Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1010/2020Usnesení NS ze dne 21.04.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1010.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

předpisu č. 12/1945 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1920/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1010/2020-334

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, identifikační číslo osoby 423 96 565, se sídlem v Českém Krumlově, Horní 156, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 144/2016, 11 C 143/2016, o dovolání účastnice řízení Římskokatolické farnosti – prelatury Český Krumlov proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2019, č. j. 4 Co 133/2018-276, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Vrchní soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2018, č. j. 11 C 144/2016-226, 11 C 143/2016, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 14. 10. 2016, č. j. 480209/2013/R3247/RR20083, a ze dne 20. 10. 2016, č. j. 491133/2013/R3339/RR21965, tak, že se tato správní rozhodnutí nahrazují výrokem, dle kterého se účastnici řízení – Římskokatolické farnosti – prelatuře Český Krumlov – nevydávají pozemky parc. č. 368/40 v katastrálním území Záluží nad Vltavou, a parc. č. 708/16 v katastrálním území Zátes (dále jen „předmětné nemovitosti“); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla dovoláním Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Přitom předestřela otázky, zda nedostatek pravomoci Okresní správní komise v Kaplici vydat konfiskační vyhlášku podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“) způsobuje jeho nicotnost a zda nicotnost konfiskační vyhlášky způsobuje i její neurčitost při vymezení osoby konfiskací majetku postižené. Jsouc přesvědčena, že na obě zmíněné otázky musí být podána kladná odpověď, formuluje pak otázku, zda i v případě absence jakékoli platné konfiskační vyhlášky mohlo dojít k dovršení konfiskace majetku její právní předchůdkyně podle posledně citovaného dekretu. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že nepřihlédl k tvrzením, důkazům a dalším skutečnostem, z nichž se podává, že vlastnické právo k nyní nárokovaným pozemkům bylo právní předchůdkyni dovolatelky odňato až v průběhu rozhodného období postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), současně namítajíc, že odvolací soud vůči ní postupoval „nepříznivě“ a v rozporu se zásadou ex favore restitutionis.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Sluší se předeslat, že základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ustanovení § 1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).

Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je současně ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (jakož i podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy – dále jen – „dekret č. 108/1945 Sb.) byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 87/2000, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., dále přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil v již shora citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, jehož řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. (či dekretu č. 108/1945 Sb.) došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod možno považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

I konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (srov. např. § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona (dekretu) bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad.

Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).

Bylo-li v daném řízení prokázáno, že dovolatelkou požadované (předmětné) nemovitosti přešly do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., na základě konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále také jako „konfiskační vyhláška“) vydané podle § 1 odst. 1 písm. a) citovaného dekretu, v němž byla za osobu jejíž majetek podléhá konfiskaci (dle skutkových závěrů odvolacího soudu dostatečně určitě – viz bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) označena i právní předchůdkyně dovolatelky, k jejímuž doručení došlo veřejnou vyhláškou na úřední tabuli (přičemž dovolatelka ani netvrdí, že by proti uvedené konfiskační vyhlášce podala odvolání), přešly nemovitosti z vlastnictví právní předchůdkyně dovolatelky do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy ještě před 25. únorem 1948 (jako počátkem rozhodného období; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.). V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje-li jej jako restituční důvod

– srov. § 5 zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady, nicotnost či jiné nesprávnosti citovaného konfiskačního výměru, a nelze tudíž odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se těmito námitkami nedostatečně zabýval. Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím nikterak od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil.

Argumentace, jíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskačního výměru, zde nemůže být relevantní i proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté o. s. ř.) soud povolán není (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich vycházející). Neobstojí však ani námitky stran nicotnosti konfiskační vyhlášky, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014). O takový případ v nyní projednávané věci (v níž byla konfiskační vyhláška vydána podle § 1 odst. 1 písm. a/ dekretu č. 12/1945 Sb., okresní správní komisí; srov. § 1 odst. 3 dekretu č. 5/1945 Sb., a contrario též § 1 odst. 3 citovaného dekretu) zjevně nejde.

Dovozuje-li dovolatelka, že věcně příslušným správním orgánem k vydání konfiskační vyhlášky byl v nyní projednávané věci zemský národní výbor, a činí tak s odkazem na § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., přehlíží, že podle citovaného ustanovení rozhodovaly zemské národní výbory (k návrhu okresních národních výborů) o tom zda fyzickou či právnickou osobu jest považovati za zrádce a nepřítele československé republiky.

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2051/2005, v posuzované věci nelze považovat za zcela přiléhavý, neboť obě citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových okolností, v nichž se fyzické osoby domáhaly určení vlastnického práva (žalobou na určení práva dle § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), na rozdíl od nyní projednávané věci, v níž se církevní osoba domáhá vydání majetku podle zákona č. 428/2012 Sb., konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb. (či dekretu č. 108/1945 Sb.), kdy právě ve vztahu k těmto případům lze opět odkázat na závěry ve shora již citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, a sp. zn. 28 Cdo 4218/2017. Nadto (jak již výše zdůrazněno) v případě konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 nejde o správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem.

Nepřípadný je též odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96, jímž byl řešen případ, kdy byl konfiskační výměr okresního národního výboru vydán ještě před rozhodným obdobím, avšak bylo proti němu podáno řádné odvolání, které mělo podle tehdejší úpravy správního řízení (§ 77 vl. nař. č. 8/1928 Sb.) odkladný účinek, pokud výslovně nebylo rozhodnuto jinak; konečné rozhodnutí ve věci, i když jím byl potvrzen výměr okresního národního výboru, bylo vydáno až dne 21. 12. 1948, tedy již v rozhodném období. Došlo-li tedy k vydání rozhodnutí v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, byť bylo vydáno na základě dekretu prezidenta z r. 1945, je očividné, že jde o případ zcela odlišný než v nyní projednávané věci, v níž byla konfiskační vyhláška vydána ještě před počátkem rozhodného období (dne 18. 10. 1945). Nepřiléhavý je rovněž odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 73/2000, jenž se vyslovovalo k otázce, který správní orgán je v případě průmyslového majetku či velké majetkové podstaty příslušný k vydání rozhodnutí o přídělu konfiskovaného majetku, dospívaje k závěru, že se mělo jednat o okresní národní výbor, resp. nanejvýše zemský národní výbor; čili opět jde o situaci jinou, než je předmětem nyní posuzované věci.

Nedůvodné jsou pak i námitky (obsažené v čl. VII dovolání), uplatňované dovolatelkou s cílem zpochybnit závěry o dovršení konfiskace majetku její právní předchůdkyně a jeho přechodu na stát ke dni 23. 6. 1945. Posouzení odvolacího soudu pak nemůže být v rozporu ani s dovolatelkou v této souvislosti odkazovaným rozhodnutím (nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98), byla-li v nyní projednávané věci prokázána existence pravomocné konfiskační vyhlášky, jako podmínky pro dovršení konfiskačního procesu podle dekretu č. 12/1945 Sb.

Námitky dovolatelky (obsažené pak zejména v čl. VIII dovolání), že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že alespoň po část rozhodného období byla právní předchůdkyně dovolatelky vlastníkem nárokovaných pozemků (které nepodléhaly konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb.) a stát její vlastnické právo alespoň po část rozhodného období uznával (nehledě na to, že tento závěr logicky vylučuje již shora odůvodněná konkluze o tom, že předmětný majetek přešel na stát konfiskací dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) představují zjevně polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu; ta přitom (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zásadám uvedeným v § 132 o. s. ř. se ostatně odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil (a jeho postup tudíž není v kolizi ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000).

Současně nelze přitakat ani těm námitkám dovolatelky, podle nichž skutková zjištění odvolacího soudu neodpovídají obsahu spisu, případně že jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Nelze mít tudíž za to, že by postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do dovolatelčina práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítá. Dovoláním napadené rozhodnutí proto není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, či usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 2652/17.

Korektní nejsou pak ani námitky, že se odvolací soud patřičně nevypořádal s relevantními tvrzeními stran přechodu dovolatelkou nárokovaných (předmětných) pozemků na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. (k tomu srov. bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž se odvolací soud přesvědčivě, logicky a v potřebném rozsahu vyslovil i k těmto námitkám). Přitom ani případný pozdější (oproti výše uvedenému závěru o přechodu majetku právní předchůdkyně dovolatelky na stát již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že k odnětí dovolatelkou nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal (srov. § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 46/1948 Sb.). Argumentaci dovolatelky směřující k tomu, aby jako rozhodující při hodnocení důkazů byly (jako správné) vzaty postupy a rozhodnutí orgánů nedemokratického státu (který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem), zatímco rozhodnutí demokratického právního státu předcházející 25. únoru 1948 zohledněno být nemá, bylo by i v nyní projednávané věci (a za daných skutkových okolností) možno přitakat jen stěží.

Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež – jak vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis, dříve bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení § 18 odst. 4, sluší se uvést, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, a ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, řešící otázky [možnost ztráty vlastnictví k nemovitému majetku nabytému od osoby, jež byla až po dovršení jeho převodu postižena konfiskačním aktem; resp. otázka (ne)existence právní subjektivity stěžovatelky], na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci zjevně nezávisí. Závěry odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, vyznívají pak spíše ve prospěch dovolatelkou kritizovaného postupu odvolacího soudu, byl-li v tehdy projednávané věci shledán jako nesprávný a pro stěžovatelku nepříznivý výklad právě v tom, že soudy přihlédly k závěrům z aktů vydaných v době nesvobody, zatímco opačné závěry plynoucí z konečných a pravomocných rozhodnutí vydaných před 25. 2. 1948 v potaz nevzaly. Současně nelze shledat, že by se odvolací soud odchýlil od konkluzí vyslovených již v nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, vyjadřujících obecnou povinnost pro stát a jeho orgány postupovat v řízeních podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována.

Přípustnost podaného dovolání přitom nemůže založit ani odkaz dovolatelky na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb., podává-li se ze shora uvedeného, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného nebo procesního práva, vztahujících se k ochraně základních práv a svobod, dle mínění Nejvyššího soudu neodchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (shora hojně citované).

Neměl-li tedy odvolací soud za naplněné zákonné předpoklady pro vydání dovolatelkou nárokovaných nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb., uzavíraje, že ty nepodléhají režimu tohoto zákona, neboť k jejich odnětí právní předchůdkyni dovolatelky došlo mimo rozhodné období (jdoucí od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je jeho rozhodnutí – a to i co do řešení nastolených relevantních otázek hmotného i procesního práva, týkajících se konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejích účinků – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit.

Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastnice řízení bylo jako nepřípustné odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který (nezastoupen advokátem) podal písemné vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 4. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru