Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1024/2011Rozsudek NS ze dne 12.03.2013

HeslaNáhrada škody
Odpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1024.2011.2
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1024/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Ing. Z. Š., bytem v P., zastoupeného Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 6.859.290,- Kč s příslušenstvím, ve­dené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 36 C 234/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2010, č. j. 61 Co 255/2010-405, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 6. 12. 2010, č. j. 61 Co 255/2010-409 takto:

I. Dovolání žalované do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2010, č. j. 61 Co 255/2010-405, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 6. 12. 2010, č. j. 61 Co 255/2010-409, se zamítá.

II. Dovolání žalované do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2010, č. j. 61 Co 255/2010-405, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 6. 12. 2010, č. j. 61 Co 255/2010-409, se odmítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení 118.029,- Kč k rukám Mgr. Filipa Maříka, advokáta se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 3. 2010, č. j. 36 C 234/2008-361, jako soudu prvního stupně. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla ve výroku I. uložena žalované povinnost zaplatit žalobci 6.123.802,- Kč s příslušenstvím ve znění blíže uvedeném v daném výroku a ve výroku II. byla zamítnuta žaloba ze dne 16. 6. 2008 co do částky 735.488,- Kč s příslušenstvím ve znění blíže specifikovaném v daném výroku. Současně ve výroku III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud tak rozhodl poté, co předchozím usnesením ze dne 3. 4. 2009, č. j. 61 Co 140/2009-127, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nicméně vyslovil závazný právní názor k otázce činnosti Krajského úřadu Plzeňského kraje s tím, že krajský úřad zanedbal dozor nad výkonem samostatné působnosti obce a porušil tím ustanovení § 123 odst. 2 písm. b) a § 124 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění ke dni 31. 12. 2005, takže se v této věci jednalo o nesprávný úřední postup.

Podle odvolacího soudu v dané věci se žalobce domáhal náhrady škody, která mu vznikla tím, že žalobce jako oprávněná osoba podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, požádal Pozemkový fond České republiky o převod zemědělských pozemků v k. ú. V. dne 20. 12. 2004. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje však dne 16. 12. 2004 vydal souhlasné stanovisko k návrhu regulačního plánu obce Všeruby a téhož dne zastupitelstvo obce Všeruby schválilo obecně závaznou vyhlášku č. 1/2004 o závazných částech regulačního plánu obce. Obec Všeruby požádala o převod pozemků, které byly předmětem veřejné nabídky ze dne 20. 12. 2004 a o jejichž převod rovněž žádal žalobce, přičemž společně se žádostí byl doručen i schválený regulační plán, na základě kterého byl uplatněn nárok na přednostní převod obci. Ministerstvo pro místní rozvoj, odbor územní a stavebně právní z podnětu žalobce pozastavilo výkon uvedeného stanoviska s odůvodněním, že v průběhu projednávání návrhu regulačního plánu a při vydávání stanoviska nadřízeného orgánu nebyly dodrženy příslušné lhůty vyplývající z ustanovení stavebního zákona. Krajský úřad Plzeňského kraje dne 31. 10. 2005 zrušil své stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování a obec Všeruby vyzval ke zrušení usnesení zastupitelstva obce Všeruby s odkazem na závěr Ministerstva pro místní rozvoj. Ke zrušení usnesení č. 14 ze dne 16. 12. 2004, jímž byla schválena vyhláška č. 1/2004, však došlo až dne 12. 6. 2006 na zasedání zastupitelstva obce Všeruby. S ohledem na prekluzi restitučních nároků žalobce k datu 31. 12. 2005, pak po uplynutí tohoto data nemohlo dojít k převodu pozemků na žalobce.

Vyslovil, že žalobce tvrzenou škodu odvíjel od ušlého zisku v důsledku nerealizace prodeje předmětných pozemků, když podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 10. 5. 2005 se žalobce zavázal prodat pozemky, o jejichž úplatný převod žádal žádostí ze dne 20. 12. 2004 (po jeho částečném odstoupení od žádosti ze dne 20. 10. 2005), budoucímu kupujícímu JUDr. T. za cenu 7.190.000,- Kč. Tvrzená škoda ve výši 6.859.290,- Kč spočívala v ušlém zisku, který představuje rozdíl mezi výší ceny, za kterou mohl žalobce pozemky v k. ú. Všeruby prodat a cenou, kterou by uhradil Pozemkovému fondu ČR na vypořádání restitučního nároku, a to ve výši jeho hodnoty, t. j. částku 111.660,- Kč a výší daně z převodu nemovitostí z Pozemkového fondu ČR na žalobce 3.350,- Kč a z žalobce na budoucího kupujícího 215.700,- Kč.

Odvolací soud považoval za zásadní v dané věci posouzení, zda se Krajský úřad pro Plzeňský kraj, odbor regionálního rozvoje v přenesené působnosti dopustil nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí, a to zejména vzhledem ke vznesené námitce o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v případě nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, kterým by bylo vydání stanoviska Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 16. 12. 2004. Vyslovil, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány. Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a nezbytnou podmínkou je, aby pravomocné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno nebo změněno. Druhá forma objektivní odpovědnosti státu se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle ustanovení § 7 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kdy nesprávným úředním postupem je porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalované, že stanovisko krajského úřadu ze dne 16. 12. 2004 je správním rozhodnutím vydaným v rámci procesu schvalování územně plánovací dokumentace postupem podle stavebního zákona platného v rozhodném období (zákon č. 50/1976 Sb.), kdy schvalování územně plánovací dokumentace je na úrovni obce součástí její samostatné působnosti. Pro obec to znamená, že právo na samosprávu (schválení územně plánovací dokumentace v samostatné působnosti a následné vyhlášení jejich závazných částí obecně závaznou vyhláškou) lze podle platného znění stavebního zákona vykonávat teprve na základě potvrzení nadřízeného orgánu územního plánování, tzn., že usnesení zastupitelstva obce o schválení územně plánovací dokumentace je podmíněno předchozím potvrzením krajského úřadu vydaným v přenesené působnosti o souladu obsahu návrhu územně plánovací dokumentace se stavebním zákonem a ostatními právními předpisy. V této souvislosti odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikované pod č. 8 As 47/2005, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil jednoznačný právní názor, že závazné stanovisko má povahu správního rozhodnutí. Odvolací soud vyslovil závěr, že vydání Krajským úřadem Plzeňského kraje souhlasného stanoviska s regulačním plánem obce Všeruby v rozporu se zákonnými předpoklady tak bylo nezákonným rozhodnutím. Za této situace by žalobce nebyl ve sporu o náhradu škody proti státu aktivně legitimován s odkazem na ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobce nebyl účasten řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, z něhož mu vznikla škoda.

Odvolací soud již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí vyslovil názor, že s ohledem na obsah upřesnění tvrzení v jeho podání ze dne 8. 12. 2008 nelze pominout činnost Krajského úřadu Plzeňského kraje po vydání jeho stanoviska ze dne 16. 12. 2004. Tento postup již nebyl formalizován vydáním jakéhokoliv rozhodnutí a s ohledem na postoje, které krajský úřad ve věci od ledna 2005 zaujal, byl nesprávným úředním postupem, kdy zanedbal dozor nad výkonem samostatné působnosti obce a porušil tím ustanovení § 123 odst. 2 písm. b) a § 124 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění ke dni 31. 12. 2005, podle nichž při výkonu dozoru je krajský úřad oprávněn navrhnout obci změnu nebo zrušení nezákonné obecně závazné vyhlášky obce, rozhodnutí nebo jiného opatření jejich orgánů, odporuje-li obecně závazná vyhláška obce zákonu, vyzve krajský úřad obec ke zjednání nápravy. Nezjedná-li obec nápravu do 30-ti dnů od doručení výzvy, navrhne krajský úřad Ministerstvu vnitra pozastavení účinnosti této obecně závazné vyhlášky a o tomto návrhu vyrozumí krajský úřad starostu obce.

Odvolací soud dále vyslovil, že ústavním základem pro výkon správního dozoru, respektive soudní kontroly územní samosprávy je čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR, podle kterého může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen pokud to vyžaduje ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Podrobné právní principy dozoru státu nad územní samosprávou upravuje pak obecní, respektive krajské zřízení, soudní kontrolu pak především soudní řád správní. Podle ustanovení § 123 zákona o obcích vykonává dozor nad výkonem samostatné působnosti obcí krajský úřad v přenesené působnosti a Ministerstvo vnitra, přičemž dozor se provádí následně, zjišťuje se při něm soulad obecně závazných vyhlášek obce se zákony a soulad usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obce se zákony a jinými právními předpisy. Stát tak může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen, vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem zákonem stanoveným. Ochranou zákona se v daném případě rozumí § 25 odst. 1 stavebního zákona a v něm uvedená hlediska pro posuzování návrhu územně plánovací dokumentace krajským úřadem. Za situace, kdy sám Krajský úřad Plzeňského kraje přispěl k vydání nezákonné obecně závazné vyhlášky obce Všeruby a ani po doručení výzvy žalobce k revokaci jeho rozhodnutí v lednu 2005 nezjednal nápravu, ve věci byl nečinný a až po výzvě Ministerstva pro místní rozvoj dne 31. 10. 2005 své stanovisko zrušil a vyzval obec Všeruby ke zrušení usnesení (v této souvislosti nebylo významné, že ji nevyzval ke zrušení obecně závazné vyhlášky, neboť obec o zrušení obecně závazné vyhlášky jednala) a v zákonem stanovených mezích jednal až 9. 1. 2006, přičemž ke zrušení usnesení obce Všeruby č. 14 ze dne 16. 12. 2004, jímž byla schválena vyhláška č. 1/2004, došlo teprve dne 12. 6. 2006, zapříčinil svými průtahy, že vlivem restituční tečky ke dni 31. 12. 2005 na žalobce jako oprávněnou osobu nebyly Pozemkovým fondem ČR převedeny předmětné pozemky v k. ú. V.

Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že není významné, zda poškozený byl účastníkem řízení, v jehož rámci k nesprávnému úřednímu postupu došlo, nýbrž je podstatné pouze to, zda poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy zda je nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Dospěl k závěru, že v daném případě stát odpovídá žalobci za škodu spočívající v hodnotě pozemků, o jejichž převod žalobce žádal, která vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského úřadu Plzeňského kraje, kdy zanedbání dozoru nad výkonem samostatné působnosti obce žalobce uvedené pozemky nenabyl s ohledem na restituční tečku. Vyslovil závěr, že právo žalobce na převod náhradních pozemků žalobci zaniklo dnem 31. 12. 2005, žalobce v současnosti nedisponuje žádným nárokem, který by mu umožňoval po 31. 12. 2005 žádat o převod náhradních pozemků, přičemž v této souvislosti je nerozhodné, že doposud pozemky, o jejichž převod žalobce žádal, nebyly nikomu přiděleny.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně výši škody, kterou se rozumí majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, správně stanovil na částku 6.123.802,- Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v této výši v důsledku nesprávného úředního postupu žalované vznikla žalobci škoda, proto je žalovaná povinna takovou částku žalobci uhradit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasila se závěry odvolacího soudu s tím, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované. Namítala, že v posuzovaném případě nebyla v řízení prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zde odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 818/2005 s tím, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, avšak musí jít o příčinu podstatnou. V dovolání podotýkala, že Krajský úřad Plzeňského kraje vyzval dopisem ze dne 31. 10. 2005 obec Všeruby ke zrušení usnesení zastupitelstva obce č. 14/2004, přičemž na tuto výzvu zastupitelstvo obce Všeruby reagovalo tím, že zrušení dotčené vyhlášky projednalo a neschválilo. Zastupitelstvo obce Všeruby tedy rozhodovalo o tom, zda ponechat v platnosti obecně závaznou vyhlášku č. 1/2004 týkající se závazných částí regulačního plánu obce Všeruby. Dovolatelka považovala za zřejmé, že obec Všeruby by rozhodla o ponechání platnosti obecně závazné vyhlášky č. 1/2004 i v případě, pokud by výzva směřovala právě přímo ke zrušení této vyhlášky. Poukazovala na skutečnost, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že zastupitelstvo obce rozhodlo o tom, že obecně závaznou vyhlášku č. 1/2004 nezruší, a to přitom stále v roce 2005. Namítala, že obec Všeruby porušením svých zákonných povinností způsobila, že nedošlo k převedení pozemků na žalobce, čímž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalobce. Tvrdila, že procesní postup Krajského úřadu Plzeňského kraje po datu 16. 12. 2004 nemůže být v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzenou škodou. Vzhledem k odmítnutí obce zrušit vyhlášku č. 1/2004 nemohl Krajský úřad Plzeňského kraje ovlivnit vznik žalobcem tvrzené škody, a to ani v případě, pokud by Krajský úřad Plzeňského kraje navrhl zrušení obecně závazné vyhlášky před 30. 10. 2005. Pro tento případ nebylo postaveno najisto, že by skutečně k datu 31. 12. 2005 (datu restituční tečky) skutečně mohlo dojít ke zrušení obecně závazné vyhlášky a tedy i k možnosti převedení dotčených pozemků na žalobce. V dovolání zdůrazňovala, že odvolací soud se k uvedené argumentaci žalované nijak nevyjádřil. Dále namítala absenci samotného nesprávného úředního postupu na straně Krajského úřadu Plzeňského kraje, neboť výzva ke zrušení usnesení (obecně závazné vyhlášky) následovala bez zbytečného prodlení a ve lhůtě uvedené v žádosti Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 26. 9. 2005 o zrušení stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 16. 12. 2004. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním specifikovány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Dovolací soud dále poznamenává, že definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002 a ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2294/2010).

U objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, t. j. mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2294/2010).

Dovolací soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že v dané byly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které mají oporu ve spise, právní kvalifikace postupu žalovaného je srozumitelně a přehledně vyložena s ohledem na odpovídající posouzení nesprávného úředního postupu na straně žalovaného, jakož i v otázce příčinné souvislosti, když ze shora vylíčeného zjištění je patrno, že v důsledku postupu žalovaného nastala právní překážka možnosti vydání pozemků, požadovaných žalobcem. Závěry odvolacího soudu tak odpovídají textu a ustálenému výkladu jím zmíněných ustanovení, na která odvolací soud poukazoval, jakož i shora zmíněné judikatuře, na kterou odkazuje dovolací soud.

Dovolatelce se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání směřující proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).

V případě dovolání žalovaného směřujícího do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 735.488,- Kč s příslušenstvím, není toto dovolání přípustné. Z ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá, třeba i nepříliš významná újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. O takový případ pojmově nemůže se jednat za popsané situace, kdy dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu žalovanému žádnou povinnost neuložil, ježto v uvedeném rozsahu byla žaloba naopak zčásti zamítnuta. Pro absenci subjektivní legitimace k podání dovolání v tomto rozsahu musel dovolací soud dovolání v této části odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b/ o. s. ř.).

Pokud jde o dovolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalované do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.

V řízení o dovolání žalované tato nebyla úspěšná, ježto jí podané dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto. Žalobci přitom v souvislosti s podaným dovoláním vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem v osobě Mgr. Filipa Maříka, jmenovitě podle ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do přijetí vyhlášky č. 64/2012 Sb. Jde o náklady vzniklé dne 7. 4. 2011 podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.

Náklady s tím spojené jsou představovány odměnou za zastupování v dovolacím řízení v té části, v níž byl žalobce úspěšný v důsledku zamítavého výroku rozsudku dovolacího soudu, to je ohledně puncta v částce 6.123.802,- Kč, čemuž odpovídá odměna za jeden úkon podle § 3 odst. 1 pol. 5 ve výši 174.490,- Kč, snížená podle § 18 odst. 1 na polovinu, tj. na částku 87.245,- Kč.

Pokud jde o odměnu za zastupování v části, v níž bylo dovolání odmítnuto (735.488,- Kč) činí odměna podle § 3 odst. 1 pol. 5 téhož předpisu částku 174.490,- Kč, snížená podle § 14 odst. 1 na polovinu (87.245 Kč), při maximální přípustné výši 20.000,- Kč, kterou je třeba snížit v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 vyhlášky na částku 10.000,- Kč.

Žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady jeho právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 97.245 Kč podle § 3 odst. 1 pol. 5, § 14 odst. 1 za použití § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 20.484,- Kč, to je ve výši sazby platné v době rozhodování soudu o přiznání paušální odměny právní služby. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 118.029,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. března 2013

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru