Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1096/2019Usnesení NS ze dne 11.07.2019

HeslaNáhradní pozemek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1096.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1, 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 11 odst. 1 písm....

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1096/2019-1781

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Z. N., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 49/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 26 Co 263/2018-1718, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5.

Odůvodnění:

Žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) napadla dovoláním výrok I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 26 Co 263/2018-1718, kterým potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 6. 2018, č. j. 14 C 49/2016 - 1602 [jímž rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy s žalobkyní jako oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v obci XY, k. ú. XY, a pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY, jakožto náhradních zemědělských pozemků za pozemky, jež nebyly její právní předchůdkyni vydány, a jímž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 47.119 Kč k rukám jejího zástupce a České republice náklady státu ve výši 1.352 Kč]; dále odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.164 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni jakožto dědičce po oprávněné osobě - její matce (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) vznikl nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků podle § 11a odst. 2 tohoto zákona za pozemky odňaté právním předchůdcům matky žalobkyně [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v letech 1999 až 2016. I přes aktivní přístup žalobkyně [její právní předchůdkyně uplatnila svůj nárok již v roce 1991, v roce 1993 požádala Pozemkový fond ČR (dále jen „Fond“) o poskytnutí náhradních pozemků, v roce 2005 se účastnila veřejné dražby, avšak neúspěšně, o jejích nárocích pozemkový úřad, resp. žalovaná rozhodovaly postupně, přičemž téměř o polovině z nich až v roce 2016] totiž dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejího nároku prostřednictvím veřejné nabídky pozemků nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., mnohonásobně převyšuje ocenění provedené Fondem, resp. žalovanou), následkem čehož do současné doby nedošlo k uspokojení nároku žalobkyně, a žalovaná se tak ocitla v mnoholetém prodlení. S odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) dospěl odvolací soud shodně (stejně jako soud prvního stupně) k závěru, že v důsledku liknavého postupu žalované nebylo možné po žalobkyni spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách, protože ta nemohla zjevně vést (vzhledem k podstatné disproporci mezi oceněním provedeným žalovanou a skutečnou výší restitučního nároku žalobkyně) k uspokojení jejího restitučního nároku, a bylo proto namístě vyhovět žalobě o vydání náhradních pozemků.

Pokud jde o otázku vhodnosti pozemků v k. ú. XY nárokovaných žalobkyní, poukázal odvolací soud na to, že soud prvního stupně neshledal zákonné překážky k jejich převodu, jelikož jde o pozemky ve vlastnictví České republiky a žalované k nim přísluší právo hospodaření, a že jako nedůvodnou posoudil její námitku, že „funkčně souvisejí se zastavěným územím, když je využívají obyvatelé sousedního domu jako zahrádky“; nadto skutečnost, že tyto pozemky je možné na žalobkyni převést a není dána žádná překážka, která by bránila jejich převodu, učinili účastníci nespornou. Vzhledem k tomu, že žalovaná totožné námitky uplatnila i v odvolacím řízení, přičemž však netvrdila, že zahrádková osada byla na pozemcích v k. ú. XY zřízena na základě územního rozhodnutí, a existenci zahrádkové osady zřízené před 1. 10. 1976 nedoložila, vyzval ji k tomu odvolací soud postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Poté, co dokazování doplnil jí navrženými důkazy, a to ortofotomapami pozemků, e-mailovými zprávami vyžádanými žalovanou od starosty Městyse XY a rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 43 C 203/2014 (vydaným ve věci odlišných účastníků) dospěl k závěru, že „nebylo prokázáno, že na pozemcích, které žalobkyně požaduje jako náhradní, vůbec existuje zahrádková osada“, a že „žádným důkazem nebylo prokázáno, že žalované pozemky tvoří funkční celek s jinou zástavbou“. V těchto ohledech vyšel z toho, že pozemky v k. ú. XY jsou vedeny jako orná půda, že znalec Ing. Tomíček se při jejich oceňování omezil pouze na konstatování, že na pozemcích jsou provizorní zahrádky, že existence zahrádkové kolonie nevyplývá z žádných listin (např. z hospodářské smlouvy o dočasném užívání pozemku ve prospěch Československého zahrádkářského a ovocnářského svazu, jak tomu bylo ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 203/2014), že z dokazování rovněž neplyne, kolik tzv. zahrádek se na pozemcích nachází, kdo jsou (bez uzavřených nájemních smluv) jejich uživatelé, zda rozsah a intenzitu obhospodařování lze posoudit jako zahrádkovou osadu a že žádným důkazem nebylo prokázáno, že žalovanou tvrzená zahrádková osada vznikla před 1. 10. 1976. Dodal, že „e-mailové sdělení starosty Městyse XY, že mu telefonicky sdělili obyvatelé XY, že zahrádky vznikly kolem roku 1970, rozhodně k prokázání jejich existence před datem 1. 10. 1970 nepostačuje“. Odvolací soud uzavřel, že činí-li restituční nárok žalobkyně 19.193.480 Kč a byl-li ke dni jeho rozhodnutí uspokojen do částky 194.821 Kč, jak z dokazování vyplývá, nedojde v daném řízení převodem náhradních pozemků na žalobkyni k překročení jejího restitučního nároku.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to:

1) „požadavku na neadekvátní míru důkazu“ (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4369/2017, a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4444/2009), a

2) „nepřípustného zúžení rozsahu přezkumu vhodnosti náhradních pozemků“ (k této otázce odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1259/2018, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15).

V souvislosti s „otázkou“ ad 1) dovolatelka namítá, že odvolací soud po ní - v rozporu se sníženou mírou důkazu i v rozporu s obvyklou mírou důkazu - požadoval „příliš vysokou míru důkazu a tuto nesprávnou míru aplikoval na doložení data vzniku zahrádkové osady na pozemcích v k. ú. XY; požadovaná excesivní míra důkazu se projevila v závěru soudu o neunesení […] břemena důkazu stran vzniku zahrádkové osady před 1. 10. 1976; odvolací soud naznal, že: „E-mailové sdělení starosty městyse XY, že mu telefonicky sdělili obyvatelé XY, že zahrádky vznikly kolem roku 1970, rozhodně k prokázání jejich existence před datem 1. 10. 1976 nepostačuje“. Důvodnost dovolání z hlediska dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že k výzvě odvolacího soudu při jednání dne 10. 10. 2018 tvrdila a doložila, že na požadovaných pozemcích v k. ú. XY se nachází zahrádková osada, tj. naplnění překážky uvedené v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě z důvodu zřízení zahrádkové osady před 1. 10. 1976, což vyplývá z e-mailových sdělení starosty XY. Odvolací soud však naznal, že časové určení „kolem roku 1970“ nepředstavuje dostatečnou míru důkazu; dovolatelka ovšem „na rozdíl od něj považuje prokázání data vzniku zahrádkové osady údajem „kolem roku 1970“ za souladné se sníženou mírou důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4369/2017) a dokonce i s obvyklou mírou důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5750/2015)“. Z hlediska pravidla obvyklé míry důkazu neboli důkazního standartu totiž nemůže být rozumných pochybností, že kolem roku 1970 znamená před 1. 10. 1976, když jde o prokazování skutečnosti nastalé v době již dávno minulé podstatně překračující vydržecí a skartační lhůty. Třeba je uvážit i tu okolnost, že podle tehdy platných stavebních předpisů nebylo pro zřízení zahrádkové osady před 1. 10. 1976 vyžadováno územní rozhodnutí; „proto do tohoto data vznikly zahrádkové osady živelně, leč legálně, proto implicitní požadavek odvolacího soudu na prokázání přesného data zřízení zahrádkové osady před 1. 10. 1976 je nesprávným právním posouzení věci“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4444/2009).

K „otázce“ ad 2) dovolatelka poukazuje na jí citované judikáty Nejvyššího soudu, z nichž je zřejmé, že „přezkoumání vhodnosti náhradních pozemků není možno omezit na § 6 zákona č. 503/2012 Sb., nýbrž je třeba vzít zřetel i na § 11 zákona o půdě a na tato judikaturní hlediska: zatíženost právy třetích osob, jiný důvod zákonné zápovědi převodu pozemku, zemědělská obhospodařovatelnost nebo možnost vzniku jiných problémů při hospodaření s takovým pozemkem“. Judikatura rovněž dovodila, že „…pozemky, které by pro zákonnou výluku (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) nebylo lze (pokud by šlo o majetek odňatý oprávněné osobě) vydat restituentům, lze jen stěží považovat za vhodné náhradní pozemky“. V dané věci se odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) sice zabýval namítanou nepřevoditelností náhradních pozemků v k. ú. XY z hlediska § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, toto ustanovení však „nesprávně interpretoval a aplikoval, neboť pojmu zahrádkové osady zřízené před 1. 10. 1976 přičítal nerozhodné kvantitativní i kvalitativní znaky (počet zahrádek, identita uživatelů zahrádek a rozsah a intenzita obhospodařování)“. Odvolací soud též pominul zkoumat „funkční celek mezi požadovanými pozemky v k. ú. XY a domy na okolních pozemcích“. V tomto ohledu poukázala na znalecké posudky znalce Ing. Tomíčka ze dne 28. 6. 2016, v nichž se uvádí, že „dle skutečnosti jsou na pozemku provizorní zahrádky uživatelů a majitelů bytů nedalekého sídliště a že součásti a příslušenství pozemku nejsou z tohoto důvodu předmětem ocenění“. Závěr odvolacího soudu, že „žádným důkazem nebylo prokázáno, že žalované pozemky tvoří funkční celek s jinou zástavbou“, je tak nepřiměřený zjištěným okolnostem ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1259/2018 s přihlédnutím k tomu, že zamítl návrh na provedení důkazu místním šetřením na náhradních pozemcích, aniž to jakkoliv v odůvodnění rozsudku odůvodnil. Rozsudek odvolacího soudu dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „když se nevyslovuje k vhodnosti k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY“.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se dovolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K „otázce“ ad 1):

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Ve sporném civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Žalovaný má rovněž povinnost (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) tvrdit skutečnosti spjaté s jeho hmotněprávní obranou, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy. Ohledně této obrany má žalovaný tedy rovněž povinnost tvrzení a důkazní povinnost podle § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudky ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 114/2008, a ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2595/2013).

Namítá-li dovolatelka v souvislosti s „otázkou“ ad 1), že odvolací soud po ní požadoval „příliš vysokou míru důkazu a tuto nesprávnou míru aplikoval na doložení data vzniku zahrádkové osady na pozemcích v k. ú. XY“, přičemž „požadovaná excesivní míra důkazu se projevila v závěru soudu o neunesení […] břemena důkazu stran vzniku zahrádkové osady před 1. 10. 1976“, a „na rozdíl od odvolacího soudu považuje prokázání data vzniku zahrádkové osady údajem „kolem roku 1970“ za souladné se sníženou mírou důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4369/2017) a dokonce i s obvyklou mírou důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5750/2015)“, pak jednak zřejmě přehlíží, že odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že v řízení „nebylo prokázáno, že na pozemcích, které žalobkyně požaduje jako náhradní, vůbec existuje zahrádková osada“, a že polemika se tímto skutkovým závěrem odvolacího soudu nepředstavuje s účinností od 1. 1. 2013 způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4369/2017, v němž vycházel z již dříve zaujatého názoru, že „pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy, přičemž je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy“, a že značný časový odstup může být důvodem pro to, aby soudu mimořádně postačila k prokázání skutkových tvrzení účastníků (a ve svém důsledku i k unesení důkazního břemene) nižší míra důkazu [tzv. míra důkazu stanovuje, jaká „síla důkazu“ je potřebná k tomu, aby sporné skutečnosti mohly být dokázány (blíže viz Macur, Josef. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2001, str. 107 a násl.)], není přiléhavý, neboť o takovou situaci se v dané věci nejedná.

Dovolatelce neprospívá ani závěr, který v rozsudku ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, Nejvyšší soud citoval z rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, že „výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost“.

Případný není ani poukaz dovolatelky na rozsudek ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4444/2009, v němž Nejvyšší soud při aplikaci § 5 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. [podle nějž platilo, že na základě písemné žádosti oprávněného uživatele (uživatelů) pozemku v zahrádkových nebo chatových osadách zřízených na základě územního rozhodnutí nebo existujících již před 1. říjnem 1976 převede Fond tento pozemek do vlastnictví (spoluvlastnictví) této osobě] uzavřel, že požadovaný pozemek o výměře 13 m2 je součástí zahrádkové osady zřízené před 1. 10. 1976, ovšem za situace, kdy jej žalobci neužívali bez právního titulu, ale na základě správního rozhodnutí vydaného již v roce 1965.

K „otázce“ ad 2):

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1035/2006, poukázal na to, že výluka, pro niž nelze pozemky nebo jejich části vydat oprávněným osobám, spočívající v tom, že se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976, byla do § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě vložena v poslanecké sněmovně novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 183/1993 Sb. bez bližšího odůvodnění, jelikož tento záměr nebyl obsahem vládního návrhu novely zákona o půdě.

Definice pojmu zahrádková osada není obsažen v žádném právním předpise České republiky, jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Jen stěží lze tudíž odvolacímu soudu vytýkat, že tento pojem nesprávně interpretoval a aplikoval, a že „pojmu zahrádkové osady zřízené před 1. 10. 1976 přičítal nerozhodné kvantitativní i kvalitativní znaky (počet zahrádek, identita uživatelů zahrádek a rozsah a intenzita obhospodařování)“, navíc, když dospěl k závěru, že „nebylo prokázáno, že na pozemcích, které žalobkyně požaduje jako náhradní, vůbec existuje zahrádková osada“.

Lichá pak je taktéž výtka dovolatelky, že odvolací soud pominul zkoumat „funkční celek mezi požadovanými pozemky v k. ú. XY a domy na okolních pozemcích“, dospěl-li k závěru, že „žádným důkazem nebylo prokázáno, že žalované pozemky tvoří funkční celek s jinou zástavbou“.

Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že se nevyslovil k vhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, pak pomíjí, že k této otázce se vyjádřil již soud prvního stupně, který zjistil, že jde o pozemek ve vlastnictví České republiky, že právo hospodaření k němu náleží žalované, a že je evidován jako trvalý travní porost, přičemž odvolací soud ze znaleckého posudku znalce Ing. Tomíčka zjistil, že jeho hodnota činí 8.148 Kč. V průběhu řízení před soudy obou stupňů přitom nevyšly najevo žádné okolnosti, které by vhodnost tohoto pozemku k převodu na žalobkyni jakožto pozemku náhradního mohly zpochybnit, a žádné takové okolnosti netvrdila ani žalovaná.

Pokud jde konečně o výtku dovolatelky, že odvolací soud zamítl návrh na provedení důkazu místním šetřením na pozemcích v k. ú. XY, aniž to jakkoliv odůvodnil, je možno poukázat na to, že provedení tohoto důkazu navrhla žalobkyně (a nikoliv žalovaná), a to zřejmě z opatrnosti, a že soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Tato výtka dovolatelky je proto bezcenná a nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud zmiňovaný důkaz neprovedl zřejmě pro jeho nadbytečnost, neboť tvrzení žalované neshledal již na základě jí navržených a provedených důkazů za prokázané.

Protože dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně náleží odměna advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši celkem 2.500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), tj. celkem ve výši 2.800,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 7. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru