Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1029/2020Usnesení NS ze dne 02.06.2020

HeslaPřerušení řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1029.2020.1
Dotčené předpisy

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1710/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1029/2020-61

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) V. N., narozené dne XY, bytem XY, b) K. M., narozené dne XY, bytem XY, c) E. V., narozené dne XY, bytem XY, a d) M. R., narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 10 088 672,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 716/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2020, č. j. 72 Co 452/2019-45, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 11. 2019, č. j. 4 C 716/2018-30, jímž bylo přerušeno řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu (vtěleného do výroku pod bodem II usnesení ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3772/2018-150) na zrušení části § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o půdě“), znějící „stanovené podle § 28a“.

V dané věci se žalobci domáhají vyplacení finanční náhrady za oprávněné osobě odňatý a nevydaný pozemek, za nějž nelze poskytnout pozemek náhradní (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), přičemž soudy dospěly k závěru, že je dán důvod pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jestliže k již dříve podanému návrhu Nejvyššího soudu se bude Ústavní soud zabývat otázkou, jež má zcela zásadní význam i pro rozhodnutí v posuzované věci (týká-li se otázka bezprostředně právní normy, z níž žalobci odvozují existenci i výši svého nároku) a takový postup je v souladu i se zásadou hospodárnosti řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále též jako „dovolatelé“); z obsahu dovolání je patrno, že jeho přípustnost spatřují v odklonu napadeného rozhodnutí od rozhodovací praxe Ústavního soudu garantující ochranu základních práv a svobod, jakož i rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání odkazované), v otázce, jsou-li i zde naplněny předpoklady pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a není-li takové rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručeným právem na projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů, potažmo porušením legitimního očekávání v uspokojení jejich restitučního nároku v přiměřené době a adekvátní výši. Dle názoru dovolatelů měl nalézací soud dostatek podkladů k meritornímu rozhodnutí, bez zřetele na Nejvyšším soudem podaný návrh na zrušení části relevantního ustanovení zákona, kdy dovolatelé současně poukazují i na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stran interpretace restitučního zákonodárství, jež by ve vztahu k oprávněným osobám měla být co možná nejvstřícnější.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). V posuzované věci nejde ani o situaci, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb.).

K dovolateli předestřené otázce (jakož i k tomu, naplňuje-li tato atributy přípustnosti dovolání), se Nejvyšší soud vyslovil již v usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1028/2020, v němž – s odkazem na vyjmenovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu – jako adekvátní dané procesní situaci aproboval soudy přijaté opatření, jímž bylo řízení přerušeno do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu na derogaci části právního předpisu, jenž měl by být aplikován i v dané věci, neshledávaje v tomto směru úvahu odvolacího soudu nepřiměřenou či v kontradikci k zásadě hospodárnosti řízení.

Nejvyšší soud proto v zásadě odkazuje na shora označené rozhodnutí, v jehož důvodech se blíže vyslovil i k námitkám, jež se prakticky shodují s argumentací uplatněnou dovolateli v tomto řízení.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se snad znovu připomenout již závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (dle něhož soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné; posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.

Důvody k přerušení řízení jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, a vztahuje se k danému skutkovému stavu. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení. Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné. Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti namístě řízení přerušit či nikoliv (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).

Význam otázky, jež je aktuálně posuzována Ústavním soudem, i pro meritorní rozhodnutí dané věci, je zcela zjevný, nehledě na to, že jde o otázku významnou nejenom pro přítomné řízení (a kdy i případné prodloužení doby uspokojení restitučního nároku žalobců způsobené přerušením řízení je kompenzováno očekávaným vyřešením nejednotně posuzované otázky určení výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě).

K argumentaci dovolatelů v rovině ústavněprávní (dovozují-li porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na veřejné projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů), sluší se odkázat i na tu rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž usnesení o přerušení řízení, jako rozhodnutí procesní povahy, bez dalšího zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 275/06). Předpoklad dovolatelů, že v důsledku přerušení řízení bude řízení prodlouženo „o celou řadu let“, je ryze spekulativní a ničím nepodložený. Napadené rozhodnutí o přerušení řízení nemůže být v kolizi ani s dovolateli odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu akcentující princip ex favore restitutionis, uplatňující se při interpretaci restitučního zákonodárství; napadeným (nemeritorním) rozhodnutím nebyly dovolatelé na svém – tvrzeném – majetkovém právu jakkoliv zkráceni, natož pak v důsledku nepřiměřeně restriktivního výkladu restitučních předpisů.

K argumentaci dovolatelů, že nalézací soud měl dostatek podkladů k vydání meritorního rozhodnutí ve věci, přiznávajícího jim finanční náhradu v požadované výši stanovené dle aktuální tržní hodnoty odňatého a nevydaného pozemku, event. ve výši stanovené dle vyhlášky č. 441/2013 Sb., poukazuje Nejvyšší soud v tento okamžik na současný (stále validní) stav právní úpravy přiznávající podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě oprávněné osobě finanční náhradu ve výši „stanovené podle § 28a“, tj. v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a připomíná ovšem i ty závěry rozhodovací praxe, dle níž finanční náhradu nelze určit jen na základě aktuálního tržního ocenění nevydaného pozemku (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), ale ani podle vyhlášky č. 441/2013 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018). Přitom Nejvyšší soud setrvává i na důvodech usnesení ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jímž ve skutkově a právně podobné věci (o zaplacení finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě) přerušil řízení o dovolání a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, znějící „stanovené podle § 28a“ (a v němž se vyslovil i problematičnosti ústavně konformního výkladu ustanovení § 28a zákona o půdě, k němuž Ústavní soud otevřel cestu v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, stejně jako k limitům soudcovského dotvoření práva praeter legem).

Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek].

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 6. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru