Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 ICdo 135/2018Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaŽaloba pro zmatečnost
Odvolání
Doručování
Insolvenční řízení
Insolvenční rejstřík
Datové schránky
Incidenční spory
Právní moc rozhodnutí
Účastníci řízení
Vady řízení
Vady podání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:27.ICDO.135.2018.1
Dotčené předpisy

§ 41 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

KSPL 52 INS XY

152 ICm XY

27 ICdo 135/2018-90

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v insolvenční věci dlužnice H. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, o insolvenčním návrhu Kolařík - Týle v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1544, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 03638154, jako insolvenční správkyně dlužnice TISKÁRNA DOBEL s. r. o., se sídlem v Dolní Čermné 231, PSČ 561 53, identifikační číslo osoby 26005000, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 52 INS XY, o žalobě pro zmatečnost podané dlužnicí proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. KSPL 52 INS XY, 1 VSPH XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 152 ICm XY jako incidenční spor, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018, č. j. 152 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 52 INS XY), takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018, č. j. 152 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 52 INS XY), jakož i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018, č. j. 152 ICm XY, KSPL 52 INS XY, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 11. 1. 2018, č. j. 152 ICm XY, KSPL 52 INS XY, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou dlužnicí proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. KSPL 52 INS XY, 1 VSPH XY.

[2] Vyšel přitom z toho, že:

1) Dne 31. 5. 2013 v 11:30 hodin bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice (k věřitelskému insolvenčnímu návrhu).

2) Insolvenční soud vyzval usnesením ze dne 24. 6. 2013, č. j. KSPL 52 INS XY, dlužnici, aby se (mimo jiné) ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení vyjádřila k insolvenčnímu návrhu věřitele [podle § 133 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] a zejména uvedla, zda mu odporuje, či nikoli, a aby doplnila insolvenční návrh o seznamy majetku, závazků a zaměstnanců a o listiny dokládající úpadek či hrozící úpadek. Výzva obsahovala doložku proti nečinnosti, jejímž prostřednictvím insolvenční soud upozornil dlužnici, že nevyjádří-li se stanoveným způsobem v určené lhůtě, bude mít soud za to, že insolvenčnímu návrhu neodporuje a souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (dále též jen „výzva k vyjádření“).

3) Usnesením ze dne 28. 8. 2013, č. j. KSPL 52 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a prohlásil konkurs na její majetek s tím, že úpadek dlužnice byl osvědčen podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž dlužnice se k insolvenčnímu návrhu nevyjádřila a příslušné seznamy nezaslala (dále též jen „usnesení o úpadku spojené s prohlášením konkursu“).

4) Dlužnice zaslala dne 11. 3. 2014 insolvenčnímu soudu podání označené jako „žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 3“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jímž insolvenčnímu soudu vytýkala, že jí v rozporu s § 45 odst. 2 o. s. ř., doručoval výzvu k vyjádření a usnesení o úpadku spojené s prohlášením konkursu na adresu ohlašovny pobytu, přestože měla zřízenou datovou schránku (dále též jen „sporné podání“).

5) Usnesením ze dne 1. 8. 2014, č. j. 152 ICm XY (KSPL 52 INS XY), jež nabylo právní moci dne 2. 9. 2014 (dále jen „usnesení o neúčinnosti doručení“), insolvenční soud rozhodl o neúčinnosti doručení výzvy k vyjádření a usnesení o úpadku spojeného s prohlášením konkursu, neboť shledal, že při jejich doručování pochybil, a uvedená usnesení tak z tohoto důvodu nenabyla právní moci. Jelikož žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem, přípustným jen proti pravomocným soudním rozhodnutím, posoudil insolvenční soud podání dlužnice z 11. 3. 2014 podle jeho obsahu jako návrh podle § 50d o. s. ř.

6) Dlužnice v obnovené lhůtě nepodala odvolání proti usnesení o úpadku spojeném s prohlášením konkursu (které jí bylo doručeno do datové schránky 15. 9. 2014).

7) Přípisem ze dne 8. 10. 2015 se dlužnice domáhala rozhodnutí o „žalobě pro zmatečnost“ ze dne 11. 3. 2014 a navrhovala zrušení usnesení o úpadku spojeného s prohlášením konkursu. Insolvenční soud tento návrh zamítl usnesením ze dne 29. 10. 2015, č. j. 152 ICm XY (KSPL 52 INS XY), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2016, č. j. 152 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 52 INS XY).

8) Dne 21. 1. 2016 zaslala dlužnice soudu podání označené jako „odvolání (doplnění)“, v němž se domáhala, aby insolvenční soud rozhodl o jejím „odvolání“ ze dne 11. 3. 2014, jež tímto podáním doplňuje.

9) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2016, č. j. KSPL 52 INS XY, 1 VSPH XY, odvolání z 21. 1. 2016 odmítl pro opožděnost. Proti tomuto rozhodnutí dlužnice podala předmětnou žalobu pro zmatečnost (dle § 229 odst. 4 o. s. ř.).

[3] Insolvenční soud úvodem konstatoval, že je pro projednávanou věc rozhodné, zda lze sporné podání dlužnice považovat dle jeho obsahu za odvolání, a zda je tudíž následné podání ze dne 21. 1. 2016 jeho doplněním, či novým odvoláním.

[4] Zdůraznil, že dlužnice ve sporném podání uvedla, že podává žalobu pro zmatečnost proti usnesení obsahujícímu výzvu k vyjádření a usnesení o úpadku spojenému s prohlášením konkursu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., neboť jí byla nedodržením § 45 odst. 2 o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem. Předmětná rozhodnutí jí nebyla doručena do její datové schránky, nýbrž toliko na adresu ohlašovny pobytu, kde se nezdržovala a písemnosti nepřebírala. Podle insolvenčního soudu svědčil o úmyslu dlužnice podat žalobu pro zmatečnost i její přípis ze dne 8. 10. 2015, v němž uvedla, že se nadále domáhá rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost z 11. 3. 2014.

[5] Podle názoru insolvenčního soudu posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. Dlužnice měla v úmyslu dosáhnout sporným podáním zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu zmatečnosti, podání tedy bylo nutné vyhodnotit jako žalobu pro zmatečnost, nikoli odvolání; úmysl podat odvolání z podání dlužnice nevyplývá.

[6] Závěrem insolvenční soud konstatoval, že je pro projednávanou věc nerozhodné, jak sporné podání vyhodnotil soud v usnesení o neúčinnosti doručení (vedeném pod sp. zn. 152 ICm XY), a uzavřel, že sporné podání není odvoláním, pročež se jím Vrchní soud v Praze v rozhodnutí o odvolání ze dne 21. 1. 2016 správně nezabýval (jím posuzované podání není doplněním sporného podání, nýbrž samostatným - opožděným - odvoláním).

[7] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2018, č. j. 152 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 52 INS XY), potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

[8] Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu, pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí a s poukazem na § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dodal, že ani podle jeho názoru nelze sporné podání posoudit jinak než jako žalobu pro zmatečnost. Dlužnice se domáhala zrušení usnesení o úpadku spojeného s prohlášením konkursu podle § 235a o. s. ř., podání označila jako žalobu pro zmatečnost podle § 229 a násl. o. s. ř. a namítala v něm „závady při doručování“. Při jednání před odvolacím soudem uvedl zástupce dlužnice, že podání označil jako žalobu pro zmatečnost z důvodu, že v rozhodné době byla v insolvenčním rejstříku chybně vyznačena právní moc napadeného usnesení; „i z toho je zcela zjevný úmysl dlužnice podat žalobu pro zmatečnost, jež je v naprostém souladu s obsahem jejího podání“. Na uvedeném podle odvolacího soudu ničeho nemění ani to, že podání žaloby pro zmatečnost nebylo v daném případě objektivně přípustné.

[9] Dle názoru odvolacího soudu Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 19. 4. 2016 správně odmítl pro opožděnost odvolání dlužnice z 21. 1. 2016, když sporné podání „zjevně za odvolání nepovažoval“. Soud prvního stupně tak nepochybil, když žalobu pro zmatečnost proti uvedenému rozhodnutí zamítl pro nedůvodnost, uzavřel odvolací soud.

[10] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu dovolání) otázek:

1) z čeho je třeba vycházet při posuzování obsahu procesního úkonu účastníka,

2) zda je možné posoudit procesní úkon účastníka jako objektivně nepřípustný opravný prostředek (jelikož jej účastník za takový opravný prostředek označil), je-li možné toto podání podle obsahu posoudit jako opravný prostředek v dané procesní situaci přípustný a účastník jej nesprávně označil z důvodu zaviněného pochybením soudu (nesprávné vyznačení právní moci napadeného rozhodnutí).

[11] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, změnil tak, „že se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH XY ze dne 19. 4. 2016“.

[12] Podle přesvědčení dovolatelky se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu procesních úkonů, kupříkladu usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, neboť neposuzovaly sporné podání podle jeho obsahu, nýbrž podle jeho označení (názvu a odkazů na ustanovení občanského soudního řádu), přičemž zcela pominuly faktickou stránku sdělení, a to skutečnost, že jí nebyla doručena rozhodnutí, vůči nimž své podání směřovala. Z důvodu nedoručení těchto písemností nevěděla o vedení insolvenčního řízení, a nemohla tedy jednat před soudem. Ze stejného důvodu nemohla napadená rozhodnutí nabýt právní moci, z obsahu podání tudíž bylo zřejmé, že napadá usnesení, jež nejsou pravomocná. Soudy měly za této situace posoudit sporné podání jako řádný opravný prostředek - odvolání.

[13] Učiní-li účastník vůči soudu procesní úkon označený jako opravný prostředek, který není v dané situaci objektivně přípustný, avšak zároveň je přípustný jiný druh opravného prostředku, jemuž procesní úkon účastníka svým obsahem odpovídá, je podle dovolatelky nepřípustným formalismem, posoudí-li soud úkon bez dalšího jako nepřípustný opravný prostředek.

[14] Tím spíše je dle názoru dovolatelky takový postup upřením práva na spravedlivý proces, označil-li účastník své podání za mimořádný opravný prostředek z důvodu nesprávně vyznačené právní moci napadeného rozhodnutí, tj. kvůli pochybení samotného soudu.

[15] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil otázku posouzení procesního úkonu dovolatelky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

[16] Dovolání je i důvodné.

[17] Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

[18] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu citovaného ustanovení se podává, že pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka (podle jeho obsahu) bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.

[19] K tomu viz za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, či ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2847/2018, a judikaturu v nich citovanou.

[20] Odvolací soud nepostupoval v souladu s citovanými judikatorními závěry, neboť vycházel toliko z označení sporného podání a následných citací ustanovení upravujících institut žaloby pro zmatečnost, aniž by zohlednil, v čem tkví skutečný obsah (smysl) podání, tj. nápravy jakého pochybení se jím dovolatelka domáhala (nadto na projednávanou věc nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku o výkladu hmotněprávních jednání).

[21] Za situace, kdy byla žaloba pro zmatečnost nepřípustná, neboť jí napadené rozhodnutí nenabylo právní moci, se soud měl zabývat tím, zda sporné podání svým obsahem naplňuje náležitosti opravného prostředku řádného, v dané věci přípustného, a sice odvolání. Tím spíše tak měl učinit za situace, kdy bylo zjevné, že dovolatelka sporné podání formulovala jako žalobu pro zmatečnost jen proto, že insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nesprávně vyznačil právní moc napadeného rozhodnutí, maje je za řádně doručené.

[22] Z obsahu sporného podání se přitom podává, že dovolatelka insolvenčnímu soudu vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nedoručení výzvy k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu, jež mohlo mít vliv na správnost usnesení o úpadku spojeného s prohlášením konkursu), čímž uplatňuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Podání obsahuje i další náležitosti odvolání podle § 205 odst. 1 o. s. ř.

[23] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je sporné podání žalobou pro zmatečnost, nikoli odvoláním, tudíž není správný.

[24] Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že dovolatelka „úmyslně“ označila sporné podání jako žalobu pro zmatečnost a na tomto označení setrvala ve svém dalším podání ze dne 8. 10. 2015; činila tak v omylu ohledně nabytí právní moci napadeného usnesení. Nadto, procesní úkon je nutné posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle úmyslu jednajícího účastníka (na rozdíl od postupu při výkladu hmotněprávních jednání) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2923/2017].

[25] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[26] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenční rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru