Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 3667/2018Rozsudek NS ze dne 26.05.2020

HeslaAkciová společnost
Představenstvo
Pracovněprávní vztahy
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3667.2018.1
Dotčené předpisy

§ 66 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 3667/2018-94

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce V. Ř., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1246/1, PSČ 110 00, proti žalované P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 24/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 23 Co 70/2018-67, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 23 Co 70/2018-67, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 C 24/2017-44, se ruší a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.

Odůvodnění:

[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 22. 6. 2017 se žalobce domáhá na žalované (dále též jen „společnost“) zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím jako mzdy za dny 1. a 2. 2. 2017 a náhrady mzdy za zbývajících 18 pracovních dnů v únoru 2017 podle „pracovní smlouvy“ uzavřené dne 1. 4. 2009.

[2] Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 C 14/2017-44, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[3] Vyšel přitom z toho, že:

1) Žalobce jako „zaměstnanec“ a společnost jako „zaměstnavatel“ uzavřeli dne 1. 8. 2007 „pracovní smlouvu“ se sjednaným druhem práce generální ředitel.

2) Téhož dne valná hromada společnosti zvolila žalobce členem představenstva společnosti a žalobce uzavřel se společností smlouvu o zajišťování činností souvisejících s výkonem člena orgánu akciové společnosti.

3) Dne 15. 8. 2007 představenstvo společnosti zvolilo žalobce předsedou představenstva společnosti.

4) Žalobce a společnost uzavřeli dne 1. 4. 2009 další „pracovní smlouvu“, která podle čl. IV. bodu 14 nahradila předchozí „pracovní smlouvu“. Podle této „pracovní smlouvy“ náležela žalobci za výkon činnosti generálního ředitele společnosti počínaje 1. 4. 2009 mzda ve výši 100.000 Kč měsíčně.

5) Dne 26. 6. 2014 uzavřel žalobce se společností smlouvu o výkonu funkce člena představenstva, podle níž náležela žalobci odměna ve výši 14.000 Kč měsíčně, případně za podmínek uvedených ve smlouvě mimořádná odměna.

6) Dne 2. 2. 2017 dozorčí rada společnosti odvolala žalobce z funkce člena představenstva společnosti.

7) Dne 2. 2. 2017 představenstvo společnosti rozhodlo o překážkách v práci na straně společnosti podle § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v období od 3. 2. do 3. 3. 2017.

[4] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně (odkazuje na závěry judikatury Vrchního a Nejvyššího soudu) uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť žalobce odvíjí své nároky z pracovního poměru založeného „pracovní smlouvou“ ze dne 1. 4. 2009, která je podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatná.

[5] Žalobce vykonával na základě „pracovní smlouvy“ práci generálního ředitele společnosti a současně byl předsedou představenstva společnosti, přičemž náplně těchto činností se překrývaly zejména v rozsahu obchodního vedení společnosti, jednání za společnost a právních úkonů dovnitř společnosti.

[6] Soud prvního stupně uvedl, že činnost statutárního orgánu společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. „Pracovní smlouva“, na jejímž základě vykonával žalobce činnost, kterou vykonává statutární orgán, je proto podle soudu neplatná (odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015).

[7] Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že „pracovní smlouva“ ze dne 1. 4. 2009 nemůže být posouzena ani jako smlouva o výkonu funkce, neboť žalobce uzavřel se společností smlouvu o výkonu funkce dne 1. 8. 2007 a následně dne 26. 6. 2014.

[8] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[9] Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování uvedl, že „pracovní smlouvu“ ze dne 1. 4. 2009 uzavřenou na dobu neurčitou podepsala za společnost členka představenstva V. B. pověřená k tomu představenstvem společnosti a že v době uzavření smlouvy byl oprávněn za společnost jednat a podepisovat předseda nebo místopředseda představenstva, a to každý samostatně, nebo pověřený člen představenstva.

[10] Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně posoudil otázku souběhu funkcí po právní stránce správně a v souladu s judikaturou (odkazuje na závěry již citovaného rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3613/2015). Jelikož se činnosti žalobce jako generálního ředitele a jako předsedy představenstva překrývaly, nemohl mezi žalobcem a společností platně vzniknout pracovněprávní vztah, nešlo o závislou práci, neboť nejsou naplněny všechny její znaky podle § 2 odst. 4 zákoníku práce, vztah účastníků se nemohl řídit zákoníkem práce ani na základě shodné vůle stran a „pracovní smlouva“ je neplatná.

[11] Neplatnost „pracovní smlouvy“ způsobuje podle odvolacího soudu rovněž skutečnost, že společnost byla při uzavření smlouvy „zastoupena“ členkou představenstva V. B. pověřenou představenstvem, jehož předsedou byl žalobce. Tato skutečnost „vzbuzuje pochybnosti o tom, zda tu skutečně byly dvě odlišné smluvní strany a zda ve skutečnosti nešlo o předem dané právní jednání ‚ve shodě‘, při němž nikdo plnohodnotně nezastupoval žalovanou“.

[12] Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalobce, podle níž soud prvního stupně nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15. Podle odvolacího soudu nedospěl Ústavní soud k jednoznačnému závěru, že režimu zákoníku práce mohou být podřízeny i vztahy, v nichž nejde o výkon závislé práce. Odvolací soud měl za to, že na tento nález reagoval Nejvyšší soud právě rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, v němž se podrobně vypořádal se všemi připomínkami Ústavního soudu, a dále rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017.

[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že

1) „právní otázka tzv. souběhu funkcí, respektive platnosti smlouvy uzavřené mezi členem statutárního orgánu a společností na výkon činností, které spadají do náplně funkce člena statutárního orgánu podřízená režimu zákoníku práce, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a

2) „dovolacím soudem vyřešené právní otázky, že na vedle smlouvy o výkonu funkce souběžně uzavřenou manažerskou smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž je sjednán režim zákoníku práce, je nutné pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, že na takovouto souběžnou smlouvu je třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce, že ujednáním obsaženým v souběžně uzavírané manažerské smlouvě se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, mají být posouzeny jinak a že takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní“.

[14] Dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“), kterými se Nejvyšší soud odchýlil od závěrů dosavadní judikatury, podle níž pracovní smlouva uzavřená mezi členem orgánu a společností na výkon činností, které spadají do náplně funkce člena statutárního orgánu podřízená režimu zákoníku práce, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.

[15] Dovolatel dále namítá, že společnost dlouhodobě praktikovala model, podle něhož jeden z členů jejího kolektivního statutárního orgánu vykonával vedoucí manažerskou funkci (generálního ředitele) na základě pracovní smlouvy v souběhu s výkonem funkce člena statutárního orgánu. Časová náročnost výkonu funkce člena statutárního orgánu byla podle dovolatele v řádu jednotek hodin týdně, naproti tomu generální ředitel pověřený obchodním vedením vykonával činnost v rozsahu obvyklé týdenní pracovní doby. Vůlí smluvních stran bylo, aby generální ředitel měl stejnou ochranu, jako mají zaměstnanci, proto si strany sjednaly režim zákoníku práce.

[16] Dovolatel (cituje body 47 a 55 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15) má za to, že není důvod, pro který by nebylo možné, aby vedle sebe byly týmiž subjekty platně uzavřeny jak smlouva o výkonu funkce, tak i pracovní smlouva.

[17] Dovolatel se domnívá, že na souběžně uzavřenou manažerskou/pracovní smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž je sjednán režim zákoníku práce, není nutné pohlížet jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce a klást na ni stejné požadavky. Taková smlouva musí podle dovolatele vyhovět požadavkům zákoníku práce, nikoliv požadavkům obchodního zákoníku. Zánik funkce člena statutárního orgánu v případě souběžně uzavřené pracovní smlouvy a smlouvy o výkonu funkce nemá vliv na trvání pracovního poměru generálního ředitele.

[18] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví.

[19] Společnost ve vyjádření k dovolání uvádí, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v kontextu R 35/2019 zřejmě neobstojí, ale výrok rozhodnutí je správný, neboť „pracovní smlouva“ nevyhovuje požadavkům kladeným na smlouvu o výkonu funkce, a to minimálně co do potřeby jejího schválení „příslušným orgánem“ společnosti. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, nebo aby je zamítl.

[20] Dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a to posouzení platnosti „pracovní smlouvy“ ze dne 1. 4. 2009 uzavřené souběžně se smlouvou o výkonu funkce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež nebyla v době vydání napadeného rozhodnutí veřejně dostupná (jde-li o R 35/2019, přijaté jen několik dnů před vydáním napadeného rozhodnutí), popř. jež byla přijata až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.

[21] Podle § 66 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně (odstavec druhý). Jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce (odstavec třetí).

[22] Odvolací soud vycházel při posuzování „pracovní smlouvy“ uzavřené mezi dovolatelem a společností z tehdy ustálené judikatury; ta však doznala změny v důsledku rozhodnutí velkého senátu R 35/2019 a na něj navazujících rozhodnutí (viz níže). Nyní se z této (již ustálené) judikatury podává, že:

1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.

2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).

3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.

4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.

5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem [resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)] a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.

6) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

7) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

[23] K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, zejména v rozsudku ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4340/2017, či v usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1018/2018.

[24] Na těchto závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

[25] Zjistil-li v poměrech projednávané věci odvolací soud, že se činnosti dovolatele jako generálního ředitele a jako předsedy představenstva překrývaly, jsou jeho závěry, podle nichž dovolatel nevykonával činnosti podle „pracovní smlouvy“ ze dne 1. 4. 2009 ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, nešlo o závislou práci a mezi dovolatelem a společností tudíž nevznikl pracovněprávní vztah, v souladu s výše uvedenou judikaturou.

[26] Přisvědčit však nelze závěru odvolacího soudu, podle něhož je „pracovní smlouva“ uzavřená ze dne 1. 4. 2009 mezi dovolatelem a žalovanou neplatná a nemůže se řídit zákoníkem práce ani na základě shodné vůle stran.

[27] Byla-li na činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu uzavřena souběžně smlouva o výkonu funkce i „pracovní smlouva“, jako je tomu v projednávané věci, je nutné na „pracovní smlouvu“ pohlížet jako na dodatek, resp. součást, smlouvy o výkonu funkce. Na tento dodatek (součást) je třeba klást stejné požadavky, jako na smlouvu o výkonu funkce.

[28] Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda „pracovní smlouva“ vyhovuje požadavkům kladeným na smlouvu o výkonu funkce, zejména co do její formy, obsahu a potřeby jejího schválení příslušným orgánem společnosti, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

[29] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či R 35/2019).

[30] Spor mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti člena představenstva, je sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.]. Srov. opětovně R 35/2019.

[31] Rozhodl-li ve věci jako soud prvního stupně okresní soud a odvolací soud jeho rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepostoupil krajskému soudu jako soudu věcně příslušnému, zatížil řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[32] Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[33] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[34] V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2020

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru