Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1070/2003Rozsudek NS ze dne 31.03.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1070.2003.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1070/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání akciové společnosti B., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 28.12.2002, sp.zn. 30 Co 198/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9 C 1955/99 (žalobce Města J., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. akciové společnosti B., zastoupené advokátkou, 2. J. N., 3. I. N. a 4. D. N., o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalující město se domáhalo žalobou, podanou u soudu 17.11.1999 (v průběhu řízení upravovanou), aby ve vztahu k žalovaným bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva z 18.11.1996, uzavřená mezi prodávající akciovou společností B. a kupujícími J. N., I. N. a D. N. ohledně domu čp. 29 v J.-část P. (s pozemkem parc. č. 67 o výměře 158 m2) a aby bylo určeno, že žalující město je vlastníkem nemovitostí, které nepatřily akciové společnosti B., nýbrž Městu J., a to jako tzv. historický majetek obce P. podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., když bývalá obec P. je nyní částí žalujícího města.

Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby s tím, že smlouvu z 18.11.1996 považují za platně uzavřenou, a to ohledně majetku, který byl získán žalovanou akciovou společností B. v souladu s privatizačním projektem č. 1108, týkajícím se státního podniku S. s. l. T.

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 10.2.2002, čj. 9 C 1955/99-75, byla žaloba žalujícího města zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti B. na náhradu nákladů řízení 3.225 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalujícího města J. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci z 30.5.2000, sp.zn. 30 Co 147/2000, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že nepostupoval v řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu a nevyzval žalobce k upřesnění jeho žalobního návrhu, zda totiž na jeho straně je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy z 18.11.1996 anebo zda má zájem na určení svého vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě.

V dalším průběhu řízení Okresní soud v České Lípě rozsudkem z 5.9.2000, čj. 9 C 1955/99-58, zamítl žalobu žalujícího Města J. o určení, že je vlastníkem budovy čp. 29 v J. a pozemku parc. č. 67 (o výměře 158 m2) v katastrálním území P. (obec J.). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti B. na náhradu nákladů řízení 3.225 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Také tento rozsudek soudu prvního stupně z 5.9.2000 byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21.2.1001, sp.zn. 30 Co 67/2001, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že nelze pokládat za správný názor, že by aktivní legitimace žalobce v tomto sporu závisela pouze na tom, zda žalobce byl účastníkem kupní smlouvy z 18.11.1996. Odvolací soud pokládal za rozhodující, zda se žalobce stal vlastníkem uvedených nemovitostí ze zákona podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.; okruh pasívně legitimovaných pak vyplývá z toho, kdo z nich je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník v současné době. Pro nesprávný právní názor soudu prvního stupně proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v České Lípě potom vynesl rozsudek z 24.4.2001, čj. 9 C 1955/99-79, jímž rozhodl, že se určuje, že Město J. je vlastníkem stavební parcely č. 67 (o výměře 158 m2) a budovy – objektu čp. 29 v J., zapsaných na listu vlastnictví č. 122 pro obec J., část P., u Katastrálního úřadu v Č. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci svým usnesením z 18.12.2001, sp.zn. 30 Co 383/2001, k odvolání žalovaných zrušil tento rozsudek soudu prvního stupně z 24.4.2001 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud dovozoval, že svými předchozími zrušovacími rozhodnutími zavázal soud prvního stupně svým právním názorem pouze potud, že žalobce má na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, a vyslovil také svůj názor na to, co je pro tento spor rozhodné. V dalších otázkách bylo ponecháno na zvážení soudu prvního stupně jak věc posoudit. Soud prvního stupně však rozhodl ve věci, podle názoru odvolacího soudu, s rozpornými právními závěry, když na jedné straně uváděl, že žalovaná akciová společnost B. vlastnila sporné nemovitosti na základě privatizačního projektu č. 1108 v době před uzavřením kupní smlouvy s dalšími žalovanými, ale zároveň uváděl, že tu šlo o nemovitý majetek, který přešel do vlastnictví obce dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušen pro nepřezkoumatelnost.

Po tomto zrušovacím usnesení odvolacího soudu rozhodl Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze 14.3.2002, čj. 9 C1955/99-97. Žaloba žalujícího města byla zamítnuta a žalujícímu bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozsudku tyto částky: žalované akciové společnosti B. 10.000 Kč a žalovaným J. N., I. N. a D. N. po 1.000 Kč.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že usedlost čp. 29 v P. získala obec P. na základě rozhodnutí o přídělu, které vydalo Ministerstvo zemědělství – národní pozemkový fond dne 28.12.1947. Administrativní dohodou z 30.10.1958 o převodu správy národního majetku byly dům čp. 29 a pozemek parc. č. 67 (o výměře 158 m2) převedeny Místním národním výborem v P., do správy Krajské správy lesů L., lesní závod C. Usnesením vlády ČR z 20.5.1992 č. 380 byl schválen privatizační projekt S. s. l. T., s.p., zpracovaný vedením podniku; součástí privatizačního projektu byl i majetek, který je sporný mezi účastníky tohoto řízení. Privatizačním projektem byly schváleny i akciové společnosti s rozdělením akcií v procentech; tak tomu bylo i ohledně L. s. Č., jejímž právním nástupcem se pak stala akciová společnost B., žalovaná v této právní věci. Tato akciová společnost uzavřela 18.11.1996 se žalovaným J. N., I. N. a D. N. smlouvu, a to o převodu domu čp. 29 s pozemkem parc. č. 67 (o výměře 158 m2) v katastrálním území P.; tyto nemovitosti nabyli J. N. a I. N. do společného jmění manželů z jedné ideální poloviny a D. N. rovněž z jedné ideální poloviny.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo dále uvedeno, že podle usnesení plenárního zasedání bývalého Okresního národního výboru v Č. z 15.12.1980 se stala bývalá obec P. součástí obce J.

Soud prvního stupně dále uváděl, že pokládá za prokázané, že s nemovitostmi, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, hospodařil státní podnik od roku 1958 až do rozhodnutí vlády ČR o jeho privatizaci v roce 1992. Dále měl soud prvního stupně za doloženo, že tento majetek nebyl v daném případě vyloučen z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. Soud prvního stupně byl toho názoru, že „k případnému vlastnickému právu obce J. podle zákona č. 172/1991 Sb. tu nemohlo být přihlíženo, protože tato obec nesplnila povinnost, kterou ukládalo ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., že totiž obce jsou povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitostí do evidence nemovitostí; tato povinnost měla být splněna do 24.5.1992 (tj. do jednoho roku po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.). Rozhodnutím vlády ČR o privatizaci, které nepodléhá soudnímu přezkoumání (§ 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 210/1993 Sb.), se tedy po schválení privatizačního projektu stal majetek, o nějž jde v tomto řízení, vlastnictvím akciové společnosti B., která potom tento majetek prodala smlouvou z 18.6.1996 žalovaným J. N., I. N. a D. N.

O odvolání žalujícího města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 14.3.2002 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem z 18.12.2002, sp.zn. 30 Co 198/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností B. Rozsudek soudu prvního stupně byl však změněn ve výroku týkajícím se vztahu žalovaných J. N., I. N. a D. N. a žalujícího města, a to tak, že bylo určeno, že Město J. je vlastníkem pozemku parc. č. 67 (o výměře 158 m2) a objektu bydlení v J., jak jsou tyto nemovitosti zapsány na listu vlastnictví č. 122 pro obec J., část P., u Katastrálního úřadu v Č. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností B. bylo rozhodnuto potvrzením (v upřesněném znění), že žalobce je povinen nahradit této akciové společnosti na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že žalovaná a.s. B. nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Bylo rovněž rozhodnuto, že žalobce ani žádný ze žalovaných (J. N., I. N. a D. N.) nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že shledal odvolání žalobce jen částečně důvodným.

Odvolací soud byl toho názoru, že žalující město má naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem nemovitostí ono a nikoli osoby, které jsou zapsány jako vlastníci nemovitostí.

Podle výsledků zjištění učiněných v řízení před soudy obou stupňů, byly nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, přiděleny (rozhodnutím o přídělu z 28.12.1947) bývalé obci P., která se v roce 1980 stala součástí obce J. Z toho důvodu odvolací soud dovozoval, že tu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. došlo ve vztahu k těmto nemovitostem k jejich přechodu, jako majetku „historického“ na obec J., a to ze zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24.5.1991. Jestliže podle ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. byla obec povinna do jednoho roku od nabytí nemovitosti učinit návrh na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí, šlo tu jen o lhůtu pořádkovou a tento zákonem č. 172/1991 Sb. požadovaný zápis měl jen účinky deklaratorní. Stát přestal být vlastníkem takových nemovitostí dnem 24.5.1991. Pokud došlo k přechodu vlastnictví státu ze zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce, byla tím, podle názoru odvolacího soudu, znemožněna jeho privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., protože šlo o nemovitosti, které již nebyly ve vlastnictví státu. Určení této skutečnosti soudním rozhodnutím nemá povahu přezkoumávání rozhodnutí o privatizaci. Za uvedených okolností se tedy i v daném případě žalovaná akciová společnost B. nemohla stát podle privatizačního projektu vlastníkem nemovitostí a nemohla uzavřít kupní smlouvu (ze dne 18.11.1996) se žalovanými J. N., I. N. a D. N.; tato uzavřená smlouva je tedy neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku).

Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 149 odst. 1, § 150 a § 224 odst. 2 občanského soudního řádu).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení zastupovala žalovanou akciovou společnost, dne 20.2.2003 a dovolání ze strany této žalované bylo podáno u Okresního soudu v České Lípě dne 7.4.2003, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku (označeném II.) o určení vlastnictví žalujícího města „k objektu bydlení čp. 29 a pozemku parc. č. 67 (o výměře 158 m2) v obci J.“, tedy ve výroku vyhovujícím žalobě žalujícího města ve vztahu k žalovaným fyzickým osobám. Tímto výrokem byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, takže tu jde o dovolání přípustné. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolávající se akciová společnost zdůrazňovala, že podle jejího názoru, odvolací soud pochybil v tom, že rozhodnutí vlády ČR o schválení privatizačního projektu zakládá převod vlastnických práv k nemovitosti i k movité věci (movitým věcem); právní subjekt tu nabývá vlastnického práva k nemovitostem a toto rozhodnutí není možné přezkoumávat soudem. Určení vlastnického práva rozhodnutím soudu je však svými důsledky přezkoumáváním rozhodnutí o privatizaci a je v podstatě i zrušením části privatizačního projektu, když totiž nabývací listinou pro zápis do katastru nemovitostí je právě rozhodnutí o privatizaci. Podle názoru dovolatelky je postup odvolacího soudu v tomto řízení v rozporu s ustanovením § 1 občanského zákoníku a dokonce i s ustanoveními Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. v protikladu s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o předávání některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl k výkladu ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. uvedeno, že lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanoveními § 1 odst. 3, § 3 a § 47 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a části třetí zákona č. 92/1991 Sb. privatizována; přitom je nerozhodné, že byla věc uvedena ve schváleném privatizačním projektu.

Předběžné otázky jsou takové otázky, jejichž předchozí vyřešení posouzením soudu je nutné, aby bylo možné rozhodnout o věci samé. Nejde o rozhodnutí předběžné otázky výrokem rozhodnutí, nýbrž jen o její vyřešení v důvodech rozhodnutí (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999, str. 198 /430/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku neplatnosti právního úkonu je třeba řešit zásadně vůči všem účastníkům právního úkonu (srov. ovšem i výjimku, kterou má na zřeteli rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů odvolací soud ve svém rozhodnutí v daném případě v podstatě vycházel. Nemohl tedy přisvědčit dovolací soud, který z těchto právních závěrů rovněž vychází, názoru dovolatelky, že si odvolací soud použitá právní ustanovení nesprávně vyložil. Nemohl proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, posoudit jako nesprávný, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu; přikročil tedy dovolací soud podle téhož ustanovení k zamítnutí dovolání jako nedůvodného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. března 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru