Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 5104/2017Usnesení NS ze dne 28.08.2019

HeslaŽaloba pro zmatečnost
Podjatost
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.5104.2017.1
Dotčené předpisy

§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

§ 243e odst. 1,2 o. s. ř.

§ 14 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 5104/2017-387

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Anderle, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 00025429, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o žalobě pro zmatečnost podanou žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 Co 395/2013-251, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 215/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 15 Co 138/2017-358, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 15 Co 138/2017-358, v prvním výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil I. výrok usnesení soudu prvního stupně v části týkající se zmatečnostního důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., a ve druhém výroku, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 12. 2016, č. j. 34 C 215/2011-329, v I. výroku v části týkající se zmatečnostního důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a ve II. výroku, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

[1] Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 5. 12. 2016, č. j. 34 C 215/2011-329, zamítl žalobu pro zmatečnost, jíž se žalobce domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 Co 395/2013-251 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Žalobou pro zmatečnost doručenou soudu dne 11. 1. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 Co 395/2013-251, z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. e) a § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

2) Žalobce tvrdí, že v odvolacím řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 395/2013 rozhodoval vyloučený soudce Mgr. Štěpán Hnaníček (dále též jen „soudce“). Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 15 Co 395/2013-240, jímž na základě „ryze formalistické a mechanické“ aplikace § 27 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud nepřipustil žalobcovo bezplatné zastupování zmocněncem. M. Š., je patrný zjevně nepřátelský vztah soudce k žalobci. Dále žalobce namítá, že M. Š. podal u Krajského soudu v Praze dne 31. 12. 2013 mimo jiné i proti soudci žalobu na ochranu osobnosti s tím, že se soudce vůči němu při výkonu soudcovské funkce dopustil neetického a korupčního jednání.

3) Žalobce rovněž tvrdí, že mu byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť odvolací soud ho neseznámil s odlišným právním názorem a neumožnil mu tak, aby se k němu mohl před vydáním rozhodnutí vyjádřit.

[3] Soud prvního stupně uzavřel, že tytéž žalobcem tvrzené zmatečnostní důvody byly shledány nedůvodnými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3849/2014-287. Již tímto bylo najisto postaveno, že soudce z projednávání a rozhodování předmětného sporu nebyl vyloučen, neboť důvodem pro vyloučení soudce nemůže být okolnost, že osoba, která v řízení nebyla připuštěna jako zástupce žalobce, podala proti soudci žalobu, v níž je kritizován jeho postup v soudních řízeních. Dále soud uvedl, že kritika je běžnou součástí práce soudců a soudce jako profesionál, jehož ústavní a mravní povinností je dbát o nezávislé a nestranné rozhodování, by se měl být schopen oprostit od nepatřičných vnějších vlivů na jeho rozhodovací činnost. Samotná kritika jeho postupu, byť učiněná formou žaloby, tak bez dalšího nemůže založit vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení, příp. jejich zástupcům, který by byl takové povahy a intenzity, aby objektivně mohl způsobit podjatost soudce.

[4] Soud prvního stupně dále uvedl, že zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo rovněž shledáno, že žalobci nebyla v průběhu odvolacího řízení odňata možnost jednat před soudem. Žalobce netvrdil, že by mu nebylo umožněno se jednání zúčastnit, ale že nebyl seznámen s odlišným právním názorem odvolacího soudu, a rozhodnutí tak bylo pro něj překvapivé. Rozhodnutí je však překvapivé jen tehdy, pokud by odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil, či nepopíral, nebo která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Soud prvního stupně i odvolací soud se zabývaly stejnou otázkou, zda žalobci vznikla nemajetková újma, dospěly ovšem k opačným závěrům. Soud prvního stupně uzavřel, že překvapivost rozhodnutí nemůže spočívat toliko ve skutečnosti, že odvolací soud určitou otázku k odvolací námitce právně posoudí jinak.

[5] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I.) v části týkající se žalobcem tvrzeného zmatečnostního důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., zrušil je v části týkající se zmatečnostního důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř. a v tomto rozsahu věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[6] Jelikož k projednání žaloby pro zmatečnost podané z důvodu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. je podle § 235a odst. 1 o. s. ř. věcně příslušný soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, tj. krajský soud, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v této části podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. věc v tomto rozsahu postoupil věcně příslušnému soudu.

[7] Námitky žalobce týkající se zmatečnostního důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. odvolací soud oprávněnými neshledal. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, č. j. 21 Cdo 2229/2008, sice uvedl, že bylo povinností soudu prvního stupně, aby se s žalobcem tvrzenou zmatečnostní vadou vypořádal samostatně, nikoli s odkazem na závěry učiněné dovolacím soudem, nicméně závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby shledal správným. Subjektivní hledisko účastníka řízení, jakkoli může být podnětem ke zkoumání podjatosti, samo o sobě k dovození podjatosti soudce nestačí. Pouhé tvrzení žalobce, že byla M. Š. podána žaloba proti soudci, nemohlo založit relevantní důvod pro vyloučení soudce.

[8] Za nepodstatnou považoval odvolací soud skutečnost, že se soudce sám dne 14. 9. 2016 označil za podjatého v jiné právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Co 211/2016, kde žalobce vystupoval jako zástupce. M. Š. Relevantní jsou podle odvolacího soudu pouze ty okolnosti, které zde byly dány v době vydání napadeného rozhodnutí. V rozhodném období, objektivně hodnoceno, podjatosti soudce nic nenasvědčovalo. Dostatečně objektivní příčiny pro vyloučení soudce mohou být shledány až na podkladě jistého vývoje vztahu soudce a osoby podávající na něj žaloby a trestní oznámení, a nemusí být výsledkem jedné původní izolované skutečnosti, nýbrž kumulací jejich delší řady. Během vývoje může pochybnost soudce o nepodjatosti přesáhnout určitou intenzitu a soudce může být shledán podjatým, ačkoliv na počátku řízení tomu tak být nemuselo.

[9] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se výkladu § 14 odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a dále na v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených otázek procesního práva týkajících se výkladu § 112 odst. 2, § 151 odst. 1, § 219 a § 221 o. s. ř.

[10] Dovolatel namítá, že důvody pochybovat o nepodjatosti soudce, které spatřuje v jeho nepřátelském poměru k němu a M. Š., procesní šikaně, osobních antipatiích a způsobu vedení odvolacího řízení, existovaly již dne 28. 1. 2014 a nic se na nich vlivem dalšího vývoje nezměnilo, když žádné okolnosti nepřibyly ani neodpadly. Soudce byl dne 14. 9. 2016 v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Co 211/2016, v němž dovolatel vystupoval jako zástupce. M. Š., vyloučen z projednávání a rozhodování věci, neboť se sám označil za podjatého.

[11] Dovolatel má dále za to, že o věcné příslušnosti soudu mělo být správně rozhodnuto podle § 104a o. s. ř. Vrchním soudem v Praze. Namítá také, že odvolací soud měl nejprve rozhodnout o vyloučení části žaloby k samostatnému řízení a až poté ji postoupit věcně příslušnému soudu. Dovolatel zpochybňuje i správnost postupu odvolacího soudu v tom směru, zda mohl rozhodnout o částečném potvrzení a částečném zrušení jednoho výroku soudu prvního stupně ze dvou důvodů žaloby pro zmatečnost.

[12] Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že nemohl rozhodovat o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně částečně potvrzeno a částečně zrušeno a věc (částečně) postoupena věcně příslušnému soudu, není rozhodnutím, kterým se řízení končí.

[13] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[14] Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

[15] Dovolání v rozsahu směřujícím proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud zrušil část I. výroku usnesení soudu prvního stupně a věc ve zrušeném rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, na němž napadená část rozhodnutí spočívá a podle něhož soud prvního stupně nebyl věcně příslušný k projednání a rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podané z důvodu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., žalobce v dovolání nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá. Námitkami, podle nichž o věcné příslušnosti soudu mělo být správně rozhodnuto podle § 104a o. s. ř. Vrchním soudem v Praze, odvolací soud měl nejprve rozhodnout o vyloučení části žaloby k samostatnému řízení a až poté ji postoupit věcně příslušnému soudu a dovoláním napadenou částí výroku odvolací soud nemohl částečně potvrdit a částečně zrušit jeden výrok soudu prvního stupně ze dvou důvodů žaloby pro zmatečnost, dovolatel ve skutečnosti nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž pouze tvrdí existenci vad řízení. Námitka vad řízení však sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

[16] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil část I. výroku usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu § 14 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu.

[17] Dovolání je i důvodné.

[18] Podle § 14 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).

[19] Podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.

[20] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, § 18 odst. 1 o. s. ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů, a proto zákonná úprava v ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce: soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, včetně způsobu vedení řízení soudcem (a to i v jiné procesní věci), nejsou způsobilé založit podjatost soudce; nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných institutů občanského soudního řádu. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, trpí takové rozhodnutí tzv. zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

[21] Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3981/2007, ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001, ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2467/2000, ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1004/2001.

[22] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:

1) Naplnění vady uvedené v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. spočívá ve zjištění (prokázání) toho, že rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost vydal soudce, který byl vyloučen, neboť pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

2) Soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.

3) Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu výše uvedeného je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“ vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce.

4) Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

[23] Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2229/2008, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3115/2012, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013, ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2504/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[24] Případný závěr, že soudce je vyloučen pro podjatost v jednom řízení, avšak není vyloučen v jiném řízení mezi týmž účastníky, musí být dobře zdůvodněn, aby bylo možné řízení považovat za spravedlivé (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, bod 26).

[25] S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že důvodem pro vyloučení soudce nemůže být bez dalšího okolnost, že proti tomuto soudci byla osobou, která v řízení nebyla připuštěna jako zástupce žalobce, podána žaloba na ochranu osobnosti. Ani způsob vedení odvolacího řízení není podle výslovného znění zákona (§ 14 odst. 4 o. s. ř.) důvodem k vyloučení soudce. Obsah spisu nenasvědčuje ani existenci nepřátelského poměru soudce k účastníkovi nebo jeho zástupci.

[26] Namítá-li však dovolatel, že v projednávané věci se soudce v odvolacím řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 395/2013 za podjatého neoznačil, avšak v jiném řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 72 Co 211/2016, v němž dovolatel vystupoval jako zástupce M. Š., se dne 14. 9. 2016 za podjatého označil a byl nahrazen jiným soudcem, byl odvolací soud povinen se touto skutečností blíže zabývat. Zejména měl zjistit, jaká skutečnost byla v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Co 211/2016 důvodem pochybností soudce o své nepodjatosti a zda tato skutečnost existovala a mohla být důvodem pro jeho vyloučení i v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 15 Co 395/2013. Jestliže tak neučinil, je jeho právní posouzení otázky vyloučení soudce neúplné, a tudíž i nesprávné.

[27] Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami dovolatele týkajícími se nákladového výroku napadeného rozhodnutí – proto zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu v části prvního výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jakož i závislý výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Důvody, pro které nemohlo obstát usnesení odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil (v odpovídajícím rozsahu) i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[28] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[29] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

[30] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru