Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1052/2020Usnesení NS ze dne 29.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Vydržení
Zmírnění křivd (restituce)
Žaloba určovací
Obec
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1052.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb.

§ 134 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1052/2020-573

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti v Záboří nad Labem, se sídlem v Týnci nad Labem, náměstí Komenského 84, identifikační číslo osoby: 63841070, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) obci Záboří nad Labem, se sídlem v Záboří nad Labem, Školní 164, identifikační číslo osoby: 00236624, zastoupené Mgr. Tomášem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 213/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019, č. j. 30 Co 205/2019 - 548, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 8 C 213/2015 - 518, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 158/1, orná půda, parc. č. 268/1, orná půda, parc. č. 268/2, orná půda, parc. č. 471/6, orná půda, parc. č. 471/7, orná půda, parc. č. 1319/6, orná půda, parc. č. 478, orná půda, parc. č. 479, orná půda, parc. č. 482/9, orná půda, parc. č. 526, lesní pozemek, parc. č. 322/2, vodní plocha, parc. č. 322/4, vodní plocha, parc. č. 521/4, lesní pozemek, parc. č. 521/5, lesní pozemek, parc. č. 538/6, orná půda, parc. č. 562, orná půda, parc. č. 566/1, orná půda, parc. č. 566/4, orná půda, parc. č. 566/7, orná půda, parc. č. 567, orná půda, parc. č. 568, orná půda, parc. č. 570, orná půda, parc. č. 736/1, orná půda, parc. č. 736/2, orná půda, parc. č. 913/2, trvalý travní porost, a parc. č. 1319/5, orná půda, všech v katastrálním území Záboří nad Labem, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Žalované 1) byla uložena povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 694.331,63 Kč (výrok II.). Žalobkyni vůči žalované 2) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), jakož toto právo nebylo přiznáno ani České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře (výrok IV.).

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 30 Co 205/2019 - 548, změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích II. až IV. (výrok I.), ve věcném výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.619,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který dále doplnil o důkazy listinami (zápisem ze dne 1. 7. 1952 o vykoupených a přidělených pozemcích a prohlášením starosty obce Záboří nad Labem ze dne 27. 1. 2000), a shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), že předmětné pozemky jsou původním historickým majetkem registrované církve (§ 2 zákona č. 428/2012 Sb.), že přešly do vlastnictví státu v rozhodném období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.) na základě skutečností uvedených v ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb., a tudíž, že žalobkyně je k podání určovací žaloby aktivně legitimována ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (bez nutnosti zkoumat, zda má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem). Pasivní legitimace žalované 1) se odvíjí od stavu zápisu v katastru nemovitostí, v němž je tato žalovaná zapsána jako vlastník předmětných pozemků a žalované 2) od skutečnosti vyplývající z hmotného práva, tj. že k předmětným pozemkům má být určeno její vlastnické právo. Proto také – dle názoru odvolacího soudu – úspěch určovací žaloby opřené o výslovné znění zákona není závislý na tom, zda vydání pozemků, o které v řízení jde, brání či nebrání zákonné překážky.

Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (specifikovanou v bodě 15. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) připomněl, že blokace původního církevního majetku pro účely zmírnění některých majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na církvích a náboženských společnostech [§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“)] nevylučuje přechod takového majetku za splnění podmínek uvedených v zákoně č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), na obce. V poměrech projednávané věci však soudy nižších stupňů splnění zákonných podmínek pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou 1) ve smyslu ustanovení § 2, popřípadě ustanovení § 2a, nebo ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. neshledaly. Odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování a tvrzení žalované 1) vyloučil, že by předmětné pozemky tvořily historický majetek obce (§ 2), popřípadě majetek obci či jejímu předchůdci přidělený (§ 2a). Nesplnění zákonných podmínek k přechodu majetku na žalovanou 1) ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odvolací soud vyložil na pozadí reflexe citovaného ustanovení v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (zejména odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3118/2018; tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Uvedl, že nesplnění formální podmínky [existenci práva hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 23. 11. 1990 národním výborem, jehož práva a závazky by přešly na žalovanou 1)], jakož i faktické podmínky [faktické hospodaření žalované 1) na předmětných pozemcích, včetně možného přenechání pozemků do dočasného užívání jinému subjektu] vyplývá, vyjma pozemku parc. č. 158/1, ze samotných tvrzení žalované 1) – v bodě 23. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku připomenutých – a nebylo tudíž potřebné poskytnout žalované 1) poučení podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. V případě pozemku parc. č. 158/1 soudy obou stupňů odkázaly na skutková zjištění, podle nichž tento pozemek byl na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 20. 1. 1984 přenechán do trvalého užívání Jednotného zemědělského družstva Kačina se sídlem v Mikuláši. V tomto užívání zůstal i ke dni 23. 11. 1990 a ke dni 24. 5. 1991, přičemž v tomto období na pozemku dále hospodařilo Zemědělské obchodní družstvo Kačina a později ZOS Kačina, a.s., což trvá i v současné době. Odvolací soud s odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3861/2017 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, dovodil, že trvalé převzetí pozemku parc. č. 158/1 zemědělským družstvem, jež na něm i fakticky hospodařilo, vyloučilo možnost přechodu vlastnického práva k tomuto pozemku na žalovanou 1), neboť se nejednalo o časově omezené užívání věci.

S odkazem na ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (s přihlédnutím k ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014) a judikaturu Nejvyššího soudu (v bodě 26. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku specifikovanou) reflektující možnost nabytí vlastnického práva obcí, jež byla v dobré víře, že na ni přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., odvolací soud uzavřel, že žalovaná 1) nemohla být v dobré víře ve splnění všech zákonných podmínek ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud sama věděla, že předmětné pozemky trvale fakticky užívalo zemědělské družstvo. Dále připomněl, že k dobré víře nepostačuje zápis vlastnického práva žalované 1) v katastru nemovitostí, jestliže k němu došlo záznamem na základě shodného prohlášení, jehož obsah neodpovídal skutečnému právnímu stavu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné: a) pro řešení dovolacím soudem již vyřešené otázky, jež by měla být nyní Nejvyšším soudem posouzena jinak; b.) pro řešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu c.) pro řešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v určitém rozsahu se jedná o otázku, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Ad a.) Dovolatelka předkládá otázku, zda má soud již v řízení vedeném o určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zkoumat podmínky pro budoucí naturální restituci, tj. zda vydání nárokovaných pozemků nebrání některá ze zákonných překážek. Uvádí, že řešení této otázky přináší sice judikatura Nejvyššího soudu (například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018), nicméně by se s ohledem na ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. měl šetřit účel označeného zákona, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem, i v případech, kdy oprávněná osoba nebude moci zmírnění majetkové křivdy dosáhnout, neboť naturální restituci brání zákonné překážky. Dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že povinnost k vydání předmětných pozemků má povinná osoba uvedená v ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž její povinnost je omezena toliko na situace upravené v ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 428/2012 Sb. Žalobkyně přitom naplnění podmínek upravených v některém z uvedených ustanovení netvrdila a neprokazovala. V souvislosti s takto vymezeným důvodem přípustnosti dovolání žalovaná 1) namítala, že se odvolací soud nezabýval naléhavým právním zájmem na navrhovaném určení. Ad b.) Dovolatelka má za to, že podmínku „hospodaření s majetkem obce“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odvolací soud nezohlednil s ohledem na specifické postavení malé obce, jež s předmětnými pozemky hospodaří prostřednictvím jiného subjektu s tím, že ten jí za možnost pozemky užívat poskytuje různá protiplnění (odkazuje na pojem hospodaření vyložený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014). V této okolnosti shledává dovolatelka podnět k řešení právní otázky, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Uvádí, že na pozemcích hospodařila ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. již ke dni 23. 11. 1990, přičemž faktický stav byl dán bez ohledu na to, zda k předmětným pozemkům bylo či nebylo zřízeno právo trvalého užívání ve prospěch JZD Kačina. Ad c.) Dovolatelka má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2818/2018, a na judikatorní závěr blíže nespecifikovaného rozhodnutí dovolacího soudu o možnosti uplatnit námitku vydržení vlastnického práva týkající se podmínek jeho nabytí podle zákona č. 172/1991 Sb.) nepřihlédl k dobré víře žalované 1) ve splnění podmínek přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. a k dobré víře ve správnost provedeného zápisu v katastru nemovitostí. Opětovně poukazuje na postavení žalované 1) jako malé obce, k němuž odvolací soud nepřihlédl, stejně jako k reáliím života v takové obci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud vyřešil právní otázky vymezené žalovanou 1) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navíc polemika dovolatelky týkající se závěru odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro vydržení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům se nese výlučně ve skutkové rovině. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1) přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jenž potvrdil ve výroku o věci samé prvostupňový rozsudek, je založen na třech důvodech (závěrech), pro něž bylo určovací žalobě opírající se o ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. soudem prvního stupně vyhověno. Dovolatelka dva z těchto závěrů prostřednictvím některého z důvodu přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) napadá, přičemž má dále za to, že určovací žaloba ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nemůže obstát ani z pohledu odvolacím soudem ignorované otázky budoucí možné naturální restituce požadovaných pozemků, kterou by měl dovolací soud vyřešit odchylně od (jím přijatého) dřívějšího řešení.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami, založeného ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (či ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017) na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen porušení ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb.

Oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. jsou tak legitimovány k podání žaloby podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rovněž v situaci, kdy nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Uvedený názor vychází z logického předpokladu, že nemovitosti, jež z majetku České republiky nepřešly do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., zůstaly ve vlastnictví státu a takový majetek, při splnění dalších zákonem stanovených předpokladů (pozitivních i negativních) mohl by být předmětem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej i vymezení povinných osob podle § 4 zákona č. 428/2012 Sb.).

Žaloba podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (počínaje 1. 1. 2014 jde o ustanovení § 80 o. s. ř.), nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Tento závěr vyjádřil odvolací soud i v dovoláním napadeném rozsudku (viz bod 14. odůvodnění rozsudku) a dovolatelkou vyjádřený opačný názor tak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nekonvenuje.

Dovolací soud setrvává na názoru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuálně navazujícím řízení o vydání věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018). Současně se však v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 31, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, bod 16; tyto nálezy jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

I když právě zmíněný judikatorní závěr se pojí s poměřováním zájmu oprávněných osob na restituci jejich historického majetku a zájmu dobrověrného nabyvatele takového majetku, pro nějž navíc svědčí mimořádné okolnosti případu, tím spíše musí být prolomení blokace zakotvené v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. alespoň potenciálně obhajitelné tam, kde vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné není. I v poměrech řízení o určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tak může být zkoumáno, zda proti potencionální budoucí naturální restituci církevního majetku, k němuž má být vlastnické právo státu určeno, nestojí některá ze zákonných překážek upravená v ustanovení § 8 zákona č. 428/2012 Sb., popřípadě zda bude možné církevní majetek povinnou osobou označenou v ustanovení § 4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. vydat proto, že je splněna jeho charakteristika popsaná v ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 428/2012 Sb.

V řízení podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Jestliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci. Taková tvrzení a důkazy k nim předložené, popřípadě navržené, se tak mohou týkat i okolností vylučující vydání majetku oprávněné osobě bez ohledu na splnění podmínek věcné aktivní legitimace potřebných k podání určovací žaloby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019). K oprávnění soudů zkoumat v tomto sporu naplnění podmínek pro naturální restituci, lze poukázat např. i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (bod 25.), v němž bylo vyloženo, že účelem blokačních ustanovení (uvedený nález se týkal ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., nicméně jeho závěry jsou uplatnitelné i ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a rovněž i v případech, kdy oprávněná osoba namítá nesplnění zákonných podmínek přechodu majetku ze státu na obec) není toliko samotná „blokace“ určité části státního majetku, tedy snaha o zachování majetkového statu quo, nýbrž zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi.

Odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku (viz bod 14. odůvodnění) dospěl k závěru, že úspěch určovací žaloby není závislý na tom, zda vydání pozemků, o které v řízení jde, brání nebo nebrání zákonné překážky. Takový závěr by s ohledem na výše uvedený výklad konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zřejmě nekonvenoval v případě, pokud by některý z žalovaných, popřípadě oba dva, vnesli do řízení jednoznačná tvrzení, jež by podpořili důkazním návrhem o existenci některé z překážek pro naturální restituci církevního majetku, k němuž má být vlastnické právo státu určeno. Břemena tvrzení a důkazní ohledně existence překážky pro naturální restituci by přitom tížila žalované, neboť zákonná překážka k vydání majetku žalobkyni je okolnost, s níž by v řízení o určení vlastnického práva ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. žalovaní spojovali příznivé rozhodnutí ve věci [žalovaná 1) při uplatněném tvrzení o přechodu vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., popřípadě jeho originárního nabytí vydržením, a žalovaná 2) pro případ, že by k přechodu vlastnického práva ze státu na žalovanou 1) nedošlo]. V poměrech projednávané věci se ovšem z obsahu spisu podává, že žalovaní existenci žádné konkrétní překážky pro naturální restituci v nalézacím řízení a ani v řízení před odvolacím soudem netvrdili, natož aby ji prokazovali. Pokud dovolatelka až v dovolání tuto možnou překážku specifikuje odkazem na podmínky vydání církevního majetku oprávněné osobě povinnou osobou [dle ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.] ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb., nevnáší do řízení žádná jednoznačná tvrzení a důkazy k jejich prokázání, s nimiž se měly a mohly soudy obou stupňů i v poměrech žaloby o určení vlastnického práva dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zabývat.

Dovolání žalované 1) založené na argumentaci o potřebě odchylného řešení již řešené otázky (možnosti zkoumání podmínek pro budoucí naturální restituci nárokovaného církevního majetku již v řízení o určovací žalobě dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) není přípustné již jen proto, že výše označená judikatura dovolacího soudu takovou možnost již výslovně připouští. Může se tak dít ovšem jen v případě, že účastník řízení svou procesní aktivitou dá k takovému zkoumání v procesně relevantních stádiích řízení (při zachování zásady koncentrace řízení, popřípadě zásady neúplné apelace) podnět. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, není relevantní již jen proto, že jím bylo dovolání primárně pro jeho vady odmítnuto (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a označené rozhodnutí tak nemá žádný judikatorní význam; nepodává se z něj řešení žádné otázky, jež by mělo být vodítkem pro další v budoucnu projednávané věci. Nemůže tudíž právně relevantním způsobem řešit ani otázku, která by měla být nyní řešena odchylným způsobem.

K otázce výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu řešících uvedenou problematiku srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). V této souvislosti dovolací soud odkazuje též na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96 (a následně zopakované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010, případně též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007), podle nichž „… Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb., (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“.

Shodně je ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretováno též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého „právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 109/1964 Sb.“), a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek č. 139/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).

Do poměrů projednávané věci dopadá i závěr vyjádřený v (odvolacím soudem odkazovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3861/2017. V něm dovolací soud vysvětlil, že ke vzniku práva trvalého užívání zřízeného ve smyslu ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb. bylo nezbytné nejen uzavření příslušné hospodářské smlouvy s jinou než státní socialistickou organizací (méně často jednostranným úkonem odevzdávající organizace), ale i faktické převzetí předávaného majetku přejímající organizací. Právo trvalého užívání pak má takové atributy jako jsou bezplatnost, účelovost a časová neomezenost (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003).

Právě připomenuté závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující zákonné předpoklady přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a jejich promítnutí do konkrétních poměrů projednávané věci umožňují dovolacímu soudu konstatovat, že při řešení této právní otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se mylně dovolatelka domnívá, neodchýlil. Ostatně nebylo možné přehlédnout, že dovolatelka nepřípadně marginalizuje význam formální podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (existenci práva hospodaření národního výboru k majetku ke dni 23. 11. 1990) ve prospěch podmínky faktické (viz bod 22. a 25. dovolání), přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně. Ve vztahu k předmětným pozemkům však splnění formální podmínky absentuje [pozemek parc. č. 158/1 byl ke dni 23. 11. 1990 v trvalém užívání zemědělské (nestátní) organizace a u ostatních pozemků, k nimž má být vlastnické právo státu určeno, žalovaná 1) uplatnila tvrzení, že „všechny tyto pozemky, pokud byly obhospodařované, obhospodařovalo JZD, takové užívání bylo trvalé a trvalo i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.“]. Z uvedeného tvrzení zcela zřejmě rovněž vyplývá, že sama žalovaná 1) nepovažuje za splněnou ani podmínku faktického užívání předmětných pozemků. Dovolací argumentace o faktickém hospodaření obce opírající se o svědecké výpovědi je navíc nesena výlučně ve skutkové rovině. Dovolatelka tak přehlíží, že požadavek na jiné právní posouzení věci ipso facto spojuje s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). V situaci, kdy ve vztahu k předmětným pozemkům nebyla naplněna formální podmínka, za níž mohly přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce, nelze za případné označit odkazy dovolatelky na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010. Ostatně konkluze dovolacího soudu subsumující pod faktické užívání majetku obcí i případy jeho přenechání do nájmu či jiné dispozice, jejímž důsledkem by byl stav dočasného užívání majetku obce jiným subjektem, do poměrů projednávané věci nedopadají, neboť žádné takové dispozice žalovanou 1) nebyly tvrzeny.

Judikatura Nejvyššího soudu připouští, že i obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i když se později ukáže, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Nejvyšší soud připomíná, že při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala majitelkou na základě tohoto zákona, je třeba mimo jiné zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Sluší se snad jen dodat, že dobrou víru obce nevylučuje bez dalšího sama skutečnost, že se jedná o původní církevní majetek, jak naznačuje odvolací soud, ovšem každá věc musí být zkoumána v intencích jejích konkrétních individuálních okolností, jež závěr o přítomnosti dobré víry determinují (blíže k náležitostem hodnocení dobré víry srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 170/2018, jakož i jeho usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2439/2016, a v něm odkazovaná rozhodnutí).

Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale vyzdvihuje, že dobrá víra zakládající se na omluvitelném omylu stran rozhodných právních skutečností (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 428/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017) musí být hodnocena objektivně, pročež nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2225/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6087/2017). Posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace a formulování vyššího požadavku na její právní vědomí, lze jen velmi obtížně uplatnit u obce menší velikosti – k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017, byť dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze za určitých okolností naopak poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016).

K posouzení otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou tedy často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014]. V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, Nejvyšší soud dále připomněl, že dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva, nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel jeho majetek užívá (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).

V projednávané věci není dovolání žalované 1) přípustné ani ve vztahu k učiněnému závěru odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením, neboť odvolací soud se při řešení předmětné otázky – na rozdíl od mínění dovolatelky – od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Zmiňuje-li dovolatelka judikatorní závěry Nejvyššího soudu připouštějící možnost vydržení vlastnického práva obcí na podkladě její dobré víry ve splnění podmínek přechodu vlastnictví předmětných pozemků z majetku státu do majetku obce ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pak v konfrontaci s těmito závěry rozsudek odvolacího soudu obstojí již z toho důvodu, že se uvedenou právní otázkou odvolací soud zabýval. Pokud má pak žalovaná 1) za to, že splnění podmínky vydržení vlastnického práva obcí spojené s posouzením její dobré víry ve splnění předpokladů uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. by mělo být vůči obci velikosti dovolatelky mírnější (a taková otázka ještě nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena), pak se sluší uvést, že takovou otázku dovolací soud již v rozhodovací praxi řešil (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017). Jakkoliv může být nahlížení na postavení obce menší velikosti v uvedeném směru benevolentnější, nelze pustit ze zřetele, že skutečnost, zda je určitý subjekt v dobré víře, že mu určité právo patří, je posuzována objektivně, tj. podle vnějších okolností, za nichž je takové právo vykonáváno. Pokud sama žalovaná 1) v poměrech projednávané věci tvrdila, že předmětné pozemky jsou trvale obhospodařovány jiným subjektem a že toto období pokrývá i rozhodný okamžik, k němuž je posuzováno faktické užívání majetku obcí (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) a dále rezignovala na jí tížící procesní aktivitu tvrdit a prokazovat rovněž splnění formální podmínky, tj. že ke dni 23. 11. 1990 svědčilo k majetku státu právo hospodaření národního výboru, z něhož posléze přešly práva a závazky na obec, pak zcela zřejmě nemohla být v dobré víře, že na ni mohlo vlastnické právo k předmětným pozemkům v režimu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přejít.

Pokud dovolatelka dovozuje dobrou víru jako předpoklad vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, pak tento stav odráží prohlášení žalované 1) učiněné dne 27. 1. 2000, na jehož základě byl v katastru nemovitostí proveden záznam. Z povahy podkladu provedeného zápisu může snad vyplývat subjektivní přesvědčení dovolatelky, že na ni vlastnické právo ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo. Objektivní okolnosti výše zmíněné však hovoří o opaku, což zmínil v odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku přiléhavě i odvolací soud. Ostatně judikatura dovolacího soudu navazující na rozhodovací praxi prvorepublikového Nejvyššího soudu nepovažuje držbu knihovní (a dobrou víru opírající se toliko o stav zápisu v katastru nemovitostí) za skutečnou držbu, jež by požívala právní ochrany (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31, jež je přístupné v informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz). Držba totiž předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012). Dobrá víra ve stav zápisu v katastru nemovitostí proto sama o sobě k vydržení vlastnického práva vést nemůže.

Protože dovolatelka uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v akcesorických výrocích o nákladech prvostupňového řízení a o nákladech řízení státu, a ve vztahu k výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalované 1) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru