Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 1509/2017Usnesení NS ze dne 23.10.2017

HeslaPodjatost
Přípustnost dovolání
Žaloba pro zmatečnost
KategorieE EU
EcliECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.1509.2017.1
Dotčené předpisy
§ 14 odst. 1 o. s. ř.|§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.|§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 104/18 ze dne 23.01.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 1509/2017-131

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. února 2012, č. j. 10 C 120/2010-144, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 11 Co 193/2012-160, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 30/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2016, č. j. 53 Co 48/2016-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 48 C 30/2013-70, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. února 2012, č. j. 10 C 120/2010-144, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 11 Co 193/2012-160 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož důvod zmatečnosti uvedený v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dán, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění usnesení ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 2625/2010, ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013, a ze dne 16. července 2015, sp. zn. 21 Cdo 2504/2015, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), podle které by důvod pochybovat o nepodjatosti soudce zakládal jeho vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než-li v rámci vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně) [srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2000, pod číslem 33].

Dovolatelem namítaná skutečnost, že JUDr. Michal Holub získal poznatky již dříve jako místopředseda soudu při vyřizování stížnosti na postup soudkyně, který byl předmětem sporu, není sama o sobě významná. Již v usnesení ze dne 31. května 2016, sp. zn. 21 ICdo 82/2014, totiž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci podle § 14 odst. 1 o. s. ř. pouze z toho důvodu, že získal poznatky k věci v rámci úřední činnosti při výkonu tzv. státní správy soudu.

V usnesení ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2258/11, Ústavní soud uvedl, že ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce, skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování, či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.

Odvolací soud se shora popsanými kritérii řídil a náležitým způsobem odůvodnil, proč jednání soudce JUDr. Michala Holuba nepodřadil pod hypotézu uvedenou v § 14 odst. 1 o. s. ř. a proč toto jednání v objektivním smyslu nezpochybnilo nestrannost jeho soudcovského rozhodování.

Námitkou, podle níž byl soud prvního stupně nesprávně obsazen a žalobci tak byl odňat zákonný soudce, když soudkyně soudu prvního stupně nebyla zákonnou soudkyní určenou k projednání věci změnou rozvrhu práce v rozporu s § 42 odst. 4 a § 44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), vystihuje dovolatel zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a o. s. ř. (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení tudíž založit přípustnost dovolání nelze (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 23. října 2017

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru