Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1091/2012Usnesení NS ze dne 13.02.2013

HeslaRehabilitace (soudní i mimosoudní)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1091.2012.1
Dotčené předpisy

čl. VI předpisu č. 253/2003 Sb.

§ 13 odst. 6 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 13 odst. 7 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1091/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. W., bytem v P. 9, N. 817/12, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 532/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 22 Co 371/2011-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č. j. 6 C 532/2005-120, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně coby restituentka postoupila dne 2. 11. 2005 své právo na bezplatný převod náhradních pozemků původnímu žalobci Ing. M. V. V době postoupení bylo vůči oběma stranám postupní smlouvy účinné ustanovení o tzv. restituční tečce dle § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a dle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., ve znění účinném do 20. 12. 2005. Ing. M. V. podal dne 23. 12. 2005 ve věci žalobu. Ustanovení o restituční tečce posléze s účinností ke dni 20. 12. 2005 zrušil Ústavní soud nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 6/05, avšak pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám. Restituční tečka tedy zůstala v platnosti vůči postupníkům a ke dni 31. 12. 2005 byl stále oprávněným z předmětné pohledávky Ing. M. V. coby postupník. Dne 23. 10. 2007 původní žalobce i původní oprávněná E. W. odstoupili od smlouvy o postoupení pohledávky a E. W. pak vstoupila do řízení na místo žalobce. Okresní soud dospěl k závěru, že ke dni 1. 1. 2006 zůstal původnímu žalobci zachován pouze nárok na finanční náhradu, jelikož byl coby postupník v okamžiku restituční tečky oprávněným z pohledávky. Ani pozdější odstoupení od smlouvy o postoupení této pohledávky nemohlo nic změnit na skutečnosti, že nárok na vydání náhradních pozemků okamžikem restituční tečky zanikl. Pohledávku a práva s ní spojená bylo dle soudu prvního stupně nutné posuzovat ke stavu, který existoval ke dni postoupení, pozdější změna zákona nálezem pléna Ústavního soudu tak nebyla pro daný případ rozhodná. Okresní soud dovodil, že cílem odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky bylo odvrátit zánik nároku na převod náhradních pozemků, toto jednání pak kvalifikoval jako obcházení zákona, a proto smlouvu o odstoupení považoval za neplatnou dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č. j. 22 Co 371/2011-143, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že ke dni zrušení ustanovení zavádějícího restituční tečku ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům Ústavním soudem E. W. coby původní oprávněná osoba pohledávku již nedržela. Držel ji na základě postupní smlouvy ze dne 2. 11. 2005 postupník, na nějž byla převedena za 750.000,- Kč. Právo postupníka na vydání náhradních pozemků zaniklo dnem 31. 12. 2005. Snahu žalobkyně docílit vydání náhradních pozemků odstoupením od této smlouvy označil odvolací soud za legitimní a neshledal v ní na rozdíl od soudu prvního stupně obcházení zákona. Žalobkyně však postoupením pohledávky pozbyla práva původní oprávněné osoby a smlouva o odstoupení od této smlouvy nemohla uvedený důsledek napravit. Nynější žalobkyně proto nemohla vstoupit do práva původního žalobce, které zaniklo, a není aktivně věcně legitimovaná v řízení. Z tohoto důvodu bylo třeba žalobu zamítnout, odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně rozsáhlé dovolání, jež označila za přípustné ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost pak zřejmě dovozuje z ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nejprve zrekapitulovala skutkový stav věci, dosavadní průběh řízení a důvody, proč odstoupení nemůže být považováno za obcházení zákona (v tomto bodě ve shodě s odvolacím soudem). Zásadní právní význam pak přisoudila otázce „jaké právní účinky jsou spojeny s postoupením pohledávky a zánikem postoupení pohledávky v důsledku odstoupení“. Citovala část usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4882/2008, kde se uvádí, že otázku, zda v případě odstoupení od smlouvy o postoupení nároku, který zanikl, ruší dodatečný akt postoupení práva s následkem, že se postupitel opětovně stává nositelem původního práva, dovolací soud dosud neřešil. Dovolatelka je přesvědčena, že se znovu stala nositelkou původního práva jako tzv. originální restituent na základě odstoupení od smlouvy s postupníkem (což soud připustil) s účinky zachování lhůt i práva na vydání náhradních pozemků. Její postavení původní oprávněné osoby se nakládáním s pohledávkou nemohlo změnit, což podle dovolatelky vyplývá ze zásad autonomie vůle a „co není zákonem zakázáno, je povoleno“. Jestliže se pohledávka vrátila zpět do rukou původní oprávněné osoby, kterou dovolatelka nikdy nepřestala být, její původní práva včetně práva na vydání náhradních pozemků zůstávají zachována. Dovolatelka následně napadla samotnou právní úpravu (přijatou po podání žaloby), která je podle ní v rozporu s ústavním pořádkem ČR a mezinárodními smlouvami, zejména s právem na pokojné užívání majetku a se zákazem diskriminace. Používání právní úpravy vzniklé po uplatnění nároku u soudu na daný případ zakládá porušení zákazu retroaktivity, což dle jejího názoru vyplývá z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, a z nálezu téhož soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94. V těchto nálezech Ústavní soud uvedl, že je zakázán retroaktivní postih právně dovoleného jednání (první dovolatelkou citovaný nález) a že princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu (druhý citovaný nález). Z těchto důvodů dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Protože odvolací soud v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci potvrdil, může být dovolání přípustné jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by mělo rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom ve smyslu citovaného ustanovení po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Otázka, zda v případě odstoupení od smlouvy o postoupení nároku, který zanikl, ruší dodatečný akt postoupení práva s následkem, že se postupitel opětovně stává nositelem původního práva, není otázkou zásadně právně významnou. V době vydání dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu zmíněná otázka sice ještě nebyla tímto soudem řešena, dne 31. 8. 2010 však Nejvyšší soud vydal usnesení ve věci týchž účastníků, sp. zn. 28 Cdo 1968/2008, jehož závěry je možné použít i na daný případ. V tomto usnesení Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit“. To znamená, že i když původní žalobce uplatnil nárok na vydání náhradních pozemků u soudu před tímto datem, běh lhůty nezávisel na jeho jednání, ale na činnosti žalovaného, takže tato lhůta z důvodu nečinnosti Pozemkového fondu uběhla, přestože byla ve věci podána žaloba. To ostatně uvádí i pasáže dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, které dovolatelka sama ve svém dovolání cituje, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2008. V důsledku výše uvedeného je nutné považovat za správný závěr odvolacího soudu o tom, že smlouvou ze dne 2. 11. 2005 postoupený nárok dovolatelky na Ing. V. zanikl dnem 31. 12. 2005. Smlouva o odstoupení od této smlouvy tak nemohla uvedený důsledek odklidit a dovolatelka nemohla vstoupit do práv původního žalobce, která již jednou zanikla. Pak ovšem obstojí i závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky (pro podrobnosti viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu). Samotný fakt, že okresní soud do řízení připustil vstup dovolatelky na místo původního žalobce, neznamená, že by tím soud dospěl k závěru, že na ni přešel zpět nárok na vydání pozemků, jak dovolatelka naznačuje. Jednalo se o procesní opatření netýkající se merita věci. Dovolatelkou položená otázka tedy nemá zásadní právní význam, jelikož již byla Nejvyšším soudem řešena a odvolací soud věc rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud ani neshledává důvod k jejímu odlišnému právnímu posouzení v tomto případě.

K námitkám spočívajícím v tvrzené protiústavnosti právní úpravy (porušení práva na pokojné užívání majetku, diskriminace) je možné uvést část již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, který zmiňuje ve svém dovolání i sama dovolatelka: „Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“ Tento rozsudek citovaný dovolatelkou reprezentuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu ve věcech nároků postupníků na vydání náhradních pozemků. Vzhledem k rozsáhlé konstantní judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v dané oblasti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3664/2007, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 408/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4237/2008, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 86/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1426/08) nelze hovořit o rozporu restituční tečky s Ústavou České republiky, s Listinou základních práv a svobod či s mezinárodními smlouvami, jak argumentuje dovolatelka. To ostatně vyplývá i ze samotného zrušujícího nálezu Ústavního soudu. S ohledem na citovanou judikaturu tak nelze shledat závěry, které učinily soudy nižších stupňů, nepřiměřenými. Ústavní soud je ochráncem ústavnosti a přitom sám svým nálezem rozlišování mezi originálními restituenty a postupníky založil (pro podrobnosti a zdůvodnění tohoto rozlišování viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05). Pokud bylo záměrem státu ve smyslu preambule zákona o půdě zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v minulosti, jednalo se v první řadě o snahu obnovit původní vlastnické vztahy k půdě, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že nejlepším hospodářem pečujícím o půdu je ten, který k ní má trvalý (nejen) vlastnický vztah. Oproti tomu není důvod, proč stejným způsobem přistupovat k postupníkům, kteří mají zcela jiné postavení. Nelze tedy v jejich případě hovořit o porušení rovnosti či o diskriminaci (obdobně viz výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1426/08).

Dovolatelkou odkazovaná judikatura Ústavního soudu týkající se zákazu retroaktivity na posuzovaný případ nedopadá. V citované pasáži nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 šlo především o ust. § 8 odst. 3 až 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., v němž zákonodárce založil protiústavní retroaktivitu formulací ustanovení v rozporu s principy legislativní techniky a zásadami jasnosti a určitosti zákona. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/94 se jednalo o rozdělování restituentů na ty, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto do rozdělení společného státu, a na ty, o jejichž nárocích, uplatněných do 31. 12. 1992, bylo rozhodnuto až po 1. 1. 1993. V posuzované věci jsou však rozhodné zcela odlišné otázky a dovolatelkou citovaná judikatura tak nemůže být aplikována. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, v případech časového střetu staré a nové právní normy je retroaktivita nepravá obecně přípustná, tzn. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní normy, řídí právní normou novou, což je i tento případ (pro podrobnosti viz výše uvedený nález). Navíc je nutné podotknout, že námitka dovolatelky ve znění dovolacího bodu 9.18 („Soudy vztahují v této věci právní úpravu vzniklou po uplatnění nároku u soudu i retroaktivně.“) není způsobilá pro svou nekonkrétnost přinést dovolatelce úspěch v řízení, přičemž Nejvyšší soud pochybení soudů nižších stupňů ani v tomto směru neshledává.

Z výše uvedených důvodů je dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v souladu s ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ve výroku o nákladech řízení, dovolání proti tomuto výroku je však rovněž nepřípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku v souladu s ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru