Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 1704/2018Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaŽaloba pro zmatečnost
Účastníci řízení
Odvolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.1704.2018.1
Dotčené předpisy

§ 229 odst. 4 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1053/20


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 1704/2018-83

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci opatrovanky J. Ch., omezené ve svéprávnosti, narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovnicí J. Ch., narozenou XY, bytem XY, o schválení právních jednání, o žalobě pro zmatečnost podané V. Ch., narozeným XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, č. j. 24 Co 481, 482/2015-756, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Co 481, 482/2015, o dovolání Václava Chaloupky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Co 42/2017-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2016, č. j. 24 Co 481, 482/2015-MOP-41, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou V. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, č. j. 24 Co 481, 482/2015-756 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Vrchní soud v Praze k odvolání V. Ch. v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal V. Ch. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[4] Dovolateli lze přisvědčit, že závěr odvolacího soudu, jehož správnost dovolatel otázkami předkládanými v dovolání napadá a podle něhož dovolatel není osobou oprávněnou podat žalobu pro zmatečnost, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:

1) Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. jsou pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení a jejím důvodem je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno; v řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem.

2) Žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. slouží k plnému přezkumu věcné správnosti napadeného rozhodnutí, tj. všech skutkových a právních závěrů, na jejichž základě došlo k odmítnutí odvolání anebo k zastavení odvolacího řízení; je tak na rozdíl od případů uvedených v § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. opravným prostředkem univerzálním.

3) Žalobu pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je oprávněn podat jen ten z účastníků původního řízení, jehož odvolání bylo odmítnuto nebo o jehož odvolání bylo zastaveno odvolací řízení.

Za všechna rozhodnutí srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1336/2013, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1531/2017, a ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002.

[5] V poměrech projednávané věci to znamená, že dovolatel, jehož odvolání bylo usnesením odvolacího soudu odmítnuto z důvodu, že bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn [§ 218 písm. b) o. s. ř.], je jako účastník odvolacího řízení oprávněn podat proti takovému usnesení žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

[6] Rozhodnutí odvolacího soudu je však dále založeno na závěru, podle něhož žaloba pro zmatečnost podaná dovolatelem není důvodná, neboť žalobou napadené usnesení je věcně správné. Dovolatel totiž podle odvolacího soudu nebyl účastníkem řízení o schválení právních jednání opatrovanky, neboť se v tomto řízení nejednalo o jeho právech nebo povinnostech ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

[7] Tento závěr, jenž sám o sobě postačuje (v případě jeho správnosti) k zamítnutí žaloby pro zmatečnost, ovšem dovolatel nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.

[8] Za této situace nečiní dovolání přípustným ani otázky předkládané dovolatelem v dovolání. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013).

[9] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek předkládaných dovolatelem Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejich vyřešení (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[10] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť dovolání V. Ch. bylo odmítnuto a vyjádření opatrovanky zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by opatrovance náležela náhrada nákladů řízení.

[11] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Marek Doležal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru