Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 179/2020Rozsudek NS ze dne 30.06.2020

HeslaAkciová společnost
Jednatel
Smlouva pracovní
Bezdůvodné obohacení
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Náhrada škody
Péče řádného hospodáře
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.179.2020.1
Dotčené předpisy

§ 194 odst. 5 obch. zák.

§ 757 obch. zák.

§ 373 obch. zák.

§ 451 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 179/2020-685

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, PSČ 180 00, proti žalovaným 1) P. F., narozenému XY, bytem XY, 2) T. T., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, o zaplacení 3.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 21/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 80/2019-647, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 80/2019-647, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 12. 2018, č. j. 9 C 21/2015-584, ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2019, č. j. 9 C 21/2015-609, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 9 C 21/2015-584, ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2019, č. j. 9 C 21/2015-609, zamítl žalobu, aby žalovaní byli společně a nerozdílně zavázáni zaplatit žalobkyni 3.400.000 Kč s úrokem z prodlení ode dne doručení žaloby žalovaným do zaplacení, neboť si z majetku žalobkyně neoprávněně vyplatili odměny (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) První žalovaný byl jednatelem žalobkyně v období od 31. 12. 2007 do 7. 11. 2011.

2) První žalovaný měl na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 3. 2001 vykonávat pro žalobkyni práci jako obchodní ředitel společnosti. Dne 1. 8. 2009 byl mezi žalobkyní a prvním žalovaným podepsán dodatek měnící uvedenou pracovní smlouvu, na základě kterého měl první žalovaný vykonávat pro žalobkyni práci jako ředitel společnosti. Za odváděnou práci náležela prvnímu žalovanému jako zaměstnanci mzda dle mzdového výměru.

3) Za období od února 2009 do prosince 2009 pobíral první žalovaný od žalobkyně základní mzdu 190.000 Kč měsíčně.

4) Druhý žalovaný byl jednatelem žalobkyně v období od 18. 5. 1994 do 1. 10. 2009.

5) Druhý žalovaný měl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 1999 vykonávat pro žalobkyni práci v areálu ÚJV Řež.

6) Za období od ledna 2009 do prosince 2009 pobíral druhý žalovaný od žalobkyně základní mzdu 250.000 Kč měsíčně.

7) Jediným společníkem žalobkyně byla od 23. 1. 2006 společnost O. se sídlem XY (dále jen „O.“). Ke dni 10. 1. 2009 byli jedinými řediteli společnosti O. A. M. a J. K., kteří byli oprávněni jednat za tuto společnost navenek.

8) Ředitelé společnosti O. (A. M. a J. K.) vydali dne 10. 1. 2009 systém odměn pro ředitele žalobkyně, kterými byli oba žalovaní (dále jen „bonusový program“). K vyplacení odměn byla bonusovým programem stanovena podmínka, aby žalobkyně dosáhla v roce 2009 dle neauditované účetní závěrky zisk před zdaněním 15.000.000 Kč. Při splnění této podmínky měla být prvnímu žalovanému vyplacena odměna 1.450.000 Kč a druhému žalovanému odměna 1.950.000 Kč (dále jen „odměny“).

9) Dne 12. 1. 2010 bylo na bankovní účet prvního žalovaného z bankovního účtu žalobkyně převedeno 1.396.809 Kč a téhož dne byla tato částka na bankovní účet žalovaného připsána.

10) Dne 13. 1. 2010 bylo na bankovní účet druhého žalovaného z bankovního účtu žalobkyně převedeno 1.868.371 Kč a dne 14. 1. 2010 byla tato částka na bankovní účet žalovaného připsána.

11) Dne 30. 1. 2010 byly J. K. prezentovány na schůzi ředitelů skupiny O. konsolidované výsledky žalobkyně za rok 2009, dle kterých zisk před započtením úroků, daní a odpisů (EBITDA) činil 1.960.000 EUR, což ke dni 31. 12. 2009 odpovídalo přibližně částce 51.871.400 Kč, čistý zisk dle výkazu činil 1.343.000 EUR, tedy (přibližně) 35.542.000 Kč. Na základě těchto informací dospěl J. K. k závěru, že podmínka pro vyplacení odměn žalovaným za rok 2009 byla splněna.

12) S účinností od 1. 1. 2010 si žalovaní (jednající jménem žalobkyně) stanovili základní příjem ve výši 90.000 Kč měsíčně, k čemuž přistoupili proto, aby vyplacené odměny postupně v průběhu jednoho roku vrátili, neboť se objevily pochybnosti o správnosti údajů prezentovaných na schůzi ředitelů skupiny O. konané dne 30. 1. 2010.

13) Podle účetní uzávěrky žalobkyně za rok 2009, která byla ověřena auditorem Fučík & partneři, s. r. o., byl výsledkem hospodaření před zdaněním zisk 7.946.000 Kč. Celkové mzdové náklady na vedoucí zaměstance žalobkyně činily 11.620.000 Kč. Účetní závěrka žalobkyně za rok 2009 byla do sbírky listin obchodního rejstříku uložena 2. 3. 2011.

[2] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně konstatoval, že podle § 125 odst. 1 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 19. 7. 2009 (dále jen „obch. zák.“), patřilo rozhodování o odměňování jednatelů do působnosti valné hromady.

[3] Odměna pro žalované – jako jednatele žalobkyně – nebyla sjednána ve smlouvě o výkonu funkce a dle § 66 odst. 3 obch. zák. ji bylo možné poskytnout pouze se souhlasem valné hromady.

[4] Za situace, kdy v působnosti valné hromady rozhoduje jediný společník společnosti s ručením omezeným, se v souladu s § 132 odst. 1 obch. zák. valná hromada nekoná. Neuplatní se tudíž ani postup pro svolání valné hromady určený zákonem, společenskou smlouvou či stanovami. Pro rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady zákon vyžaduje pouze písemnou formu a podpis společníka.

[5] V poměrech projednávané věci měl o odměňování ředitelů žalobce rozhodnout jediný společník, kterým byla společnost O., jejímiž řediteli byli A. M. a J. K. Oba jmenovaní přitom 10. 1. 2009 podepsali bonusový program žalobkyně, čímž stanovili podmínky vyplacení odměn.

[6] Soud prvního stupně uzavřel, že vůle jediného společníka žalobkyně byla projevena zákonem předvídaným postupem a představuje podklad pro vyplacení odměn žalovaným, neboť ke dni rozhodování o vyplacení odměn žalovaným byly „osoby informované o finančním vývoji žalobkyně“ přesvědčeny o tom, že podmínky nastavené bonusovým programem pro rok 2009 byly splněny.

[7] K námitce žalobkyně soud doplnil, že ve vydání pokynu k vyplacení odměn učiněném prvním žalovaným nespatřuje postup v rozporu s péčí řádného hospodáře, neboť první žalovaný rozhodoval o jejich vyplacení v době, kdy dostupné informace nasvědčovaly závěru, že podmínka bonusového programu je „bohatě“ splněna, byť pozdější vývoj auditu žalobkyně ukázal, že její skutečné hospodářské výsledky v roce 2009 byly odlišné. Z obavy z následného vývoje situace přijali žalovaní opatření v podobě snížení svých základních příjmů na dobu 12 měsíců.

[8] K odvoláním žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a ve výroku II. změnil co do výše přiznaných nákladů řízení a co do pariční lhůty, jinak rozsudek potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[9] Odvolací soud – ztotožňuje se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně – k námitce žalobkyně uvedl, že nebylo prokázáno, že by odměny žalovaných měly být stanoveny na základě jiného dokumentu než bonusového programu či proti vůli mateřské společnosti tím, že by žalovaní některé skutečnosti zatajovali.

[10] Argumentaci žalobkyně, podle které nárok uplatněný v projednávané věci měl být soudem posouzen nejen z titulu bezdůvodného obohacení, ale i z titulu náhrady škody, odvolací soud nepřijal proto, že „byl tvrzen a prokazován jiný skutkový stav než ten, který by byl tvrzen v žalobě a prokazován v řízení při uplatnění nároku na náhradu škody“.

[11] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:

1) zda jednatel společnosti s ručením omezeným je vůči této společnosti odpovědný za jím „reportované“ údaje a za jím převzaté odměny,

2) zda v žalobě popsaný skutek, který soud přezkoumal jako bezdůvodné obohacení a který může naplňovat rovněž znaky nároku na náhradu škody, je soud povinen přezkoumat i jako náhradu škody.

[12] Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[13] Podle dovolatelky je jednatel společnosti jedinou osobou odpovědnou za vedení účetní evidence společnosti. „Reportování“ výsledků (rozuměj: informování o účetních výsledcích) společníkům společnosti „nezprošťuje jednatele odpovědnosti za správnost reportovaných výsledků.“ Z dokazování v projednávané věci vyplynulo, že reportované informace byly „přinejmenším zkreslené“ a nemohly zakládat splnění podmínky pro vyplacení odměn žalovaným. Toto porušení povinnosti žalovaných jako jednatelů společnosti mělo za následek snížení majetku společnosti o částky odměn vyplacených žalovaným.

[14] K první otázce dovolatelka uzavírá, že soudy v projednávané věci otázku odpovědnosti jednatele posoudily nesprávně (respektive se jí vůbec nezabývaly).

[15] K druhé předestřené otázce dovolatelka uvádí, že od počátku řízení se vrácení částky na žalovaných domáhala z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaní si vyplatili odměny, o nichž věděli, že na ně nemají nárok. Současně však (již v žalobě) dovolatelka zdůraznila, že výplatu odměn je třeba posoudit i z titulu odpovědnosti obou jednatelů společnosti za škodu způsobenou při výkonu funce. Jednatelé porušili svou povinnost péče řádného hospodáře tím, že si vyplatili odměny, přestože věděli, že na ně nemají nárok. V důsledku toho vznikla dovolatelce škoda ve výši žalované částky, za kterou jsou jednatelé odpovědni společně a nerozdílně. Názor odvolacího soudu, který se kvalifikací žalovaného skutku z titulu náhrady škody nezabýval, má dovolatelka za rozporný se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006.

[16] Žalovaní ve vyjádření k dovolání měli rozsudky soudů obou stupňů za správné. Podle žalovaných není významné, zdali soudy žalobou uplatněný nárok hodnotily jako nárok na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení. V obou případech chybí základní předpoklad tvrzeného nároku, a to protiprávnost vyplaceného plnění. Soud prvního stupně se podrobně zabýval úvahou, zda není možné v souvislosti s výplatou odměn dovozovat postup jednatele v rozporu s péčí řádného hospodáře, a k takovému závěru nedospěl. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil. Dovolací soud by měl dovolání odmítnout jako nepřípustné.

[17] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda (v žalobě popsaný) skutek, který soud přezkoumal jako bezdůvodné obohacení a který může naplňovat rovněž znaky nároku na náhradu škody, je soud povinen přezkoumat i z titulu náhrady škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[18] Dovolání je i důvodné.

[19] Z § 194 odst. 5 obch. zák. plyne, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.

[20] Podle § 757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl. obch. zák.

[21] Z § 373 obch. zák. se podává, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

[22] Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

[23] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

1) Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016).

2) Zákon sice výslovně neupravuje tzv. konkurenci nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, obecně však platí, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního) právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Jinými slovy, institut bezdůvodného obohacení se uplatňuje subsidiárně a ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení lze ve vztahu mezi určitými subjekty aplikovat teprve v situaci, nejsou-li mezi nimi splněny předpoklady odpovědnosti za škodu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 337/2015 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016).

3) O totožnou věc jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2730/2016, a v nich citovanou judikaturu).

[24] V projednávané věci – s ohledem na vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě – přichází kvalifikace žalobou uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody zjevně v úvahu. Dovolatelka tvrdila existenci všech základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a sice:

1) vznik škody (v podobě vyplacení odměn z účtu dovolatelky, tj. škody skutečné, spočívající ve faktickém snížení jejího majetku),

2) porušení povinnosti žalovaných jako jednatelů dovolatelky (zkreslování účetnictví žalobkyně za účelem splnění podmínky pro vyplacení odměn spočívající v dosažení zisku před zdaněním žalobkyní ve výši 15.000.000 Kč a navazující vyplacení a přijetí odměn žalovanými na úkor žalobkyně; takové jednání by mohlo – v případě jeho prokázání

– představovat porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře zakotvené v § 194 odst. 5 obch. zák.),

3) příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody (byli to právě žalovaní, kteří měli zkreslovat účetnictví žalobkyně, a v důsledku jejich jednání jim byly vyplaceny odměny).

[25] Dovolatelka v žalobě sice netvrdila, že by žalovaní záměrně zkreslovali její účetnictví za účelem splnění podmínky pro vyplacení odměn spočívající v dosažení zisku před zdaněním žalobkyní ve výši 15.000.000 Kč, avšak učinila tak v průběhu řízení před soudem prvního stupně (na prvním jednání dne 13. 9. 2017), čímž doplnila svá žalobní tvrzení o zbývající znaky odpovědnosti za škodu. Částka ve výši 3.400.000 Kč připadající na vyplacené odměny žalovaných (tj. finanční prostředky, které mohly být posouzeny jako skutečná škoda, spočívající ve faktickém snížení majetku dovolatelky), byla v žalobě nezaměnitelně označena.

[26] Uzavřel-li za této situace v projednávané věci odvolací soud, že žalobou uplatněný nárok nebylo třeba posoudit vedle nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovněž jako náhradu škody na zmenšení majetku žalobkyně, neboť byl tvrzen a prokazován jiný skutkový stav, než který by byl tvrzen a prokazován v řízení při uplatnění nároku na náhradu škody, nepostupoval v souladu se závěry výše citované judikatury k tzv. konkurenci nároků.

[27] Tento nesprávný postup odvolacího soudu přitom mohl mít vliv na výsledek řízení. Pokud by totiž dokazování směřovalo rovněž ke zjištění, zda žalovaní jako jednatelé s péčí řádného hospodáře vedli účetnictví žalobkyně, mohl soud dospět k závěru, že žalovaný nárok je možné přiznat z titulu odpovědnosti za škodu (a to i případně přesto, že by byl zjištěn právní důvod pro jejich vyplacení), a žalobě vyhovět.

[28] Jelikož právní posouzení věci co do procesního postupu soudů při řešení otázky kvalifikace žalobou uplatněného nároku, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[29] V další fázi řízení se bude soud zabývat tím, zda byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu. V této souvislosti nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu k otázce rozložení důkazního břemene (např. rozsudek ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 957/2014, či ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016) a zohlední taktéž i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018, a judikaturu v něm uvedenou.

[30] Pouze v případě, kdy shledá, že předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu nebyly naplněny, se soud bude zabývat tím, zda uplatněný nárok lze posoudit z titulu bezdůvodného obohacení. Ani v této souvislosti soud nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu k otázce rozložení důkazního břemene (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 174/2016).

[31] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).

[32] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru