Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 932/2004Rozsudek NS ze dne 10.03.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.932.2004.1
Dotčené předpisy

§ 710 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 706 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 708 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 126 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 932/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) E. P., b) E. A. a c) M. L., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. P., a 2) M. G., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 207/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2003, č. j. 15 Co 34/2003-391, ve znění opravného usnesení ze dne 12. února 2004, č.j. 15 Co 34/2003-407, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2001, č.j. 6 C 207/97-173, ve spojení s usnesením ze dne 19. 10. 2001, č.j. 6 C 207/97-204, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 8 nacházejícího se v II. patře domu čp. 1051 v P., sestávajícího se z 1+1, II. kategorie s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) dané žalobci prvnímu žalovanému dopisem ze dne 1. 7. 1997 (výrok I.). Výrokem II. uložil 2. žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně porovnáním textu výpovědi z 1. 7. 1997 (jejíž faktické doručení však žalobci nedoložili) s textem téže výpovědi uvedeným v žalobě dovodil, že výpověď nájmu bytu obsažená v žalobě je výpovědí z nájmu bytu č. 8 ve 2. patře domu čp. 11051 v P., kdežto vlastní text výpovědi z 1. 7. 1997 ve shodě s žalobním petitem dává výpověď z nájmu bytu č. 8 ve 2. patře domu čp. 1051 v P., tedy je výpovědí z nájmu bytu v domě, který je ve spoluvlastnictví žalobců, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že výpověď obsažená v žalobě udává jako číslo popisné 11051 v rozporu se skutečným stavem (1. žalovaný tam nebydlí) a je zde vůbec zásadní pochybnost o existenci takového domu uvedeného čísla popisného v Praze 3, je písemná výpověď obsažená v žalobě jako hmotně právní úkon neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. Na tom nemůže nic změnit ani to, že v žalobním petitu je uvedeno správné číslo popisné 1051, posuzována je totiž ta písemná výpověď, která byla nájemci doručena, nikoli další procesní úkony obsažené v žalobě.

S ohledem na to, že výslechem 2. žalované bylo prokázáno, že se 2. žalovaná s 1. žalovaným dohodla, že se ve svých 18 letech do bytu nastěhuje, zatímco on se naopak odstěhuje, což se také stalo, obvodní soud dospěl k závěru, že 2. žalovaná nesplnila podmínku pro přechod práva nájmu podle § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák. spočívající v soužití ve společné domácnosti, 1. žalovaný tedy zůstal nájemcem bytu a 2. žalovaná předmětný byt užívá na základě odvozeného práva od práva nájmu 1. žalovaného. Jestliže však bylo prokázáno, že 1. žalovaný byt dlouhodobě neužívá, nemá dle názoru soudu prvního stupně žalovaná právní důvod k užívání předmětného bytu a žaloba na vyklizení 2. žalované je důvodná.

Žalobci napadli odvoláním toliko výrok o nákladech řízení, zatímco 2. žalovaná ve svém odvolání směřujícím proti vyhovujícímu výroku ve věci jejího vyklizení z bytu opětovně uplatnila námitku přechodu nájmu, dále poukázala na to, že měl být proveden důkaz spisem příslušného stavebního úřadu, neboť není dosud jisté, zda předmětné prostory jsou bytem. Městský soud v Praze poté jako soud odvolací doplnil dokazování, jímž postavil na jisto, že předmětné prostory jsou bytem. Za odvoláním nezpochybněného závěru soudu prvního stupně o tom, že 1. žalovanému nebyla dána řádná výpověď z nájmu, zůstává 1. žalovaný nadále nájemcem bytu, a to nezávisle na skutečnosti, zda se v bytě zdržuje či nikoliv. Jestliže podle dalšího závěru soudu prvního stupně nevedl společnou domácnost s 2. žalovanou, nemohlo na 2. žalovanou přejít právo nájmu předmětného bytu a 2. žalovaná tak stále odvozuje svoje právo na bydlení od práva nájmu 1. žalovaného. Žalobci tudíž nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na vyklizení proti 2. žalované. Proto Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 17. 7. 2003, č.j. 15 Co 34/2003-391, ve spojení s usnesením ze dne 12. 2. 2004, č.j. 15 Co 34/2003-407, změnil rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku II. tak, že žalobu na vyklizení proti 2. žalované zamítl, současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), aniž uplatněné dovolací důvody podřadili některému ustanovení občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolací námitky jednak směřují do právního posouzení otázky přechodu nájmu bytu, jednak vytýkají soudu, že pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo. Dovolatelé jsou totiž přesvědčeni, že k zániku nájmu došlo v průběhu soudního řízení (kdy 1. žalovaný činil vůči soudu úkony směřující k zániku nájmu – např. při výslechu dne 25.5.1999 – a žalovaní je akceptovali – např. podáním ze 17.4.2000). Proto soud prvního stupně dle názoru dovolatelů rozhodl správně, když žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu vůči 1. žalovanému zamítl. Jelikož žalovaná nesplnila podmínky přechodu nájmu bytu, měl odvolací soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdit. Protože soud prvního stupně se nevypořádal s otázkou zániku nájmu, dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

K dovolání podal 1. žalovaný vyjádření, v němž vyjádřil přesvědčení, že proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se nelze dovolávat, neboť žalobci se proti tomuto výroku neodvolali a odvolací soud se tímto výrokem nezabýval. Dále 1. žalovaný namítal, že předmětné prostory nejsou bytem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo ve výroku o vyklizení bytu druhou žalovanou změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

K vyjádření 1. žalovaného dovolací soud nepřihlížel, neboť podaným dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku o vyklizení bytu, jenž se týká vztahu mezi žalobci a 2. žalovanou a nijak nedopadá do poměrů 1. žalovaného, který tak není ani účastníkem dovolacího řízení.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však v dovolání namítány nejsou a ani se ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud přezkoumal tedy napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.), neshledal však dovolání důvodným.

Dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, lze úspěšně namítat pouze, pokud soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly během řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které naopak v řízení prokázány byly, případně je-li v hodnocení důkazů logický rozpor.

Soud prvního stupně a shodně s ním i soud odvolací založily svá rozhodnutí na skutkovém zjištění, že žalovaní spolu v předmětném bytě nebydleli, neměli úmysl vést společnou domácnost a byli dohodnuti tak, že se 2. žalovaná do bytu přestěhuje po dovršení 18 let a 1. žalovaný se naopak z bytu vystěhuje, což se také stalo. Toto skutkové zjištění čerpal soud prvního stupně z výpovědi samotné žalované (k tomu viz str. 5 protokolu o jednání ze 17. 5. 2001 na č.l. 170) a odvolací soud z tohoto skutkového zjištění rovněž vycházel. Nelze tak učinit závěr, že by uvedené skutkové zjištění nemělo oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. platí, že jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci mimo jiné i jeho děti, kteří prokáží, že s ním žili v den opuštění společné domácnosti v této společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Podle § 710 odst. 1 a 3 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí; v písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce.

Jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud se po doplnění dokazování (k otázce, zda předmětné prostory jsou bytem) ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že oba žalovaní spolu nevedli společnou domácnost. Z dikce § 706 obč. zák. vyplývá, že právě společná domácnost je jedním ze zákonných předpokladů pro přechod práva nájmu. Soužití osoby, na níž má přejít právo nájmu bytu, s nájemcem bytu ve společné domácnosti, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 5, pod C 431). Nebyl-li předpoklad soužití ve společné domácnosti ve vyloženém smyslu splněn, nemohlo na 2. žalovanou právo nájmu předmětného bytu přejít, a proto svoje právo na bydlení v tomto bytě odvozuje od práva 1. žalovaného, nezávisle na skutečnosti, zda se 1. žalovaný v bytě zdržuje či nikoli. Z tohoto důvodu nelze odvolacímu soudu vyčítat, že by se otázkou zániku nájmu 1. žalovaného nezabýval nebo že by ji nesprávně právně posoudil jako právní otázku rozhodující pro výrok o vyklizení.

Pokud 1. žalovaný ve své výpovědi ze dne 25. 5 1999 (viz č.l. 34 spisu), případně v dalších přednesech uváděl, že se již nepovažuje za nájemce bytu, že nájemcem je jeho dcera (2. žalovaná), že má v úmyslu najít si byt a s dcerou bydlet nebude, nelze takové jeho prohlášení považovat za hmotněprávní úkon učiněný vůči soudu a směřující ke skončení nájmu. Nejde totiž z obsahového hlediska ani o výpověď z nájmu (již proto, že neobsahuje výpovědní lhůtu – srov. § 710 odst. 3 obč. zák.), ani o návrh dohody o skončení nájmu ve smyslu § 710 odst. 1 obč. zák. (především proto, že z jeho znění i z kontextu, v němž bylo učiněno, vyplývá, že je jen sdělením procesního stanoviska účastníka řízení ve věci, popřípadě jeho vyjádřením k právní stránce věci a nikoli projevem vůle směřujícím ke způsobení právních následků ve smyslu § 34 obč. zák. – srov. výraz „nepovažuji se“). Nelze tudíž uvažovat ani o akceptaci návrhu učiněného 1. žalovaným ze strany žalobců.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) tedy nebyl užit opodstatněně.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že podle obsahové konkretizace dovolacích důvodů se dovolatelům nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalovaným, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měli, náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru