Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1031/2006Usnesení NS ze dne 26.07.2006

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1031.2006.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 706/06


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1031/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Města Č., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Co 468/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 1110/2000 (žalobkyně H. N., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových /územní pracoviště S. Č., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalované/ Města Č., zastoupeného advokátem), takto:

I. Dovolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se odmítá.

II. Dovolání vedlejšího účastníka řízení – Města Č. se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě, podané u soudu 27. 12. 1991 původním žalobcem Ing. P. N. (jehož dědičkou se po jeho smrti dne 26. 12. 1996 stala žalobkyně MUDr. H. N.) bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze 14. 3. 1995, čj. 6 C 238/91-91, jímž byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalujícím účastníkem řízení dohodu o vydání domu čp. 873 v D. M., okres P., s pozemky parc. č. 603 a parc. č. 679, které přešly na stát způsobem, jenž má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 690,- Kč a na účet Okresního soudu Praha – západ 610,- Kč na úhradu vyplaceného znalečného do 15 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání původního žalobce Ing. P. N. Krajský soud v Praze usnesením z 3. 4. 1996, sp. zn. 16 Co 267/95, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení bylo rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 11. 6. 1998, čj. 6 C 238/91-180, především rozhodnuto, že se zastavuje řízení o žalobním návrhu, aby žalovanému státu bylo uloženo objednat vypracování geometrického plánu s vyznačením části pozemků, s udáním jejich výměr a s označením nově vzniklých parcel a aby bylo žalovanému státu uloženo „uvést vydané pozemky s příslušenstvím dle stavu odpovídajícího nakládání s nimi s péčí řádného hospodáře“ (a to v důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalobcem). Dalším výrokem rozsudku zamítl soud prvního stupně žalobní návrh uložit žalovanému státu povinnost uzavřít se žalujícím účastníkem řízení dohodu o vydání domu čp. 873 v katastrálním území Č. s pozemky parc. č. 1134 (dříve parc. č. 679) a parc. č. 1132 (dříve parc. č. 603) i parc. č. 1133. Náhrada nákladů řízení byla stanovena částkou 2.625,- Kč a částka úhrady nákladů znalečného na účet Okresního soudu Praha – západ byla stanovena částkou 610,- Kč.

O odvolání žalobkyně MUDr. H. N. proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 11. 6. 1998, čj. 6 C 238/91-180, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 3. 3. 1999, sp. zn. 26 Co 666/98. Výrokem svého rozsudku odvolací soud zastavil odvolací řízení ve vztahu k výroku rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení ohledně dílčího žalobního návrhu žalobkyně MUDr. H. N. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně žalobního návrhu o uložení povinnosti uzavřít dohodu se žalobkyní o vydání nemovitostí) byl potvrzen a potvrzen byl také výrok o povinnosti žalobkyně zaplatit na účet soudu prvního stupně zálohované náklady částkou 610,- Kč. Ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému státu náhradu nákladů řízení byla částka této náhrady změněna odvolacím soudem z částky 2.625,- Kč na částku 4.875,- Kč. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit žalovanému státu na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.150,- Kč. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání.

K dovolání žalobkyně byl jak rozsudek Krajského soudu v Praze z 3. 3. 1999, sp. zn. 26 Co 666/98, tak i rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 11. 6. 1998, čj. 6 C 238/91-180, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto zrušujícího rozsudku z 1. 2. 2000 (28 Cdo 1684/99 Nejvyššího soudu) bylo uloženo soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zaměřil při aplikaci ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (s přihlížením i k ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednáních z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících) na objasnění a doložení toho, zda u smlouvy z 31. 5. 1939, uzavřené mezi W. S. a P. N., otcem původního žalobce v této právní věci Ing. P. N., ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, šlo nebo nešlo o některou z výjimek uvedených v ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud Praha – západ rozsudek z 22. 1. 2001, čj. 6 C 1110/2000-281, jímž zamítl žalobu žalobkyně, kterou se (po dílčí změně jejího žalobního návrhu) domáhala uložení povinnosti žalovaného státu uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 873 a pozemku parc. č. 1132 (dříve parc. č. 602) o výměře 188 m2, částí pozemků parc. č. 1133 a parc. č. 1134 (v hranicích původního pozemku parc. č. 679) o výměře 4.683 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému státu na náhradu nákladů řízení 10.250,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím usnesením z 22. 2. 2001, čj. 6 C 1110/2000-289, bylo ještě žalobkyni uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha – západ 610,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením z 21. 11. 2001, sp. zn. 26 Co 332/2001, zrušil rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 22. 2. 2001, čj. 6 C 1110/2000-281, ve spojení s doplňujícím usnesením z 22. 2. 2001, čj. 6 C 1110/2000-289, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně uloženo posoudit, zda je nárok žalobkyně podle zákona č. 87/1991 Sb. opodstatněný (zejména zda žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., zda žalovaný stát je tu povinnou osobou podle téhož zákona a zda majetek tu přešel na stát některým ze způsobů předpokládaných v zákoně č. 87/1991 Sb.). Odvolací soud ještě dodával, že „dospěje-li soud prvního stupně k názoru, že podmínky pro restituci jsou obecně splněny, objasní si, zda se dřívější a nynější pozemky, uváděné v žalobě žalobkyně, shodují a bude se zabývat i tím, zda vydání věcí nebrání některá jiná zákonná okolnost (např. existence stavby zřízení po přechodu pozemku na stát)“.

Okresní soud Praha – západ usnesením z 31. 10. 2003, čj. 6 C 1110/2000-362, připustil, aby do tohoto občanského soudního řízení vstoupilo jako vedlejší účastník na straně žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových – Město Č.

Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 31. 3. 2004, čj. 6 C 1110/2000-475, bylo žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uloženo uzavřít do 15 dnů se žalobkyni dohodu o vydání nemovitostí – domu čp. 873, pozemku parc. č. 1132 (o výměře 187 m2), pozemku parc. č. 1134 (o výměře 934 m2), pozemku parc. č. 1133/1 (o výměře 3.511 m2), pozemku parc. č. 1135/2 (o výměře 108 m2), pozemku parc. č. 1163/9 (o výměře 172 m2) v katastrálním území Č., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. Žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a vedlejšímu účastníku řízení Město Č. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 20.765,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit i na účet Okresního soudu Praha – západ 21.416,- Kč.

K odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových i vedlejšího účastníka řízení – Města Č. Krajský soud v Praze usnesením z 13. 4. 2005, sp. zn. 28 Co 86/2005, zrušil rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 31. 3. 2004, čj. 6 C 1110/2000-475 (ve spojení s opravným usnesením z 21. 12. 2004, čj. 6 C 1110/2000-504), a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého usnesení, že se sice ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, ale vytýkal, že rozsudek tohoto soudu nemohl být potvrzen pro nedostatek určitosti výroku rozsudku; odvolací soud poukazoval na to, že výrok rozsudku se týkal pozemků, které byly vytvořeny geometrickým plánem, takže tento plán měl být prohlášen za nedílnou součást rozsudku a měl být k rozsudku připojen.

Okresní soud Praha – západ pak rozhodl rozsudkem z 13. 7. 2005, čj. 6 C 1110/2000-528, jímž uložil žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 873 a pozemků parc. č. 1132, parc. č. 1134, parc. č. 1133/1, parc. č. 1135/2 a parc. č. 1163/9 v katastrálním území Č., jak tyto pozemky vyplynuly z geometrického plánu pro rozdělení pozemků parc. č. 2422-3/2003, zhotoveného Ing. P. V. ze 17. 3. 2003 č. 8/2003, potvrzeného Katastrálním úřadem P. dne 6. 6. 2003 pod č. 1375, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku soudu prvního stupně. Žalovanému státu a vedlejšímu účastníku řízení Městu Č. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení 42.465,- Kč a na účet Okresního soudu Praha – západ 21.416,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení, patřily původnímu vlastníku W. S., který před útěkem do ciziny (v roce 1939) před rasovým pronásledováním udělil generální plnou moc Č. e. b. ke správě svého majetku; tento majetek pak koupil smlouvou z 31. 5. 1939 pro sebe ředitel uvedené banky P. N. (otec původního žalobce v této právní věci Ing. P. N., z něhož přešla univerzální sukcesí pak jeho práva na nynější žalobkyni MUDr. H. N.) po úhradě plné kupní ceny 300.000,- Kč. Na čs. stát přešel tento majetek v poválečném období ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1950 Sb. Soud prvního stupně poukazoval na to, že v této právní věci bylo již opakovaně rozhodováno odvolacím soudem a také dovolacím soudem a na rozhodování těchto soudů a na závěry v nich zaujaté soud prvního stupně odkazoval.

O odvolání žalobkyně, žalovaného státu a vedlejšího účastníka řízení – Města Č. rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Co 468/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastník řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; „v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen“.

V odůvodnění uvedeného rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání odvoláními napadeného rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud „dospěl ke stejným závěrům, jež jsou vyjádřeny v usnesení téhož soudu z 13. 4. 2004, sp. zn. 26 Co 86/2005; protože odvolatelé nevnášejí jiné námitky než ty, které uplatnili již před vydáním zmíněného usnesení, stačí tu na toto usnesení v plném rozsahu odkázat“. Z tohoto důvodu a dále proto, že soud prvního stupně odstranil nedostatky formální povahy (týkající se identifikace pozemků ve výroku předchozího rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 31. 3. 2004, čj. 6 C 1110/2000-475), odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, ale zrušil výrok tohoto rozsudku o nákladech řízení ve smyslu ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a to pro nepřezkoumatelnost tohoto výroku o nákladech řízení, když se soud prvního stupně nezabýval vůbec „požadavkem žalobkyně, aby odměna jejího zástupce – advokáta byla zvýšena a nezdůvodnil, proč tu nepřiznal daň z přidané hodnoty“.

Okresní soud Praha – západ vydal ještě dne 23. 1. 2006 opravné usnesení čj. 6 C 1110/2000-559 (jímž byl upřesněn výrok rozsudku z 13. 7. 2005 co do označení pozemku parc. č. 1135/2 v Č.) a také usnesení čj. 6 C 1110/2000-560, jímž bylo žalované České republice a vedlejšímu účastníku řízení – Městu Č. uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 54.469,- Kč (a nikoli 42.465,- Kč).

Rozsudek odvolacího soudu ze 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Co 468/2005 Krajského soudu v Praze, byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne 15. 12. 2005 a také (dne 16. 12. 2005) advokátu, který v řízení zastupoval vedlejšího účastníka řízení – Město Č.

Dne 2. 2. 2006 bylo u Okresního soudu Praha – západ podáno (tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu) dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Co 468/2005, a to ze strany vedlejšího účastníka řízení – Města Č. V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolávající se vedlejší účastník řízení měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože jeho dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým rozhodl jinak než dřívějším rozsudkem proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Jako dovolací důvod tento dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také spočívá na skutkových zjištěních, které nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Dovolatel především uváděl, že nemovitosti, ohledně nichž bylo soudem rozhodnuto o povinnosti uzavřít dohodu o jejich vydání, jsou v užívání Města Č. (vedlejšího účastníka tohoto soudního řízení), které tu provozuje mateřskou školku a město nemá dostatek investičních prostředků, aby mohlo zajistit výstavbu náhradního zařízení, a dokonce ani prostředky na placení tržního nájemného za tento objekt, takže tu hrozí nutnost uzavřít školku bez náhrady. Podle názoru dovolatele tu jde „o kauzu ojedinělou a svým způsobem mezní“.

Dovolatel vytýkal, že soudy obou stupňů při aplikaci ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. (pro řešení projudiciální otázky, zda převod nemovitostí smlouvou z 31. 5. 1939 byl či nebyl platný) se vůbec nezabývaly otázkou existence, právní povahy a platností tzv. generální plné moci, kterou původní vlastník W. S. udělil Č. e. b. v P. Podle názoru dovolatele nebylo přihlíženo k tomu, že W. S. „při udělení generální plné moci jednal nesvobodně, pod tlakem reálně a objektivně hrozící rasové perzekuce a hrozby, že by se mu při neudělení plné moci Č. e. b. nemuselo podařit z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava uprchnout“; bylo jím proto udělena široká plná moc, podle níž zmocnitel neměl po neomezenou dobu možnost udílet zmocněnci pokyny pro obstarávání majetkových záležitostí. Podle názoru dovolatele bylo třeba na tuto plnou moc pohlížet jako na jednání neplatné; proto také na základě této generální plné moci uzavřená trhová smlouva z 31. 5. 1939 je smlouvou neplatnou.

Dovolatel dále dovozoval, že tu nebyly naplněny důvody podle ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb. pro posouzení trhové smlouvy z 31. 5. 1939 co do její platnosti. V řízení nebylo bezpečně prokázáno, že tu k majetkovému převodu došlo za přiměřenou úplatu, a to ještě před účinností zákona č. 128/1946 Sb.; aby mohl zmocněnec inkasovat kupní cenu za prodané věci, musel obdobně disponovat zvláštní plnou mocí, obsahující zmocnění k tomuto inkasu, což však v daném případě splněno nebylo. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by tu k trhové smlouvě z 31. 5. 1939 došlo z podnětu původního vlastníka; podnět k převodu vzešel od kupujícího P. N. a skutkovými okolnostmi o tom, zda skutečně došlo k převodu uvedenou trhovou smlouvou v převážném zájmu původního vlastníka, se soudy obou stupňů nezabývaly; odvolací soud vycházel jen z obecné úvahy, že v zájmu W. S., jako židovské osoby, bylo, aby majetek byl prodán, neboť hrozilo, že mu majetek bude jinak odejmut; bylo však třeba zevrubněji v řízení objasnit, zda tu byl a v čem spočíval převážný zájem na straně převodce nemovitostí. Bez tohoto doložení skutkových okolností bylo třeba vycházet z ustanovení § 1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. a neaplikovat tu ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb.

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Co 468/2005, bylo také podáno ze strany České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (a to podáním dne 6. 2. 2006 na poště k doručení Okresnímu soudu Praha – západ, když rozsudek byl uvedenému Úřadu doručen 15. 12. 2005). V tomto dovolání bylo také navrženo zrušení rozsudku odvolacího soudu rozsudkem dovolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost tohoto dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo uplatňováno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

V dovolání sepsaném Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, bylo zdůrazněno, že nemovitosti, které jsou předmětem dohody o vydání věcí, jejíž uzavření bylo rozsudky soudů obou stupňů uloženo, jsou v užívání vedlejšího účastníka řízení – Města Č., které v nich provozuje mateřskou školku, takž tu může dojít ke zrušení mateřské školky, což by způsobilo vedlejšímu účastníku řízení závažnou újmu.

V tomto dovolání byl uplatněn názor, že soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu se neřídily plně právním názorem dovolacího soudu, a to v tom smyslu, že totiž se všestranně nevypořádaly s právní otázkou použití ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. na tento případ. Šlo tu zejména o to, že tu nebylo možné abstrahovat se od konkrétního obsahu generální plné moci, udělené W. S. Č. e. b. v P., na základě níž byla pak uzavřena trhová smlouva z 31. 5. 1939, bez ohledu na konkrétní situaci, v níž byla uvedená generální plná moc udělena. S poukazem na situaci, kdy W. S. takto jednal v zájmu získání možnosti opustit tehdejší Protektorát Čechy a Morava bez dalšího ohrožování, i s poukazem na široký a neomezený obsah generální plné moci byl dovolatel toho názoru, že tu nebyla správně posouzena otázka platnosti této generální plné moci, aby tak mohly nemovitosti platně přejít do vlastnictví P. N. (nabyvatele ze smlouvy z 31. 5. 1939) a aby také pak mohly nemovitosti přejít do vlastnictví státu podle ustanovení § 287a zákona č. 87/1950 Sb.

V tomto dovolání bylo rovněž namítáno, že tu nebyly naplněny ani důvody podle ustanovení § 1 zákona č. 128/1936 Sb. pro ponechání inkriminované trhové smlouvy v platnosti, a to ani co do poskytnutí přiměřené úplaty za převáděné nemovitosti, jakož i co do otázky, zda smlouva z 31. 5. 1939 byla skutečně uzavřena v převážném zájmu převodce W. S. a nikoli jen nabyvatele P. N.

Ve vyjádření žalobkyně k oběma uvedeným dovoláním bylo navrhováno, aby jim nebylo vyhověno. Podle názoru žalobkyně soudy obou stupňů tu vycházely z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 1. 2. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1684/99 Nejvyššího soudu, a jím konstatované skutkové okolnosti nebyly v dalším řízení vyvráceny novými důkazy či argumenty. Žalobkyně ještě ve svém vyjádření k dovoláním dodávala, že vstoupila do jednání s Městem Č. (vedlejším účastníkem tohoto soudního řízení) a předložila mu navíc nájemní smlouvu, která zaručuje zachování provozu mateřské školky minimálně po celou dobu trvání dovolacího řízení.

Oba dovolatelé ve svých dovoláních poukazovali na to, že podle jejich názoru jsou tato dovolání přípustná podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodoval ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

V daném případě směřovala obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (ze 16. 11. 2005 Krajského soudu v Praze), jímž byl potvrzen ve věci samé rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 13. 7. 2005, čj. 6 C 1110/2000-528 (ukládající žalované povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí žalobkyni). Vydání tohoto rozsudku soudu prvního stupně předcházelo vydání rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 31. 3. 2004, čj. 6 C 1110/2000-475, jímž bylo žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových rovněž uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí; tento rozsudek z 31. 3. 2004 byl zrušen usnesením odvolacího soudu z 13. 4. 2005 (sp. zn. 26 Co 86/2005 Krajského soudu v Praze), a to pro nedostatek určitosti výroku rozsudku co do označení pozemků, které byly vytvořeny geometrickým plánem.

Nešlo tu proto o případ, který má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, totiž o případ vydání pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším (předchozím) rozsudku, který by byl zrušen odvolacím soudem s tím, že by odvolací soud vyslovil ve svém zrušovacím rozhodnutí právní názor na projednávanou právní věc a tímto odlišným právním názorem by byl soud prvního stupně vázán a v důsledku toho by rozhodl následujícím rozhodnutím jinak.

Přípustnost dovolání bylo tu proto třeba posoudit nikoli podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, nýbrž podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož právního předpisu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 1110/2000 Okresního soudu Praha – západ), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným dovoláními dovolatelů, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tímto rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu, popřípadě některá právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.

V daném případě bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení § 243d odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná tu dále o věci soud, jemuž věc byla vrácena, přičemž je ve smyslu ustanovení § 226 občanského soudního řádu vázán právním názorem dovolacího soudu.

Jak již bylo uvedeno, dovolací soud již v tomto sporu mezi žalobkyní a žalovanou rozhodoval o dovolání, které bylo v této právní věci podáno, svým rozsudkem z 1. 2. 2000 (28 Cdo 1684/99 Nejvyššího soudu). V tomto svém předchozím rozhodnutí dovolací soud zaujal právní názor, že je tu třeba projednávanou právní věc posoudit podle ustanovení § 1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ovšem s přihlížením i k ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově a právních jednáních z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a jiných závazků do majetku vzcházejících. Proto tu bylo uloženo soudu prvního stupně, který měl po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu ve věci dále jednat, aby se zaměřil na objasněné a doložení toho, zda u smlouvy z 31. 5. 1939, uzavřené mezi W. S. a P. N., šlo nebo nešlo o případ výjimek uvedených v ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb.

Podle tohoto právního názoru dovolacího soudu soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení postupovaly a nezaujaly rozdílný právní názor a ani si dovolacím soudem uváděná ustanovení právních předpisů odlišně nevyložily. Dovolatelé (tj. žalovaný stát a vedlejší účastník řízení ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 a 3 i § 240 odst. 1 občanského soudního řádu) ve svých dovoláních shodně namítají neúplnost provedeného dokazování i údajně nesprávné hodnocení provedených důkazů. V tomto smyslu však přehlížejí, že tyto jimi uváděné okolnosti nemají povahu dovolacích důvodů, upravených kogentně v občanském soudním řádu. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo jednoznačně vyloženo, že ani vadná nebo neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech (srov. nyní zejména ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu); dovolacím důvodem nemohou být ani vady při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu); rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přisvědčit názoru obou dovolatelů – účastníků řízení (žalovaného státu a vedlejšího účastníka, vystupujícího v řízení na jeho straně), že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, v němž stanovené předpoklady přípustnosti dovolání nebyly dány, ale ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když tu totiž nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stanovené, tj. že by rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným oběma dovoláními, byla řešena právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (který ostatně vydal své rozhodnutí již konkrétně v této právní věci) a ani právní otázka, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. i zákona č. 128/1946 Sb.).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí obou dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovoláním žalované i vedlejšího účastníka řízení, rekapitulujícím v podstatě procesní vyjádření, která tito dovolatelé učinili již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru