Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1083/2002Rozsudek NS ze dne 28.06.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1083.2002.1
Dotčené předpisy

§ 39 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 119a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 212a odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1083/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalované L. S., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 244/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.11.2001, č.j. 15 Co 292/2001-89, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.11.2001, č.j. 15 Co 292/2001-89, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 9.4.2001, č.j. 7 C 244/2000-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočce v Krnově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 27.6.2000 u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově domáhal se žalobce vyklizení nebytových prostorů blíže popsaných v petitu žaloby. Tvrdil, že je vlastníkem nemovitosti č. p. 21 na H. n. v K., kde se předmětné nebytové prostory nacházejí, přičemž je přenechal žalované do nájmu na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 10.4.1997. V důsledku výpovědi z nájmu pro dluh na nájemném užívá žalovaná předmětné nebytové prostory po uplynutí výpovědní lhůty bez právního důvodu.

Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.4.2001, č.j. 7 C 244/2000-41 žalobě vyhověl zcela. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník domu č. 21 na H. n. v K. uzavřel se žalovanou dne 10.4.1997 nájemní smlouvu na dobu neurčitou ohledně herny, skladu a sociálního zařízení v tomto domě. Dále vzal za prokázané, že dne 11.2.2000 byla žalované doručena výpověď z tohoto nájmu pro neplacení nájemného, na němž v období 1995-1999 vázne dluh 101.812,-Kč. Na základě výpisu z katastru nemovitostí - listu vlastnictví č. 2088 pro katastrální území K. – H. p. vzal za prokázané vlastnictví žalobce k domu č. 21 ( č.p. 92 na parcele č. 207 ) jako pronajímatele předmětných nebytových prostor. Z obsahu nájemní smlouvy soud prvního stupně dále zjistil, že byla uzavřena na dobu neurčitou s ujednáním o běhu tříměsíční výpovědní lhůty a výpovědním důvodu prodlení s placením nájemného a záloh na služby více než jeden měsíc. Jelikož výpověď z nájmu ze dne 7.2.2000 byla žalované doručena do vlastních rukou dne 11.2.2000, skončila výpovědní lhůta a tím nájemní vztah účastníků dnem 31.5.2000. Uzavřel, že pokud žalovaná užívala předmět nájmu i po uplynutí výpovědní lhůty, činila tak bez právního důvodu, a to od počátku i ohledně další nebytové místnosti, která předmětem nájemní smlouvy nikdy nebyla. Námitky žalované směřující do rozhodnutí rady města ohledně prodloužení doby nájmu či uzavření nové nájemní smlouvy shledal soud prvního stupně nedůvodnými a nepodstatnými. Dospěl k závěru, že nájemní vztah účastníků skončil uplynutím výpovědní lhůty na podkladě řádné výpovědi žalobcem v souladu se zákonem. Věc posoudil podle § 3, § 10 a § 12 zákona č. 116/90 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor a § 126 odst. 1 o.z. Lhůtu k vyklizení stanovil soud prvního stupně na 15 dní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.11.2001, č.j. 15 Co 292/2001-89, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vyklizení další nebytové místnosti ( po úpravě žalobního petitu označené jako prodejna a sklad ) v domě č. 21 v prvním nadzemním podlaží na H. n. v K. a v tomto rozsahu řízení zastavil. V odstavci II. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jím byla uložena povinnost žalované vyklidit nebytové prostory v domě č. 21 na H. n. v K. v prvním nadzemním podlaží označené jako herna, sklad, sociální zařízení potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž s jeho právním závěrem, že mezi účastníky byla dne 10.4.1997 platně uzavřena nájemní smlouva. Uzavřel, že výše uvedena nájemní smlouva splňuje náležitosti podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. Dospěl k závěru, že platně uzavřený nájemní vztah mezi účastníky byl ve smyslu § 10 zákona č. 116/1990 Sb. ukončen platnou písemnou výpovědí, a to podle článku VI, bodu 2 písm. b) nájemní smlouvy. Tříměsíční výpovědní lhůta začala běžet od 1.3.2000 a skončila dnem 31.5.2000. Odvolací soud nepřihlédl k nové skutečnosti uvedené žalovanou v rámci odvolacího řízení, a to, že výpověď ze dne 7.2.2000 je neplatná z důvodu jejího podepsání pouze starostou města, přičemž tomuto úkonu nepředcházelo příslušné rozhodnutí zastupitelstva obce či jeho rady.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a jsou zatíženy vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovala na skutečnost, že výpověď z nájmu nebytových prostor ze dne 7.2.2000 podepsal pouze starosta města K. Namítala, že o všech právních úkonech souvisejících s obecním majetkem, tedy i o výpovědi z nájmu musí rozhodnout obecní rada nebo obecní zastupitelstvo, a to podle § 45 písm. p) zákona č. 367/90 Sb. Podle dovolatelky absence rozhodnutí ze strany jednoho z těchto orgánů obce způsobuje absolutní neplatnost výpovědi ze dne 7.2.2000, když se nejedná o projev vůle obce. Dále tvrdila, že k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, tj. i bez návrhu účastníků. Vytýkala rovněž odvolacímu soudu, že se námitkou absolutní neplatnosti právního úkonu nezabýval s odkazem na § 119a o.s.ř. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Uvedené vymezení tak dopadá nejen na výklad nejen hmotněprávních, ale rovněž na aplikaci procesněprávních předpisů, pokud pro výsledné posouzení věci mělo jejich použití význam.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný – z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.

V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle § 3, §10 a § 12 zákona č. 116/1990 Sb. a § 126 o.z. Z hlediska procesních předpisů vyslovil závěr k ustanovení § 199a o.s.ř., podle něhož nebylo možno v odvolacím řízení přihlédnout k údajné nové skutečnosti uplatněné odvolatelkou, totiž k tomu, že výpověď ze dne 7. 2. 2000 je neplatná proto, že byla podepsána pouze starostou města, aniž tomuto úkonu předcházelo příslušné rozhodnutí zastupitelstva obce či jeho rady. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.

Podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby ; nejde-li o nájem na dobu neurčitou také dobu, na niž se nájem uzavírá.

Podle § 10 citovaného zákona je-li nájem uzavřen na dobu neurčitou, jsou pronajimatel i nájemce oprávněni vypovědět smlouvu písemně bez udání důvodu, není-li dohodnuto jinak.

Podle § 12 citovaného zákona výpovědní lhůta je tři měsíce, nebylo-li dohodnuto jinak; počítá se od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi.

Žaloba na vyklizení podle znění žaloby a shodně i podle odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se opírala o ustanovení § 126 o.z. Posouzení její důvodnosti zahrnovalo prejudicielní zjištění, zda a nakolik svědčí žalované platný právní titul k užívání předmětných prostor. Ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. svým znění odpovídá ustanovení § 39 o.z. Podle tohoto ustanovení neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozpor se zákonem - dovozovaný dovolatelkou v této věci - byl spatřován u výpovědi z nájmu nebytových prostor ze dne 7.2.2000 v absenci rozhodnutí obecní rady či obecního zastupitelstva. Smysl ustanovení § 39 o.z. stanovící velmi přísný důsledek absolutní neplatnosti (nikoliv relativní neplatnosti či odporovatelnosti) určitého úkonu míří na případy tak flagrantního porušení zákona, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření účinků takového úkonu.

Výklad ustanovení § 39 o.z. (v daném případě šlo o absolutní neplatnost výpovědi ze dne 7.2.2000 ve smyslu citovaného ustanovení pro rozpor se zákonem) je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář, 2. vydání 1994, C. H. BECK/SEVT) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud však přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 o.z.) totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a o.z.). Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§ 40a věta druhá o.z.).

Aplikováno na oblast procesních předpisů vztahujících se k povinnosti tvrzení účastníků a úpravě neúplné apelace nutno dospět k závěru, že skutečnost nesoucí se k závěru o absolutní neplatnosti úkonu, musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků plynoucí pro ně z ustanovení § 120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o.s.ř. Uvedená povinnost vyplývá ze zásady „iura novit curia“ a ze shora zmíněné povahy důsledků vyplývajících z absolutní neplatnosti úkonu podle § 39 o.z. Ustanovení procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektování této úřední povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další (nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy nemůže nést žádné právní důsledky. Opačný výklad by vedl k popření základních zásad civilního procesu vyplývajících z ustanovení § 1 až 3 o.s.ř. Jinak vyjádřeno, skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu, nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu § 120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o.s.ř. V tomto rozsahu se neuplatní ani ustanovení § 19a odst. 1 o.s.ř. v řízení před soudem prvního stupně, ani ustanovení § 212a odst. 3 o.s.ř.

Pro posuzovanou věc je třeba připomenout ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, podle něhož do samostatné působnosti obce patří mj. hospodaření s majetkem obce. Podle § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích obecní rada zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.

S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatelky, že pro správné posouzení věci věci bylo významné, aby se odvolací soud zabýval (a to z úřední povinnosti) otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu - výpovědi z nájmu nebytových prostor ze dne 7.2.2000.

Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že nájemní vztah mezi účastníky skončil uplynutím výpovědní lhůty na základě platné výpovědi žalobcem (aniž ke skutečnostem nesoucím se k případnému závěru o absolutní neplatnosti tohoto úkonu přihlédl) , nelze tento jeho právní závěr považovat zatím za správný.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. června 2002

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru