Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 322/2019Usnesení NS ze dne 19.10.2020

HeslaAutorské právo
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.322.2019.2
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 2 o. s. ř.

§ 23 předpisu č. 121/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 322/2019-1009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce OSA – Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, proti žalované Léčebné lázně Bohdaneč a. s., se sídlem v Lázních Bohdaneč, Masarykovo nám. 6, PSČ 533 41, identifikační číslo osoby 47452421, zastoupené Ing. Mgr. Bc. Petrem Molnárem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Vrchlického 678/19, PSČ 500 02, o zaplacení 299.864 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 39/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 5 Co 16/2016-825, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.420,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 16 C 39/2010-690, uložil žalované zaplatit žalobci 299.864 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z 299.864 Kč za dobu od 6. 3. 2010 do 30. 6. 2010 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 76.658 Kč s příslušenstvím, jinak je změnil tak, že žalobu o zaplacení 223.206 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.

[4] Dovolatelka v dovolání především namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že měla být odvolacím soudem řádně poučena „o povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné tvrzení v rámci své procesní obrany“, měl-li odvolací soud odlišný právní názor o existenci důkazního břemene dovolatelky.

[5] Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že dovolatelka nedostatečně prokázala skutkový stav, nýbrž na závěru, podle něhož žalobce svá tvrzení, na jejichž základě se domáhal plnění za rok 2009, prokázal, když „z údajů webových stránek, dokumentujících nabídku vybavení pokojů žalované v tomto období, potvrzených i webovými stránkami pozdějšími, a ze záznamu o jednání účastníků lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení), že pokoje žalované v r. 2009 byly vybaveny televizory, že TV na pokojích žalované byly vybaveny v tuzemsku obvyklou programovou nabídkou, že jejich prostřednictvím byla veřejnosti sdělována žalobcem chráněná hudební díla“.

[6] Nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o tom, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, nebyl postup podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. namístě [k výkladu označeného ustanovení srov. např. (dovolatelem odkazovaný) rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015].

[7] Námitka dovolatelky ohledně pravosti a pravdivosti „kopie internetových stránek“ je pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007). Dovolatelka se navíc mýlí, usuzuje-li, že umístění televizorů v ubytovacích zařízeních a provozování televizního vysílání měl odvolací soud za prokázané pouze těmito listinami (viz výše).

[8] Tvrzením, že „žalobcem předložené seznamy playlistu českých televizních stanic totiž zjevně prokazují absenci autorských děl zastupovaných ze strany DILIA nebo OOA-S“, dovolatelka pouze zpochybňuje správnost skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel a podle kterého „obsahem televizního vysílání byla autorská díla autorů, kteří byli zastupováni žalobcem“.

[9] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemají tudíž dovolatelé k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

[10] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolateli – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

[11] Nejvyšší soud přitom na rozdíl od dovolatelky (a ve shodě se soudy nižších stupňů) nemá žádné pochybnosti o tom, že obvykle dostupné televizní vysílání obsahuje v širokém rozsahu právě (žalobcem, Divadelní, literární, audiovizuální agenturou, z. s. a Ochrannou organizací autorskou-Sdružením autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s.) chráněná autorská díla (tj. jak díla hudební, tak i díla literární, díla výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl) a že za obvyklého běhu věcí (tj. v případech, kdy žalované subjekty nenamítají konkrétní výjimečné okolnosti vztahující se k obsahu televizního vysílání) je prakticky jisté, že osoby ubytované v ubytovacím zařízení vybaveném televizory na pokojích mají k dispozici právě takové obvykle dostupné televizní vysílání (srovnej obdobné závěry týkající se uměleckých výkonů a zvukových a zvukově obrazových záznamů vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace uvedené v dovolání).

[12] Ze stejného důvodu (zpochybnění skutkových závěrů) nemůže Nejvyšší soud přihlédnout ani k námitce, podle níž „žalobce neprokázal veřejnoprávní oprávnění kolektivních správců DILIA a OOA-S k výkonu kolektivní správy v České republice a k zastupování autorů a jejich děl v televizním vysílání“. Jen pro úplnost je však vhodné uvést, že existence veřejnoprávních oprávnění obou kolektivních správců ke dni zahájení řízení, jakož i v současnosti, je nepochybně skutečností obecně známou (snadno dohledatelnou na webových stránkách Ministerstva kultury) a též známou soudům z jejich činnosti (srov. § 121 o. s. ř.). Skutečnost, že kolektivní správci byli již před účinností zákona č. 102/2017 Sb. oprávněni domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněním provozováním televizního vysílání děl, pak vyplývá ze závěrů shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 698/2017.

[13] Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, podle níž odvolací soud neprovedl dovolatelkou navržené důkazy k prokázání jejího tvrzení, že v určitých obdobích nebylo „veřejné vysílání děl možné vlivem absence veřejnosti a vlivem absence TV signálu“. Dovolatelka totiž zjevně přehlíží, že tuto skutkovou okolnost odvolací soud bral v potaz při posuzování výše bezdůvodného obohacení, když vycházel z (dovolatelkou předložených) důkazů o obsazenosti lázeňských zařízení (jež v roce 2009 činila 84,98 %). Jelikož dovolatelkou tvrzené odstávky televizního vysílání byly v roce 2009 zcela zanedbatelné (dne 26. 5. 2009 ve výši 7 hodin, dne 15. 9. 2009 ve výši 1,5 hodiny a dne 16. 9. 2009 ve výši 5 minut), nemohly mít vliv na správnost výše obvyklé (měsíční) odměny, z níž odvolací soud vycházel.

[14] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně dovolatelkou navržené důkazy (týkající se obvyklé výše odměny) neopomenul, nýbrž je odmítl provést, protože je dovolatelka předložila až poté, kdy nastala koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř.

[15] Při formulaci právní otázky „nezákonnosti odměny“ dovolatelka v rozporu s § 241a odst. 3 o. s. ř. nevymezuje důvod dovolání, zejména konkrétně neuvádí, proč podle ní žalobcem požadovaná částka je nezákonná a jak dospěla k názoru, že „odměna v souhrnu za všechny kolektivní správce překračuje maximální limit vymezený v § 23 autorského zákona, ve znění platném v roce 2009“. V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

[16] Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka výkladu § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorskému, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Závěr odvolacího soudu, podle něhož výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních, je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014. Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od uvedeného závěru ani v projednávané věci.

[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 19. 10. 2020

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru