Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 932/2020Usnesení NS ze dne 06.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.932.2020.1
Dotčené předpisy

§ 159a odst. 4 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 932/2020-74

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ M. Ž., bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, a b/ M. Ž., bytem XY, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích 2, Krčínova 1107/30, IČO: 00037745, o uložení povinnosti odstranit vady prohlášení vlastníka a opravit všechny smlouvy o převodu bytových jednotek, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 450/2018, o dovolání žalobce a/ proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2019, č. j. 19 Co 919/2019-41, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 20. září 2019, č. j. 19 Co 919/2019-41, potvrdil usnesení ze dne 8. dubna 2019, č. j. 16 C 450/2018-30, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) zastavil řízení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o vrácení tam specifikované části zaplaceného soudního poplatku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že o stejných nárocích bylo mezi týmiž účastníky již pravomocně rozhodnuto, a to zamítavým rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 13 Cm 370/2013-84, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 11 Cmo 73/2014-212 (citované rozsudky nabyly právní moci dne 7. dubna 2015), a dále zamítavým rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 13 Cm 1231/2013-91 (pravomocným dne 4. ledna 2014).

Dovolání žalobce a/ (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“).

Ustálená soudní praxe dovodila, že o stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. (dříve § 159a odst. 5 o. s. ř.) jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe však rovněž dovodila, že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněné pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 5. ledna 2009, sp. zn. IV. ÚS 3109/07).

Z pohledu takto ustálené soudní praxe jde v posuzovaném případě vskutku o stejnou věc jako v řízeních vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 370/2013 a sp. zn. 13 Cm 1231/2013. Šlo totiž o totožné nároky vymezené – obsahově – shodným žalobním petitem, jenž vyplývá ze stejného skutku a týká se týchž subjektů. Takto „nově“ uplatněné nároky se přitom neopírají o žádné rozhodné skutečnosti, které tu nebyly v době původních řízení a k nimž došlo až později. Současně je nepřípadný dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3144/2012, neboť uplatněný nárok nelze opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti, jak se mylně domníval. Uvedené v daném případě platí i přes to, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 370/2013 (v němž se žalobci domáhali po žalovaném provedení shodné opravy prohlášení vlastníka budovy jako v nyní posuzované věci) rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací o důvodnosti podané žaloby již po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“), tj. po 1. lednu 2014, a proto měl uplatněný nárok posoudit – vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. – již podle právní úpravy bytového spoluvlastnictví obsažené v § 1158 a násl. o. z. (jak o tom svědčí rovněž právní názory, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, uveřejněném pod č. 131/2016 časopisu Soudní judikatura), a nikoli podle § 9 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jak ve skutečnosti učinil. Jeho – v tomto směru – nesprávné právní posouzení však nemůže mít žádný vliv na úsudek, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (k tomu srov. judikaturu citovanou v předchozím odstavci). Také žalobní žádání, jímž se žalobci domáhali po žalovaném provedení opravy všech smluv o převodu bytových jednotek do vlastnicí členů družstva, obsahově koresponduje žalobnímu návrhu, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto, a to konkrétně v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1231/2013. I toto žalobní žádání vychází ze stejného skutku, jaký byl vylíčen již v dotčeném „původním“ řízení, a nelze ho ani v současné době podřadit pod jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti. Na tom nic nemění ani okolnost, že v předchozím řízení rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích o věci samé již dne 19. listopadu 2013, tj. ještě před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Vznik smluv o převodu vlastnictví bytových jednotek uzavřených do 31. prosince 2013 se totiž i po 1. lednu 2014 řídí dosavadními právními předpisy (k tomu viz § 3028 odst. 2 o. z.; srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněného pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, jestliže dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z předestřených závěrů dovolací soud neshledal dovolání proti usnesení odvolacího soudu přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 5. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru