Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1051/2020Usnesení NS ze dne 09.06.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Vydání věci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1051.2020.2
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1051/2020-159

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Arcibiskupský kněžský seminář, IČO 48770370, se sídlem v Olomouci, Žerotínovo náměstí 605/2, zastoupený JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 55/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, č. j. 5 Co 33/2019-112, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. 23 C 55/2016-77, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 25. 4. 2016, č. j. SPU 213161/2016/Šeb, sp. zn. SP 16220/2014-115/B.2, výrokem, na jehož základě byly žalobci, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), vydány pozemky parc. č. 744/16, 753/2, 753/3, 753/4 a 753/5 v k. ú. Choryně (dále jen – „předmětné pozemky“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem I. rozsudku přitom odvolacího soudu stanovil, že se odvolací řízení nepřerušuje.

Česká republika – Státní pozemkový úřad napadla výrok II. rozsudku odvolacího soudu dovoláním. Předestřela otázku, zda vydání předmětných pozemků brání ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. okolnost, že jsou dotčeny stavbou rybníka (Choryňský Malý), tvořícího součást funkčně propojené rybniční soustavy (Choryně). Měla za to, že tato otázka nebyla dosud rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena.

Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jest na místě přiměřeně zohlednit závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018).

Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).

Judikatura současně dovodila, že při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, mohla (viz § 120 odst. 2 tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb. K otázce zastavěnosti pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zřetelem k existenci určitých druhů vodních děl pak srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018 (na nějž následně odkázala další rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a jeho usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 435/2019).

Jestliže tedy odvolací soud při řešení otázky, zda existence rybniční soustavy nacházející se zčásti na vydávaných pozemcích představuje výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vyšel z judikatury vztahující se k obdobně koncipovanému ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, zjevně se tím od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil. Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi současně korespondují i závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci (pozemky parc. č. 753/2, 753/3, 753/4 a 753/5 v k. ú. Choryně tvoří břeh rybníka Choryňský Malý a na pozemku parc. č. 744/16 v k. ú. Choryně je umístěna hráz tohoto rybníka tvořená terénním valem ze zhutněné místní zeminy) existence rybniční soustavy (vzduté vodní plochy, břehů a hráze), zřízené na vydávaných pozemcích či v jejich sousedství, nebrání jejich vydání oprávněné osobě (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), když zde (se zřetelem ke stavebně-technickému provedení rybníka rozkládajícího se na pozemcích) samotná vodní plocha, břehy a hráz nepředstavují samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Naturální restituci pozemků přitom nevylučuje sama o sobě ani skutečnost, že předmětem restituce je toliko část dna a břehů (včetně hráze) rybníka tvořícího součást soustavy čtyř rybníků, nesoucí název Choryně, a nebrání jí bez dalšího zjevně ani nejednotnost vlastnického režimu jednotlivých částí rybniční soustavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4041/2019); i v situaci roztříštěnosti vlastnických vztahů k jednotlivým pozemkům, na nichž se rybniční soustava rozkládá, přitom mohou mít vydávané pozemky pro oprávněnou osobu nesporný hospodářský význam, kupř. jako předmět pachtu. Právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje konečně i těm závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž rybník (jak je chápán vodním /veřejným/ právem) není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003).

Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry odvolacího soudu o charakteru a stavu předmětných pozemků, jakož i sousedících pozemků, dotčených taktéž existencí vybudované rybniční soustavy (implikující konkluze o tom, že nejde o pozemky zastavěné stavbami, případně o pozemky s takovými stavbami bezprostředně sousedící), nese se její kritika v rovině skutkové. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši

4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 6. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru