Lesů České republiky, s. p., - lesní správy Železná Ruda (která prováděla předání pozemku parc. č. 384/4 v katastrálním území Hořákov) a z této zprávy vyplynulo, že uvedené lesní správě není známo, že by v době předání tohoto pozemku byla na něm stavba pevně spojená s pozemkem, jež by sloužil správě pozemku, těžbě dřeva z něj apod. Soud prvního stupně poukazoval i na zprávu Katastrálního úřadu v Klatovech z 23. 10. 2003, že pozemek, o nějž jde v tomto řízení, se nachází v režimu tzv. extravilánu, tj. v nezastavěné části obce, a je určen k plnění funkce lesa. Také při ohledání na místě dne 15. 4. 2004 bylo zjištěno, že na uvedeném lesním pozemku nejsou žádné stavby, když zároveň nebyly shledány žádné poznatky o tom, že by pozemek nebyl dříve pozemkem nezastavěným. Jde tu tedy o pozemek, na němž nejsou umístěny žádné stavby, takže na daný případ je nutno aplikovat ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že pozemek parc. č. 384/4 v katastrálním území Hořákov je historickým majetkem žalované obce, které svědčilo vlastnictví k tomuto pozemku k rozhodnému datu 31. 12. 1949, když z vlastnictví žalované obce přešel uvedený pozemek na stát; proto tedy ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) přešel zpět do vlastnictví žalované obce Čachrov.

Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalující Obce Běšiny rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 11. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 574/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu plrvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval nejprve na to, že podle výsledků dokazování v tomto řízení byl pozemek v katastrálním území Hořákov, o který v tomto řízení jde, původně majetkem obce Hořákov, která ztratila statut samostatné obce v roce 1869 a stala se součástí obce Čachrov až do roku 1960, kdy od tohoto roku je katastrální území Hořákov součástí obce Běšiny. K rozhodnému datu 31. 12. 1949 byl uvedený pozemek v majetku žalované obce. V této souvislosti odvolací soud uváděl, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. výslovně stanoví rozhodné datum 31. 12. 1949 s tím, že do vlastnictví obcí přechází zpět v tomto ustanovení vyjmenovaný majetek, který obce ke dni 31. 12. 1948 vlastnily, za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Ve smyslu této právní úpravy bylo tedy v daném případě doloženo, že pozemek parc. č. 284/4 v katastrálním území Hořákov byl k 21. 12. 1949 vlastnictvím obce Čachrov . Odvolací soud dále poukazoval i na to, že soud prvního stupně dopnil dokazování, takže bylo již zcela nesporným, že pozemek parc. č. 384/4 je pozemkem nezastavěným. Odvolací soud byl také toho názoru, že námitka žalující obce, že sporný pozemek je v jejím katastru, nemůže být důvodem nerespektování ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., na základě něhož je vlastníkem pozemku parc. č. 384/4 v katastrálním území Hořákov žalovaná obec, která splňuje podmínky uvedené v § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na to, že v odvolacím řízení nevznikly náklady řízení ani žalující obci, ani žalované obci.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující obec v řízení zatupoval, dne 22. 2. 2005 a dovolání ze strany této obce bylo podáno u Okresního soudu v Klatovech dne 21. 3. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, protože měla za to, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka především zdůrazňovala, že je v přímém rozporu se smyslem zákona o majetku obcí, aby uvnitř jedné obce náležely jiné obci pozemky; takovýto způsob navrácení majetku obcím nemohl mít zákon č. 172/1991 Sb. na zřeteli.

Dovolatelka uváděla, že uznává, že pozemek parc. č. 384/4 v katastrálním území Hořákov přešel k 31. 12. 1949 do vlastnictví státu z vlastnictví žalované obce Čachrov a že tento pozemek není zastavěn. Osada Hořákov včetně celého svého katastrálního území tehdy administrativně do žalované obce přináležela; později ovšem došlo k zásadní změně, že totiž osada Hořákov byla opatřením státních orgánů převedena do obce Běšiny. Proto je podle názoru dovolatelky absurdní, že lesní pozemek, o nějž v tomto soudním řízení jde, má nyní přinášet prospěch obci, s jejímž územím není v současné době žádnou podstatnou vazbou osada Hořákov spojena; občané žalované obce s dřívější samostatnou obcí Hořákov (která je nyní součástí žalující obce) neměli v minulosti a ani nyní nic společného. Žalující obec také vlastní z osady Hořákov místní komunikace, náves, obecní pozemky apod.; pouze u pozemku parc. č. 384/4, který znamená i ekonomický přínos obci, je žalující obci vlastnictví upíráno.

Ve vyjádření žalované obce k dovolání žalující obce se uvádělo, že pozemek parc. č. 384/4 – lesní pozemek v katastrálním území Hořákov nelze označit jako pozemek, který by byl uvnitř území žalující obce. Podle názoru žalované obce není nic zvláštního na tom že „na území obce jsou pozemky vlastnicky patřící jinému subjektu“. Tím nedochází k porušení ustanovení žádného zákona. S vlastnictvím pozemku jsou spojena nejen práva a užitky z pozemku, ale také povinnosti včetně investic do pozemku, takže nejde jen o výhody z pozemku.

Přípustnost dovolání dovolávající se Obce Běšiny bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 132/2005 Okresního soudu v Klatovech), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu..

Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.., o přechodu některých věci z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přecházely do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (tj. dnem 24. 5. 1991) nezastavěné pozemky, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházely do vlastnictví obcí podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Dovolatelka sama ve svém dovolání uvedla: „Uznáváme, že pozemek (parc. č. 384/4 v katastrálním území Hořákov) není zastavěn a uznáváme samozřejmě také, že ke dni 31. 12. 1949 přešel zmíněný pozemek do vlastnictví státu z vlastnictví žalované obce“. Na potřebu objasnění těchto dvou okolností poukázal i Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušovacím rozsudku (z 29. 4. 2003, 28 Cdo 1455/2002)), vydaném v téže právní věci.

Citované ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. neuvádí ve svém obsahu konkrétní výjimky ohledně druhů nemovitostí, které takto ze zákona přecházely z majetku státu do vlastnictví obcí dnem nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. dne 24. 5. 1991).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (jen s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.

V daném případě nešlo o pozemek, na který by se vztahovalo ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., popřípadě ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. (srov. závěr ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ téhož zákona).

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nešlo ani o případ rozhodnutí odvolacího soudu, řešící právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (jak již bylo shora uvedeno), ale ani o rozhodnutí řešící právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jak jsou tyto zákonné předpoklady přípustnosti dovolání jmenovitě uvedeny v ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanou obcí na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243 odst. 5 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované obce k dovolání dovolatelky obsahujícímu procesní stanoviska, vyjádřená žalovanou obcí již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc.

předseda senátu

6

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru