Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1094/2020Usnesení NS ze dne 29.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1094.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 454 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1094/2020-83

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce L. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miloslavem Tuháčkem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 288, proti žalované O. B., narozené XY, bytem XY, o zaplacení částky 62.362,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 87/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2019, č. j. 19 Co 1284/2019-66, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2019, č. j. 4 C 87/2019-55, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 62.632,- Kč a dále penále 0,25 % z částky 62.632,- Kč, a to za každý započatý den prodlení do zaplacení (výrok I.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 19 Co 1284/2019-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 671,60 Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků řízení bylo pravomocně rozvedeno dne 21. 5. 2009 a dne 8. 10. 2009 byla uzavřena dohoda o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, v níž se účastníci zavázali, že závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 3593610843, uzavřené dne 10. 3. 2008 mezi žalobcem a Českou spořitelnou, a. s., ke dni podpisu této dohody převezme každý z nich jednou polovinou. Jelikož byl daný úvěr dne 15. 6. 2009 doplacen z účtu žalobce, tak ke dni podpisu dohody o vypořádání společného jmění manželů jeho zůstatek činil 0,- Kč. Soudy nižších stupňů proto uzavřely, že žalobce se po žalované nemůže domáhat žádného plnění na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů, neboť ke dni podpisu dohody byl předmětný úvěr již splacen. Odvolací soud navíc s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněný pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), zdůraznil, že na straně žalované plněním žalobce na základě smlouvy o úvěru č. 3593610843 dne 15. 6. 2009 nevzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 či § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) ani v důsledku solidarity dlužníků vyplývající z ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák., neboť žalobce plnil závazek, k němuž byl sám zavázán smlouvou o úvěru č. 3593610843, tedy plnil to, co po právu měl plnit sám, protože předmětná smlouva byla sjednána jen jedním z manželů, a to žalobcem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že plnil závazek, který mu vznikl ze smlouvy o úvěru č. 3593610843, a jedná se tak o plnění, k němuž byl žalobce sám zavázán, nikoli o vznik bezdůvodného obohacení. Má totiž za to, že z finančních prostředků žalobce došlo k úhradě částky, kterou dle ústní dohody mezi účastníky řízení měla hradit žalovaná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené právní otázky posouzení aplikačních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující problematiku vzniku bezdůvodného obohacení podle citovaného ustanovení neodchýlil.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Bezdůvodného obohacení se ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák. dostane tomu, za něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám (blíže srovnej např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013).

V rozsudku ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, jenž byl publikován pod číslem 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a obdobně např. i v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006), Nejvyšší soud k aplikaci ustanovení § 454 obč. zák. uvedl, že „toto ustanovení vymezuje jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, která je založena na tom, že existovala právní povinnost ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a že ji splnil někdo, kdo právní povinnost plnit neměl. Jde o situaci předpokládající existenci právního vztahu mezi bezdůvodně obohaceným a třetí osobou, jíž bylo poskytnuto plnění, čímž došlo ke splnění závazku ve smyslu § 559 obč. zák., přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že je plněno za jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1337). Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v tom, že se majetkový stav povinného nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl za něj splněn; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000). Ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytnými předpoklady bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., které musí být splněny, jsou tedy následující: a) oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b) oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného, tj. za povinného - dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - § 559 obč. zák. (na rozdíl od bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák. - srov. rozsudek NS ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99).“

Otázku pasivní věcné legitimace jednoho z manželů ve vztahu k závazkům vzniklým ze smluvních vztahů uzavřených druhým z manželů Nejvyšší soud řešil v rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (zmiňovaném odvolacím soudem). V něm uzavřel, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno. Vysvětlil, že ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo průmět do vztahů ke třetím osobám; úpravou obsaženou v ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit tak účastníkům smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů dalšího účastníka, v tomto případě druhého z manželů, jedné ze smluvních stran (dále srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 5138/2007, ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, a ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 823/2013).

V poměrech projednávané věci odvolací soud shora označené judikatorní závěry dovolacího soudu plně respektoval, přičemž učiněná skutková zjištění mu umožnila formulovat závěr, že pro vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení v režimu ustanovení § 454 obč. zák. nebyly splněny všechny předpoklady, neboť žalobce plnil na základě smlouvy o úvěru č. 3593610843 to, co po právu měl plnit sám. Neshledal-li odvolací soud, že by solidarita žalobce a žalované jakožto dlužníků v tomto případě vyplývala z toho, že smluvní závazek byl převzat oběma účastníky řízení, nelze mu vytknout ani to, že závazek k vydání bezdůvodného obohacení nepovažoval za solidární pouze na základě toho, že žalobce a žalovaná byli manželé.

Kritizuje-li pak dovolatel skutkové závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila (žalovaná měla žalobci plnit na základě ústní dohody, jež reflektovala zaplacení celého úvěru z účtu žalobce dne 15. 6. 2009, což dohoda o vypořádání SJM uzavřená dne 8. 10. 2009 nezohlednila), sluší se podotknout, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017).

Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – označený nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.

Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru