Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1090/2001Usnesení NS ze dne 28.02.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1090.2001.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1090/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání TJ S. P., zast. advokátem podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 55 Co 497/2000, 55 Co 498/2000 (v právní věci žalobců A) K. F., B) I. F., C) R. K., D) K. E., E) M. K., F) V. P., G) K. E., všichni zast. advokátkou proti žalovanému TJ S. P., zast. advokátem, o vydání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 18 C 416/92), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 30. ledna 2001 pod č.j. 55 Co 497/2000-147, 55 Co 498/2000-147 ve výroku o věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. května 2000 pod č.j. 18 C 416/92-117, opravený usnesením téhož soudu ze dne 1. 11. 2000 pod č.j. 18 C 416/92-140, kterým byla žalovaná uznána povinnou žalujícím vydat nemovitosti specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí. Potvrzen byl i výrok o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalovaná byla zavázána zaplatit žalobcům 22.660,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet advokátky. Ohledně nákladů odvolacího řízení vznikla žalované povinnost uhradit žalovaným částku 3.325,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, opět na účet jejich právní zástupkyně.

Odvolací soud se při svém rozhodování plně ztotožnil se zjištěním skutkového stavu tak, jak bylo provedeno soudem prvního stupně a souhlasil i s právními závěry učiněnými nalézacím soudem. Žalobci byli uznáni za osoby oprávněné ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, částečně jako právní nástupci J.a J. F., kteří darovali nemovitosti Čs. státu v tísni a částečně jako právní nástupci L. a V. F., jejichž polovina sporných nemovitostí přešla do vlastnictví státu výrokem trestního soudu o konfiskaci majetku, a tento rozsudek byl zrušen dle zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaná pak dle soudů obou stupňů splňuje podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. pro osoby povinné, a protože byla naplněna i ostatní dotčená ustanovení citovaného restitučního zákona – včetně charakteru vydávaných pozemků – bylo výše zmíněným instančním postupem rozhodnuto o vyhovění podané žalobě.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání jehož důvodnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Právnímu zástupci žalované byla totiž vzata možnost vyjádřit se ve smyslu § 118 odst. 3 o.s.ř. k dosavadnímu průběhu řízení a přednést závěrečný návrh. Při jednání odvolacího soudu dne 30. ledna 2001 přednesli účastnící své návrhy, včetně návrhů týkajících se nákladů řízení, a poté se soud bez dalšího odebral k poradě. Protože soud nevyslovil, že by dokazování bylo skončeno, a ani nedal účastníkům prostor k přednesení závěrečných řečí, domníval se advokát žalované, že se jedná o poradu soudu ohledně dalšího vedení řízení, a následným vyhlášením rozsudku byl zaskočen, neboť ve své závěrečné řeči hodlal přednést několik zásadních návrhů. Dovolatel dále – stejně jako v odvolání - namítá nedostatek pasivní legitimace žalované, která předmětné nemovitosti užívala na základě nájemní smlouvy, respektive z obdobného titulu, nahrazujícího až na výjimky neexistující termín „nájem“. Nikdy tedy nesplňovala pojem držby, byla pouhým detentorem, a ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na ni nelze vztáhnout. S ohledem na tuto otázku zásadního právního významu hodlal dovolatel ve své záverečné řeči navrhnout, aby ve výroku rozhodnutí byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř., odvolací soud mu však tuto možnost svým výše popsaným postupem uzmul. Právní zástupce žalované chtěl ve své závěrečné řeči rovněž navrhnout použití ustanovení § 150 o.s.ř., neboť žalovaná je malá tělovýchovná jednota a výše náhrady nákladů stanovená soudy obou stupňů je pro ni pravděpodobně likvidační.

K dovolání žalované podali žalobci vyjádření, ve kterém vyjadřují své přesvědčení o nepřípustnosti učiněného dovolání. Tvrzení dovolatele týkající se dokazování u odvolacího řízení je neúplné, neboť dovolatel opomenul uvést, že po té, co právní zástupce žalované přednesl svůj odvolací návrh a žalobci se k němu vyjádřili, prohlásili právní zástupci účastníků k výzvě soudu shodně, že nemají další návrhy na provádění dokazování. Odvolací soud tedy žádné dokazování neprováděl. Za této situace, kdy odvolací soud vyzval právní zástupce účastníků k přednesu návrhů ohledně nákladů řízení, které bývají specifikovány běžně až na samý závěr jednání, a po té vyzval účastníky a jejich právní zástupce, aby opustili jednací místnost z důvodu porady senátu, bylo více než pravděpodobné, že soud ve věci rozhodne a nikoliv že bude jednat o dalším postupu řízení. V daném případě tedy nejde o případ předvídaný v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., protože žalovaná mohla návrh na připuštění dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. učinit kdykoliv předtím, než odvolací soud přistoupil k vyhlášení rozsudku, tedy jak ve svém odvolání, jeho písemném odůvodnění anebo při přednesu svého návrhu při jednání před odvolacím soudem či při přednesu návrhu ohledně nákladů řízení. V závěru svého podání žalobci upozorňují na rozsudek NS ČR pod sp. zn. 2 Cdon 1553/96, který v obdobné věci neshledal naplnění podmínek daných ustanovením § 237 odst. 1 písm. f).

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Dovolací soud zjistil, že dovolání v dané věci bylo podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Znamená to, že se dovolací soud musí nejprve zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné.

V dané věci se jedná o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. dovolání nepřipouští. Žalovaná uplatnila důvod přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníka vylučuje z možnosti realizovat ta procesní práva, jež mu zákon přiznává. Dovolatel poškození svých práv spatřuje v uzmutí možnosti vyjádřit se ve smyslu § 118 odst. 3 o.s.ř. k dosavadnímu průběhu řízení a přednést závěrečný návrh. Pro odvolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Úprava odvolacího řízení sice stojí na koncepci, že řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací tvoří jeden celek, průběh jednání před odvolacím soudem v podobě zakotvené v ustanovení § 215 o.s.ř., však oproti úpravě řízení prvostupňového (§ 118 o.s.ř.) vykazuje určité rozdíly.

Podle § 215 o.s.ř. podá předseda nebo pověřený člen senátu na začátku odvolacího jednání zprávu o dosavadním průběhu řízení a potom se vyjádří účastníci a přednesou své návrhy. Z protokolu jednání ze dne 30. 1. 2001 vyplývá, že soud právnímu zástupci žalované příležitost k tomuto vyjádření poskytnul, a to hned poté, co byl referován podstatný obsah rozsudku a opravného usnesení. Advokát dovolatele na tomto místě plně odkázal na písemně podané odvolání a jeho doplněk, a tato svá podání doplnil odkazem zákona o půdě, který definuje držitele s tím, že jeho klient není takovýmto držitelem. Žalovaný, popř. jeho právní zástupce, tedy v dané fázi odvolacího řízení – stejně jako v písemně vyhotoveném odvolání – nevyužil příležitosti k procesnímu návrhu ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. Z protokolu jednání pak vyplývá, že ani žalovaná ani žalobci – k výzvě soudu – neměli další návrhy na doplnění dokazování, které by ostatně v dané věci bylo nedůvodné, vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná rozhodnutí soudu I. stupně napadla pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Před přerušením jednání za účelem porady senátu ještě strany sporu vznesly své nároky ohledně nákladů odvolacího řízení. Pokud žalovaná ani při tomto přednesu neuplatnila svůj návrh na připuštění dovolání, mohla tak vzhledem k dikci ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. učinit ještě po poradě senátu, než soud přistoupil k vyhlášení rozsudku. Pokud se tak nestalo, nelze ve výše popsaném postupu odvolacího soudu spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f).

V projednávané věci tedy dovolací soud neshledal důvodu, pro který by se měl odchýlit od názoru uvedeného již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997 pod sp. zn. 2 Cdon 1553/96, ve kterém bylo vysloveno, že za situace, kdy účastník nemohl přednést návrh na vyslovení přípustnosti dovolání při závěrečném návrhu, nejde o vyloučení možnosti toto právo realizovat, jestliže mohl navrhnout přípustnost dovolání jindy než při závěrečném návrhu (§ 215 o.s.ř.) respektive později (239 odst. 2 o.s.ř.). Proto nejde o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.

Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud postupem podle ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. nezjistil ani jiné vady taxativně vyjmenované v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., nezbylo mu než přistoupit k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4, § 218 odst.1, písm c), o.s.ř., aniž se mohl zabývat jeho důvodností.

O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o.s.ř., když přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení úspěšným žalobcům by vzhledem ke všem okolnostem souzené věci považoval vůči žalované za přílišnou tvrdost.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru