Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1083/2001Rozsudek NS ze dne 01.08.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1083.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1083/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání státního podniku (v likvidaci) U. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Co 111/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 192/95 ( žalobců 1. J. D. a 2. J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným A. U. P., zastoupenému advokátem, B. I., s.r.o., o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 11. 2000, sp. zn. 22 Co 111/99, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 30. 10. 1998, čj. 15 C 192/95-129.

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pardubicích.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 19. 10. 1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 1404 v P. se stavební parcelou č. 2358 ( o výměře 749m2 ) a pozemkem parc. č. 2313/26 ( o výměře 111m2 ). V žalobě bylo uvedeno, že L. D., dědeček žalobců, a M. D., otec žalobců, byli osobně ručícími společníky veřejné obchodní společnosti I., t. l. o. v B., pro niž bylo v pozemkové knize vloženo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem. Továrna Ibis byla podle zákona č. 114/1948 Sb. znárodněna zestátněním vyhláškou ministra průmyslu z 27. 6. 1948 č. 1254/1948 Úředního listu a byla začleněna do národního podniku Z. A. Z. Za znárodněnou firmu nebyla vyplacena žádná náhrada, znárodnění bylo provedeno se zpětnou účinností a rozsah znárodnění byl určen výměrem, kterým nebyl podepsán ministrem průmyslu, nýbrž jinou osobou. Žalobci, kteří jsou právními nástupci L. D. a M. D., jsou státními občany ČR, ale bydlí v cizině, vyzvali dne 22. 11. 1991 písemně o vydání uvedených nemovitostí, avšak bezvýsledně.

Ze strany žalovaných bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti přešly v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. kupní smlouvou, uzavřenou dne 1. 3. 1995 mezi společností s ručením omezeným I. a F. n. m. ČR, na I.; žalobě o neplatnost této smlouvy nebylo v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích, pod sp.zn. 6 C 209/95, vyhověno. Na F. n. m. ČR přešel majetek, jehož se týkala žaloba žalobců ze státního podniku U. P. na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 23. 2. 1995, č. 123/1995, vydaného na základě privatizačního projektu; vydání tohoto majetku brání ustanovení článku II. zákona č. 116/1994 Sb.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 30. 10. 1998, čj. 15 C 192/95-129, bylo zastaveno řízení ohledně společnosti s ručením omezeným I. a zastaveno bylo také řízení ohledně vydání pozemku parc. č. 2113/26 (o výměře 111 m2) v P. Byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému státnímu podniku U. P. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 v P. (s pozemkem parc. č. 2358 o výměře 742 m2 ). Žalobcům bylo uloženo, aby nahradili každý částkou 2.665,50 Kč náklady řízení žalovanému státnímu podniku U. P. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaná společnost I., s. r. o., P. nemají vůči sobě povinnost k náhradě nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce pokládal tento soud za oprávněné osoby podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. a za povinnou osobu tu soud považoval F. n. m. ČR, proti němuž však žalobci vzali žalobu zpět a řízení ohledně něho bylo řízení již pravomocně zastaveno usnesením z 22. 9. 1998. Z uvedených důvodů soud prvního stupně vůči žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) U. P. žalobu zamítl. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo soudem prvního stupně odůvodněno ustanoveními § 142 odst. 1 a § 146 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Co 111/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení mezi žalobci a I., s. r. o. Rozsudek soudu prvního stupně byl však změněn ve výroku o zamítnutí žaloby tak, že žalovanému U. P., s. p., bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 v P. se stavební parcelou č. 2358 (o výměře 749 m2 ), a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žalovanému podniku U. P. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3. 699 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatil jim i na náhradu nákladů odvolacího řízení 3. 776 Kč.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že shledal odvolání žalobců důvodným ohledně výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta proti žalovanému státnímu podniku U. P. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že tu jsou zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.Nesdílel však právní závěr soudu prvního stupně o tom, že tu je osobou povinnou k vydání věcí podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. F. n. m. ČR; byl toho názoru, že právnickou osobou, která v žalobě žalobců uváděné nemovitosti držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ( tj. k 1. 4. 1991) byl právě žalovaný státní podnik U. P., což je v daném případě rozhodné bez ohledu na následné právní úkony týkající se uvedených nemovitostí. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že státnímu podniku ( v likvidaci ) U. P. uložil uzavřít se žalobci dohodu o vydání jimi požadovaných nemovitostí. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný státní podnik U. P. v řízení zastupoval, dne 2. 1. 2001 a dovolání ze strany tohoto podniku bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Pardubicích dne 2. 2. 2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Ve svém dovolání navrhl dovolávající se státní podnik (v likvidaci), aby dovolací soud zrušil jeho dovoláním napadený výrok rozsudku o uložení povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, jakož i výrok o náhradě nákladů řízení, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval uvedený dovolatel na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel trval na tom, že není v této právní věci pasívně legitimován a že nyní ani nemovitosti, požadované žalobci, nedrží. Byl toho názoru, že povinnou osobou tu je původně rovněž žalovaný F. n. m., jak to správně posoudil soud prvního stupně. Dovolatel vyslovoval názor, že v tomto případě nelze vycházet z doslovného výkladu zákona, jak to učinil soud prvního stupně. Dovolatel vyslovoval i to, že je sice pravdou, že státní podnik U. P. držel uvedené nemovitosti k 1. 4. 1991 ( tj. ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.), ale podle rozhodnutí č. 123/1995 ministra průmyslu a obchodu ČR stát, jako vlastník národního majetku, jej převedl na F. n. m. ČR, což bylo v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a s ustanoveními § 10 a § 11 zákona č. 92/1991 Sb. Do takového rozhodnutí výkonného orgánu státu o převodu majetku státu nenáleží soudu zasahovat.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona ( tj. před 1. 1. 2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů ( tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( v již citovaném znění), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávné právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud prvního stupně použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo, že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 3, § 4 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb. i podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., která se nepochybně projednávané věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy ještě třeba se zabývat tím, zda si odvolací soud uváděná ustanovení také správně vyložil, případně zda nebylo třeba tuto právní věc posoudit ještě podle jiných právních předpisů.

Žalobci ve své žalobě poukazovali na to, že se stali oprávněnými osobami k vydání věcí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích na základě změny ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. zákonem č. 116/1994 Sb.

Podle článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo stanoveno, že věc nelze vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o jeho privatizaci.

Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně i z rozsudku odvolacího soudu, žádný z těchto soudů se ve svém rozsudku nezabýval tím, zda na projednávaný případ dopadalo nebo nedopadalo ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., popřípadě jak je třeba toto ustanovení vykládat. Na tuto okolnost bylo však poukazováno žalovaným státním podnikem (v likvidaci) U. P. v jeho podání z 20. 10. 1997 (viz č. l. 35 spisu Okresního soudu v Pardubicích sp .zn. 15 C 192/95), takže bylo nutné, aby k této namítané okolnosti zaujaly svůj právní názor.

Protože ani odvolací soud takto v řízení nepostupoval, bylo řízení před tímto soudem ( stejně jako řízení před soudem prvního stupně) postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru o nedůvodnosti uplatňovaného dovolacího důvodu v daném případě, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, podle názoru dovolatele, na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu ( v již citovaném znění).

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ( § 243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný pro soud prvního stupně i pro soud odvolací ( § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu ( zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).

V Brně dne 1. srpna 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru