Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 2869/2019Usnesení NS ze dne 02.02.2021

HeslaNepřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2869.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 2869/2019-368

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) R. F., narozeného XY, bytem XY, b) J. S., narozeného XY, bytem XY, a c) J. F., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Michalem Steinerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) J. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 6, Velvarská 1701/25, PSČ 160 00, a 2) M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, PSČ 150 00, za účasti M. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Lištvanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, PSČ 120 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o určení společníků ve společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 221/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, č. j. 14 Cmo 320/2017-296, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.

IV. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaných M. B. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 72 Cm 221/2014-221, zamítl žalobu o určení, že společníky žalované 2) jsou žalobci a), b) a c) s podíly a splacenými vklady uvedenými ve výroku rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II., III., IV. a V.).

[2] Přitom vyšel mj. z toho, že žalobci podepsali smlouvy o převodu obchodních podílů ze dne 21. 1. 2010, pozvánky na mimořádnou valnou hromadu ze dne 1. 12. 2009, jež schválila převod obchodních podílů, a rovněž plné moci ze dne 1. 12. 2009 udělené Š. S. k zastoupení žalobců na této valné hromadě.

[3] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobců potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý, třetí a čtvrtý výrok).

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[5] Námitkami, podle kterých odvolací soud nesprávně dovodil, že žalobci „věděli, že smlouvy podepsali“, a „hodnotil znalecký posudek Kriminalistického ústavu nikoliv jako každý jiný důkaz, ale jako naprosté dogma“, dovolatelé jednak (nepřípustně) zpochybňují skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci (čímž uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, který od 1. 1. 2013 nemají k dispozici), a jednak rozporují hodnocení důkazů odvolacím soudem, které však (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

[6] Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nesouhlas dovolatelů s tímto hodnocením, jak je výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.

[7] Ve vzájemné souvislosti s jinými důkazy hodnotil odvolací soud také znalecký posudek Kriminalistického ústavu a odůvodnil, proč považoval zjištěný skutkový stav za dostatečný pro své rozhodnutí. Vyslechl-li již soud prvního stupně zástupce tohoto znaleckého ústavu, umožnil-li všem účastníkům se k jím podanému reviznímu znaleckému posudku vyjádřit, vycházel-li při hodnocení důkazů nejen z tohoto (revizního) znaleckého posudku, ale taktéž z ostatních důkazů, a vyložil-li, proč již nepřihlédl k dalším důkazům, nelze jeho postupu z pohledu § 127 o. s. ř., jakož i z pohledu práva na spravedlivý proces, ničeho vytknout.

[8] Vytýkají-li dovolatelé soudům obou stupňů, že neprovedly (dovolateli) navržené důkazy o tom, že „nikdy nechtěli předmětné obchodní podíly pozbýt“, a odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou absence obligatorních náležitostí notářského zápisu Mgr. Marcely Veberové a námitkou vztahující se k legalizaci podpisů smluv o převodu obchodních podílů, poukazují na údajné vady řízení. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevírali jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.

[9] Vytýkanými vadami navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014). Odvolací soud přitom řádně odůvodnil, proč neshledal potřebu dalšího dokazování a proč považoval soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav za dostatečný.

[10] Již soud prvního stupně se také zabýval požadavky kladenými na notářský zápis ustanovením § 80b odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, a považoval námitky dovolatelů za přepjatý formalismus. Odvolací soud pak řádně odůvodnil, proč má za splněné všechny požadavky legalizace podpisů na předmětných smlouvách. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud jasně a srozumitelně vysvětluje, na základě jakých skutkových a právních závěrů shledal rozhodnutí soudu prvního stupně (ve výroku ve věci samé) správným.

[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 2. 2. 2021

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru