Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

27 Cdo 1238/2019Rozsudek NS ze dne 16.12.2020

HeslaJednatel
Společnost s ručením omezeným
Péče řádného hospodáře
Škoda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.1238.2019.1
Dotčené předpisy

§ 135 odst. 2 obch. zák.

§ 194 odst. 5 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

27 Cdo 1238/2019-929

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobkyně A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) J. L., narozenému XY, bytem XY, a 2) V. R., narozené XY, bytem XY, společně zastoupeným JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, PSČ 170 00, o zaplacení 1.949.319 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 147/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 6 Cmo 166/2018-865, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. 8. 2019, č. j. 6 Cmo 166/2018-897, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 6 Cmo 166/2018-865, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. 8. 2019, č. j. 6 Cmo 166/2018-897, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně, A., (dále jen „společnost“), se po žalovaných domáhá zaplacení 1.949.319 Kč jako náhrady škody, kterou měli žalovaní způsobit společnosti tím, že jako její jednatelé:

- v letech 2000 až 2002 „nakoupili“ vozidla XY a XY, čímž měli společnosti způsobit škodu 1.174.380 Kč (dále také jen „první škodní událost“),

- v letech 2000 až 2002 umožnili, aby byly z majetku společnosti vyplaceny náhrady za neuskutečněné „služební jízdy“ společníků společnosti (dále jen „fiktivní služební jízdy“), čímž společnosti měli způsobit škodu 633.655 Kč (dále také jen „druhá škodní událost“),

- v letech 2000 až 2002 umožnili, aby byly z majetku společnosti vynaloženy finanční prostředky na nákup pohonných hmot spotřebovaných při soukromých jízdách společníků společnosti (dále jen „soukromé jízdy“), čímž společnosti měli způsobit škodu 141.284 Kč (dále také jen „třetí škodní událost“).

[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 13 Cm 147/2003-650, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 13 Cm 147/2003-672, uložil žalovaným zaplatit společnosti 1.782.868 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 166.451 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).

[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Žalovaní byli v letech 2000 až 2002 jednateli společnosti.

2) Žalování (jménem společnosti) v letech 2000 až 2002 prodali vozidla společnosti XY, XY a XY (dále také jen „stará vozidla“) s tím, že je nahradí za vozidla nová. V roce 2000 žalovaní (jménem společnosti) uzavřeli leasingovou smlouvu, na základě které společnost získala vozidlo XY, a v roce 2001 žalovaní (jménem společnosti) uzavřeli leasingovou smlouvu, na základě které společnost získala vozidlo XY (dále jen „nová vozidla“); za celkovou cenu 1.474.380 Kč.

3) Podle znaleckého posudku ze dne 7. 6. 2011, č. 1523-33/2011, jeho doplňku ze dne 7. 11. 2011, doplňku č. 2 ze dne 10. 4. 2013 a doplňku č. 3 ze dne 12. 8. 2014 vypracovaného Znaleckým ústavem INFO 7 - znalecká organizace, s. r. o., (dále jen „znalecký posudek“):

i. výsledek hospodaření společnosti v každém roce od 1999 do 2002 představoval ztrátu.

ii. ztrátu společnosti v letech 1998 až 2002 způsobovaly především náklady na „autorské honoráře, vedení autoprovozu a auditorské, poradenské a konzultační služby“.

iii. v letech 1999 až 2002 vzrostly náklady na provoz motorových vozidel společnosti především v důsledku leasingu nových vozidel, zvýšení cestovních náhrad a zvýšení provozních nákladů.

iv. stará vozidla jsou vozidly nižší střední třídy a náklady na jejich provoz a údržbu jsou nižší než náklady na provoz a údržbu nových vozidel, které jsou vozidly střední třídy. Náklady společnosti na nákup, údržbu a provoz nových vozidel by byly o 1.007.929 Kč vyšší, než náklady, které by společnost (hypoteticky) vynaložila na nákup, údržbu a provoz běžných vozidel nižší střední třídy (srovnatelných se starými vozidly).

v. společnost vedla dvě knihy jízd pro každé z nových vozidel a jednu knihu jízd pro každé ze soukromých vozidel používaných společníky společnosti. Knihy jízd nových vozidel ani knihy jízd soukromých vozidel používaných společníky společnosti nejsou řádnými účetními doklady.

vi. cestovní náhrady za služební jízdy „neodpovídají ustanovením příslušných vyhlášek Ministerstva práce a sociálních věcí, které stanovují výši sazeb základních náhrad za používání silničních motorových vozidel a výše průměrných cen pohonných hmot“.

[4] Soud prvního stupně obecně předeslal, že jednatel společnosti s ručením omezeným je podle § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), povinen jednat s péčí řádného hospodáře a je-li sporné, zda s péčí řádného hospodáře jednal, nese o tom důkazní břemeno.

[5] Ve vztahu k první škodní události soud dospěl k závěru, že žalovaní nejednali s péčí řádného hospodáře a způsobili společnosti škodu 1.007.929 Kč, neboť pořídili (jako jednatelé společnosti) nová vozidla za kupní cenu, která byla „výrazně vyšší“, než obvyklá cena (běžných) vozidel nižší střední třídy, jež by „pro potřeby společnosti“ postačovala; tím také zvýšili náklady na údržbu a provoz vozidel společnosti. Podle soudu žalovaní „nevysvětlili“, proč bylo pro potřeby společnosti – s ohledem na její špatnou hospodářskou situaci – nutné pořídit vozidla „výrazně nákladnější“ než stará vozidla.

[6] Ve vztahu k druhé a třetí škodní události soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní – přes výzvy soudu – neunesli břemeno tvrzení (a v návaznosti na to také důkazní břemeno) o tom, že každá z jízd vykázaných společností v knihách jízd nových vozidel a v knihách jízd soukromých vozidel společníků společnosti byla uskutečněna „v souvislosti s činností poskytovanou obchodním partnerům (zákazníkům) společnosti“ a že vyplacení náhrad za tyto jízdy bylo v souladu s péčí řádného hospodáře. Jinak řečeno žalovaní neprokázali, že nová vozidla byla užívána pro potřeby společnosti a nikoli pouze pro „soukromé potřeby“ jejích společníků.

[7] K odvolání společnosti i žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

[8] Odvolací soud nejprve připomenul, že škoda ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (jež je jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu), je penězi vyjádřitelnou majetkovou újmou, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a dodal, že skutečnou škodou je újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného.

[9] Podle odvolacího soudu společnosti „nákupem“ nových vozů nevznikla škoda, neboť nové vozy se staly jejím majetkem (ekvivalentním jeho kupní ceně), a tak nedošlo ke zmenšení jejího jmění.

[10] Ve vztahu k druhé a třetí škodní události odvolací soud nejprve konstatoval, že byť společnost podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval, aby uvedla kdy, v jaké výši a komu žalovaní uhradili náhradu za spotřebu pohonných hmot za soukromé jízdy, a náhradu za fiktivní služební jízdy společníků společnosti, a přestože společnost dále poučil, že je povinna tvrdit skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že tyto jízdy nebyly jízdami služebními, ta tyto rozhodné skutečnosti o jednotlivých jízdách netvrdila, a neunesla tak své břemeno tvrzení.

[11] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice (posuzováno podle obsahu) zda:

1) jednatel společnosti s ručením omezeným může nehospodárným pořízením nových vozidel způsobit společnosti škodu, i když se vozidla, za která společnost zaplatila kupní cenu odpovídající jejich majetkové hodnotě, stala jejím majetkem,

2) je odvolací soud povinen účastníky poučit o svém právním názoru odlišném od právního názoru soudu prvního stupně,

3) nese žalobkyně (společnost) břemeno tvrzení o skutečnostech rozhodných pro závěr, že služební jízdy nebyly uskutečněny, je-li předmětem řízení otázka, zda jednatel porušil svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře tím, že vyplácel cestovní náhrady za fiktivní služební jízdy.

[12] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[13] Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož koupí (nabytím) nových vozidel nedošlo ke zmenšení majetku společnosti, neboť kupní cena odpovídá jejich majetkové hodnotě. Tento závěr je podle ní v rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1118/2006.

[14] S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3366/2008, či ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, dovolatelka poukazuje také na to, že ji odvolací soud nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ohledně jeho odlišného právního názoru na otázku, zda společnosti „nákupem“ vozidel (ne)vznikla škoda.

Nebyla-li soudem poučena, nemohla „přednést relevantní argumentaci, upravit či doplnit svá tvrzení, případně přehodnotit právní kvalifikaci rozhodných skutečností“. Podle dovolatelky samotný fakt, že „určitá otázka byla předmětem obrany žalovaných“, nezbavuje soud povinnosti poučit ji podle § 118a o. s. ř.

[15] Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesla břemeno tvrzení ohledně toho kdy, v jaké výši a komu byla uhrazena náhrada za fiktivní služební jízdy, neboť tato tvrzení byla předmětem dokazování (již) před soudem prvního stupně. Dovolatelka poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že služební jízdy, za které byly vyplaceny cestovní náhrady, se nikdy neuskutečnily.

[16] Tvrzení, že se služební jízdy, za které byly vyplaceny cestovní náhrady, neuskutečnily, je „tvrzením negativní skutečnosti“, které se podle dovolatelky v občanském soudním řízení zásadně neprokazuje a účastník, který tuto skutečnost tvrdí, o ní nenese důkazní břemeno. Na podporu svého názoru dovolatelka cituje například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod číslem 35/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle dovolatelky bylo naopak na žalovaných, aby prokázali uskutečnění služebních jízd a jejich účel. Ti důkazní břemeno ohledně těchto tvrzení neunesli.

[17] První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že společnost nedostatečně specifikovala výši škody způsobenou „nehospodárným“ nákupem nových vozů, neboť tu nebylo možné vyčíslit tak, že se od zaplacené kupní ceny odečte částka, kterou by osoba jednající s péčí řádného hospodáře měla za (hypotetický) nákup nových vozidel uhradit. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zakoupením nových vozidel došlo pouze ke změně složení majetku společnosti, a nedošlo tak ke vzniku škody.

[18] S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, první žalovaný konstatuje, že důkazní břemeno v řízení o náhradě škody způsobené jednáním jednatele v rozporu s péčí řádného hospodáře je na jednatele přeneseno pouze v případě, že je prokázán vznik škody. Procesní povinností společnosti tak bylo prokázat, za které konkrétní služební jízdy jí byly uhrazeny náhrady, což společnost učinit nemohla, neboť ani dostatečně nekonkretizovala škodu, protiprávní jednání žalovaných ani příčinnou souvislost mezi tímto protiprávním jednáním a škodou. První žalovaný taktéž poukazuje na rozporná tvrzení společnosti, která nejprve připustila, že část jízd vykonaných soukromými vozidly společníků společnosti, J. L. a Z. C., byla vykonána pro potřebu společnosti, a posléze uvedla, že služební jízdy, se kterými mělo čerpání pohonných hmot souviset, se nikdy neuskutečnily.

[19] První žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

[20] Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

[21] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení v pořadí první a třetí z dovolatelkou formulovaných otázek, a sice otázky, zda jednatel společnosti s ručením omezeným může nehospodárným pořízením nových vozidel způsobit společnosti škodu, a otázky, zda v řízení o odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou neoprávněným vyplacením cestovních náhrad za fiktivní služební jízdy, leží břemeno tvrzení o skutečnostech rozhodných pro závěr, že jízdy nebyly uskutečněny, na žalující společnosti, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[22] Dovolání je důvodné.

I. Ke vzniku škody (pořízením nových vozidel)

[23] Otázku, zda jednatelé uzavřením leasingové smlouvy, na základě které společnost pořídila „drahá a nepotřebná“ vozidla, způsobili společnosti škodu, Nejvyšší soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 29 Odo 1118/2006. V rozsudku v této věci (na který dovolatelka odkazuje) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při rozhodování o tom, zda v důsledku uzavření smlouvy vznikla společnosti škoda, nelze vystačit pouze s mechanickým porovnáním částky, kterou společnost na základě uzavřené smlouvy plnila, a hodnoty plnění, jež z této smlouvy získala. Je nutno vzít v úvahu též účelnost a reálný ekonomický přínos takto nabytých hodnot pro společnost vzhledem k jejímu předmětu podnikání (činnosti), jejím potřebám a majetkovým poměrům.

Nepřinesl-li posuzovaný úkon společnosti přínos, který by se adekvátně (alespoň nepřímo) odrazil v účelu, pro který byla společnost založena (zpravidla v ekonomické výkonnosti jejího podniku, je-li tímto účelem podnikání), není možné bez dalšího uvažovat o tom, že se majetek společnosti nezmenšil a že jí tudíž nevznikla škoda (srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5330/2014, nebo ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3914/2015).

[24] Vycházel-li odvolací soud v projednávané věci z názoru, podle něhož pořízením nových vozidel nemohla vzniknout společnosti škoda, neboť tím došlo pouze ke změně složení majetku a nikoli ke zmenšení majetku společnosti, je jeho právní posouzení této otázky neúplné a tudíž nesprávné.

II. K rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene v řízení o náhradu škody způsobené společnosti výkonem funkce statutárního orgánu v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře

[25] Podle § 135 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 se ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a obch. zák. použijí obdobně i na jednatele společnosti s ručením omezeným.

[26] Podle § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.

[27] Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se ve sporném civilním řízení uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 701/2017, či ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3353/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5640/2017).

[28] Podle ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 byla všechny předpoklady odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti, včetně porušení právní povinnosti (tj. skutečnosti, že jednatel nejednal s náležitou péčí), povinna tvrdit a prokazovat žalující společnost s ručením omezeným.

[29] S účinností od 1. 1. 2001 (novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb.) bylo do § 194 odst. 5 obch. zák. včleněno pravidlo o přenesení důkazního břemene o otázce, zda jednatel jednal s péčí řádného hospodáře, ze společnosti na tohoto jednatele.

[30] Podle čl. VIII Přechodných ustanovení k části první odst. 32 uvedené novely se pro posouzení jednání členů představenstva (jednatelů) učiněných před 1. 1. 2001 použije zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 935/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 919/2013).

[31] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu institutu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti jednatele jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001, se podává:

1) Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným (jako žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného hospodáře.

2) Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu.

[32] K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017 a nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3553/2018.

[33] V řízení, ve kterém společnost tvrdí, že „žalovaný – jako jednatel společnosti s ručením omezeným – umožnil vyplacení cestovních náhrad a náhrad za pohonné hmoty za služební jízdy, které nebyly uskutečněny, čímž společnosti způsobil škodu“, jsou tvrzení o tom, že služební jízdy nebyly uskutečněny (jakož i tvrzení, že uskutečněné jízdy nebyly služebními), tvrzeními o porušení náležité péče (péče řádného hospodáře) žalovaného. V režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2000 ohledně nich nese břemeno tvrzení i důkazní žalující společnost, zatímco v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 musí (v důsledku přenosu důkazního břemene) jednatelé tvrdit a prokázat opak, tj. že jízdy proběhly a že šlo o jízdy služební.

[34] V projednávané věci je z tvrzení společnosti zřejmé, že k některým jednáním, jimiž měli žalovaní společnosti způsobit škodu, došlo do 31. 12. 2000 a k jiným došlo po tomto datu. Nerozlišoval-li odvolací soud – z hlediska rozložení důkazního břemene

– právní režim škodných událostí vyvolaných jednáními učiněnými do 31. 12. 2000 od škodných událostí vyvolaných jednáními učiněnými po 1. 1. 2001, není jeho právní posouzení (již z tohoto důvodu) správné.

III. Aplikace výše uvedených (obecných) závěrů v projednávané věci.

[35] Jde-li o škodné události vyvolané jednáními učiněnými po 1. 1. 2001, nesou břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že jízdy proběhly a že šlo o jízdy služební, žalovaní (a nikoli dovolatelka, jak chybně vyhodnotil odvolací soud).

[36] Ohledně škodných událostí vyvolaných jednáními učiněnými do 31. 12. 2000 nese vskutku břemena tvrzení i důkazu dovolatelka.

[37] Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží (obecně) na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.

[38] K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (srov. v judikatuře Nejvyššího soudu k řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení a k tzv. vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, či ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, anebo – obdobně – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, či ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4006/2015).

[39] Promítnuto do poměrů projednávané věci lze uzavřít, že dovolatelka se ohledně konkrétních okolností fiktivních služebních jízd, které měly být proplaceny do 31. 12. 2000, nachází v tzv. informačním deficitu (ve smyslu výše citovaného závěru rozsudku sp. zn. 22 Cdo 883/2010) zaviněném právě žalovanými jako jejími tehdejšími jednateli. Přitom nelze přehlédnout, že dovolatelka přednesla v tvrzeních obsažených v „doplnění tvrzení žalobce ze dne 23. 11. 2018“ (viz č. l. 851 až 855 spisu) [jímž reagovala právě na poučení odvolacího soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (č. l. 849 spisu)] „opěrné body“ skutkového stavu. Za této procesní situace pak – za podmínky, že mají patřičné informace k dispozici – co do škodných událostí vyvolaných jednáními učiněnými do 31. 12. 2000 nastupuje vysvětlovací povinnost žalovaných.

[40] Z výše vyložených důvodů není právní posouzení otázky rozložení procesních břemen odvolacím soudem správné.

[41] Jelikož řešení dovoláním otevřených otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky, rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[42] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[43] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru