Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 3828/2019Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaZásady poctivého obchodního styku
Společnost s ručením omezeným
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3828.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

§ 571 odst. 1 obch. zák.

§ 265 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 3828/2019-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce B. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1597/174, PSČ 130 00, proti žalované C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, PSČ 110 00, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 ECm 4/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 362/2018-197, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 81 ECm 4/2014-174, zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nevyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[4] Nejvyšší soud již dříve v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uzavřel, že za situace, kdy mezi společností s ručeným omezeným a členem jejího voleného orgánu nebyla uzavřena smlouva o výkonu funkce, má tento člen právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1639/2012, či ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4347/2013).

[5] Avšak rozpor s touto ustálenou rozhodovací praxí nelze podle Nejvyššího soudu spatřovat v tom, že odvolací soud účastníku uplatněný nárok nepřiznal z důvodu, že by šlo o „dvojí úplatu za jednu a tutéž činnost“, neboť uplatněný nárok představuje výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 256 obch. zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2975/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016).

[6] Závěr odvolacího soudu v projednávané věci, podle něhož „by výplata odměny žalobci za výkon funkce představovala opakované plnění za výkon činnosti, jež byla v minulosti již finančně náležitě oceněna, a to za situace, kdy žalobce více jak dva a půl roku neměl k takovému nepřímému oceňování výkonu funkce výhrady a konkludentně s ním souhlasil“, a současně závěr, že takový výkon práva by neobstál z hlediska § 265 obch. zák., jsou v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[7] Úvahy odvolacího soudu plně odpovídají závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud důsledně zvážil okolnosti konkrétního případu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2116/2007, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2611/2013) a na jejich základě dospěl k závěru, že dovolateli nelze nárok na úplatu za výkon funkce místopředsedy představenstva společnosti za období od 6. 2. 2012 do 31. 8. 2012 přiznat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, rozsudek ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 1136/2005, či rozsudek ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 964/2015).

[8] Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani údajná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (kterou mělo být zasaženo právo dovolatele na spravedlivý proces), neboť dovolatel v souvislosti s touto vytýkanou vadou Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. S ohledem na obsah dovolání lze nadto uzavřít, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností ani netrpí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 838/16).

[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

[10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru