Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1/2000Rozsudek NS ze dne 21.05.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1.2000.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Č., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 2.12.1998, sp.zn. 24 Co 213/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 7 C 196/91 (žalobkyně K. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č., a.s., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 31.7.1991, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 1 v B., s pozemky parc. č. 80/1, 80/2, 81, 83, 84 a 375. V žalobě se uvádělo, že žalobkyně prodala tyto nemovitosti smlouvou z 3.6.1986 za 71.710,- Kč; tato smlouva byla však uzavřena z její strany v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, pod pohrůžkou vyvlastnění, a když jí v roce l985 bylo rozhodnutím stavebního úřadu uloženo provedení udržovacích prací ohledně domu čp. 1 v B. (nazývaného „T.\"), na jejichž pořízení žalobkyně neměla finanční prostředky; podle názoru žalobkyně byla také ve smlouvě z 3.6.1986 uvedená kupní cena 71.710,- Kč podhodnocena. Žalovaná akciová společnost byla žalobkyní písemně vyzvána k vydání v žalobě uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že smlouva z 3.6.1986 nebyla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaná společnost provedla rekonstrukci kupovaného objektu, na niž bylo vynaloženo několik milionů korun.

Soud prvního stupně konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení, a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze 14.10.1991, čj. 7 C 196/91-11, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu jako předčasnou, protože žalovaná akciová společnost měla podle jeho názoru možnost uzavřít se žalobkyní dohodu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o vydání věcí ještě až do 1.12.1991.

K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 30.1.1992, sp.zn. 12 Co 504/91, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukazoval na to, že lhůta k uzavření mimosoudní dohody o vydání věcí tu běžela podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. do 3.10.1991, nikoli až do 1.12.1991; kromě toho bylo doloženo, že akciová společnost nebyla ochotna dohodu o vydání věcí se žalobkyní uzavřít.

V dalším průběhu řízení Okresní soud v Kladně rozsudkem ze 17.6.1992, čj. 7 C 196/91-23, znovu žalobu žalobkyně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně po úpravě svého žalobního návrhu, učiněné v průběhu řízení, domáhala vlastně vydání určovacího výroku rozsudku soudu, k čemuž ale nedoložila svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu.

K odvolání žalobkyně byl i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 31.8.1992, sp.zn. 12 Co 255/92, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že by v daném případě šlo o návrh na určení práva podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, nýbrž šlo o návrh na uložení povinnosti žalované akciové společnosti uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena s tím, aby v dalším řízení byla projednána žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalované k uzavření dohody o vydání věcí ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.

V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyslechl žalobkyni jako účastnici řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadů nemovitostí, vyslechl svědky K. M., I. P., V. O., J. T. a O. D., vyžádal si výpis z katastru nemovitostí (spolu se srovnávacím sestavením parcel) a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 27.6.1996, čj. 7 C 196/91-251, bylo žalované akciové společnosti uloženo uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1 v B., s pozemky parc. č. 80/1, 80/2, 81/1, 83, 84, 375 a 350. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku 500,- Kč na úhradu soudního poplatku a 3.000,- Kč na úhradu zálohovaného znalečného.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaná akciová společnost je tu povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobkyně včas vyzvala žalovanou společnost o vydání v žalobě uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně pak dospěl rovněž k závěru, že smlouva z 3.6.1986 o prodeji v žalobě uvedených nemovitostí byla ze strany žalobkyně uzavřena v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Tíseň při uzavírání této smlouvy spatřoval soud prvního stupně v tom, že činitelé bývalého Místního národního výboru v B. i bývalého Okresního národního výboru v K. vyvíjeli na žalobkyni nátlak k prodeji či k darování nemovitostí státu, činili žalobkyni problémy v souvislosti s údržbou domu čp. 1 v B. a bylo vydáno dokonce rozhodnutí o odstranění této stavby; žalobkyně byla omezena v užívání nemovitostí, které byly jejím vlastnictvím, když na pozemcích, patřících k usedlosti čp. 1 v B. hospodařilo místní Jednotné zemědělské družstvo v B. Žalobkyně byla důchodkyní, snažila se nemovitosti udržovat, ale neměla k tomu dostatek finančních prostředků; všechny tyto okolnosti vedly žalobkyni k tomu, že se rozhodla v žalobě uvedené nemovitosti prodat. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že k prodeji tu došlo také za nápadně nevýhodných podmínek, když podle znaleckého posudku byla ve smlouvě uvedená kupní cena nižší o 14.320,- Kč než cena, která by odpovídala tehdy platnému cenovému předpisu (vyhlášce č. 128/1984 Sb.); nebyla také využita možnost zvýšení ceny nemovitosti podle ustanovení § 19 odst. 4 nebo § 21 citované vyhlášky až o 20 %. Proto soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl, a to i ohledně pozemku parc. č. 350, který byl vytvořen z pozemků parc. č. 80/2 a parc. č. 84 v B., tedy z pozemků uváděných žalobkyní v její žalobě.

Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanoveními § 148 odst. 1 a § 151 občanského soudního řádu a výrok o soudním poplatku ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalované akciové společnosti proti rozsudku soudu prvního stupně z 27.6.1996 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 2.12.1998, sp.zn. 24 Co 213/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kladně na náhradu zálohovaných nákladů řízení 15.215,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání „k posouzení otázky, zda podnik zahraničního obchodu, zřízený podle vyhlášky č. 309/1953 Úředního listu může být považován za povinnou osobu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. v případě, když nabude majetek od občana kupní smlouvou\".

V odůvodnění svého rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované akciové společnosti není důvodné. Žalobkyni pokládal odvolací soud za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která písemnou výzvou z 15.3.1991 (podanou po vydání zákona č. 87/1991 Sb., byť i již před jeho účinností) požádala o vydání nemovitostí a žalobu u soudu podala rovněž ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 4 téhož zákona. Při posuzování toho, zda kupní smlouva z 3.6.1986 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) měl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za to, že tuto smlouvu uzavírala žalobkyně v tísni. Žalobkyně byla omezena v užívání svých nemovitostí, když část domové nemovitosti mělo v užívání spotřební družstvo Jednota K. a přilehlé pozemky byly v povinném nájmu bývalého Jednotného zemědělského družstva v B.; žalobkyně měla nízký důchod, musela se starat o invalidního syna, takže neměla možnost domovou nemovitost (památkově chráněný objekt) plně udržovat v rozsahu, jak jí to ukládal stavební úřad; její žádost o příspěvek na opravu domu byla zamítnuta. Za těchto okolností vznikl na straně žalobkyně natolik nepříznivý hospodářský i psychický stav, takže v takto vzniklém stavu tísně nemovitosti prodala právnímu předchůdci žalované akciové společnosti. Odvolací soud měl rovněž za to, že kupní smlouva z 3.6.1986 byla uzavřena také za nápadně nevýhodných podmínek; odvolací soud vycházel stejně jako soud prvního stupně z údajů obsažených ve znaleckém posudku znalkyně Ing. V. Š. i v revizním znaleckém posudku Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR (jehož provedení bylo uloženo odvolacím soudem), že totiž nemovitosti tu měly v době prodeje cenu vyšší o 9.023,41 Kč, než za jakou byly prodány. V souvislosti s prodejem nemovitostí vznikly žalobkyni také velké problémy se získáním náhradního bydlení, ačkoli měla možnost nemovitosti prodat zájemci o koupi, který by jí byl umožnil v domě čp. 1 v B. nadále bydlet, což kupující právní předchůdce žalované akciové společnosti ji neumožnil. Žalobkyně získala družstevní byt za 50.000,- Kč (vynaložila tedy na něj většinu finančních prostředků získaných z prodeje nemovitostí), ale tento byt mohla užívat se svým invalidním synem, pohybujícím se na invalidním vozíku, jen s obtížemi a bez dosavadní možnosti užívat k bytu i zahradu pro sebe, ale hlavně i pro tohoto nemocného syna.

Žalovanou akciovou společnost pak odvolací soud považoval za povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Neshledal opodstatněnou námitku žalované společnosti, že smluvní převod na tehdejší Č., podnik pro zahraniční obchod (zřízený podle dříve platné vyhlášky č. 309/1953 Úředního listu), neměl povahu převodu do vlastnictví státu, tedy šlo o převod na podnik, který byl samostatným právním subjektem, jenž neodpovídal za závazky státu a stát neodpovídal za závazky podniku pro zahraniční obchod. Odvolací soud byl však toho názoru, že tu přesto šlo o podniky, které vykonávaly státní monopol zahraničního obchodu, byly řízeny státem - Ministerstvem zahraničního obchodu a řídící pracovníci podniku pro zahraniční obchod byli jmenováni ministrem zahraničního obchodu; jejich forma samostatného podniku pro zahraniční obchod byla dána zaměřením na postavení podniku při obchodování se zahraničím. Proto podle názoru odvolacího soudu je nutno i tyto podniky pro zahraniční obchod považovat za podniky státní, takže tu kupní smlouvou z 3.6.1986 došlo k převodu nemovitostí na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení byl odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolací soud výrokem svého rozsudku připustil proti němu dovolání, a to k posouzení otázky, zda podnik zahraničního obchodu, zřízený podle vyhlášky č. 309/1953 Úředního listu, může být považován za povinnou osobu ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. v případě, když nabyl majetek od občana kupní smlouvou.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou akciovou společnost v řízení zastupoval, dne 25.3.1999 a dovolání bylo podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kladně dne 22.4.1999, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Ve svém dovolání navrhovala dovolávající se akciová společnost, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na to, že odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku, a jako dovolací důvod uplatňoval tento dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání bylo zdůrazněno, že nelze považovat za správný právní závěr odvolacího soudu o tom, že je možné ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o povinné osobě aplikovat na podnik zahraničního obchodu, zřízený státem v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, neboť tyto podniky byly samostatnými právními subjekty na státu nezávislými, třebaže stát byl jejich zakladatelem. Šlo tu o akciové společnosti; akciové společnosti, jež je žalovaná v této právní věci, se týkala právní úprava, která byla obsažena ve vyhlášce č. 309/1953 Úředního listu a později pak úprava obsažená v hospodářském zákoníku (v zákoně č. 109/1964 Sb.) a v zákoně č. 42/1980 Sb., takže tu šlo o samostatné podniky s vlastním majetkem a s vlastní majetkovou odpovědností. Podniky zahraničního obchodu byly přímo vlastnickými subjekty; při nabývání předmětu koupě nenabýval kupní smlouvou vlastnictví stát; podnik zahraničního obchodu byl jako vlastník vyznačen i v evidenci nemovitostí. Tím je tedy vyloučena, podle názoru dovolatele, i možnost aplikace ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., protože tu nešlo o nabývání věci státem.

Při posuzování tohoto dovolání, předloženého dovolacímu soudu dne 3.1.2000, vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), protože odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil, že je dovolání proti tomuto rozsudku přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.

Dovolávající se akciová společnost vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud použil na řešenou otázku (vymezenou ve výroku jeho rozsudku o přípustnosti dovolání), zda je žalovaná akciová společnost v daném případě povinnou osobou k vydání věci, ustanovení § 4 odst. 1 a § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato ustanovení se nepochybně týkala uvedené řešené otázky v souvislosti s právními předpisy, které dříve platily o podnicích zahraničního obchodu. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží s výjimkou a/ podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby (tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnické osoby po 1. říjnu 1990) a b/ s další výjimkou týkající se cizích států.

Žádná z těchto zákonem stanovených výjimek se projednávané právní věci netýkala.

Výklad ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., který zaujal odvolací soud v daném případě vyzněl v tom závěr, že kupní smlouva z 3.6.1986, uzavřená mezi prodávající K. M. a kupující organizací zahraničního obchodu Č., podnikem, P., N. 8, nemohla mít v době uzavření této smlouvy jiné důsledky než že předmět prodeje podle smlouvy přešel ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na stát. V době tohoto uskutečňovaného převodu šlo o převod do tzv. socialistického společenského vlastnictví (srov. § 123 občanského zákoníku ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.) a nikoli do vlastnictví jiného od státu odlišného subjektu; podnik zahraničního obchodu bylo nutno podle ustanovení § 289 a násl. dříve platného zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) pokládat za tzv. socialistickou organizaci (viz § 389 hospodářského zákoníku), která byla podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, pouze oprávněna k provádění zahraniční obchodní činnosti s majetkem, jenž jí byl při jejím zřízení svěřen z majetku státu. Nešlo tu tedy o majetek, který by nebyl z tzv. socialistického společenského vlastnictví, a to z vlastnictví státu, když tu nešlo např. o majetek družstevní a nešlo také samozřejmě o majetek v osobním nebo soukromém vlastnictví, jak všechny tyto instituty vlastnictví upravoval zejména občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.), platný v době uzavření již uvedené kupní smlouvy z 3.6.1986.

Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že by z hlediska aplikace a výkladu ustanovení § 4 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. spočíval rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolávající se akciové společnosti podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. května 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru