Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 896/2003Rozsudek NS ze dne 08.01.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.896.2003.1
Dotčené předpisy

§ 226 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 896/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 42.487,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 76/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2002, č. j. 29 Co 226/2002-98, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.955,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. února 2002, č. j. 39 C 76/98-77, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 42.487,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím a náklady řízení ve výši 19.980,- Kč. V pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 2001, č. j. 39 C 76/98-37, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 9. srpna 2001, č. j. 29 Co 234/2001-53, a věc mu byla – se závazným právním názorem odvolacího soudu – vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 8. srpna 2002, č. j. 29 Co 226/2002-98, citovaný vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu v P. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že žalovaný byl od roku 1983 nájemcem bytu č. 2 o velikosti 4+1 s příslušenstvím, I. kategorie, nacházejícího se v předmětném domě (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a že jeho nájemní právo k bytu zaniklo ke dni 14. února 2000 na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. září 1999, č. j. 40 C 44/98-43, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2000, č. j. 11 Co 548/99-54. Současně zjistily, že žalovaný se již dne 10. března 1989 z bytu odstěhoval, že v bytě i nadále bydlela jeho manželka R. K., která z důvodu nedostatku finančních prostředků neplatila nájemné z bytu, a že R. K. v roce 1997 zemřela. Poté zjistily, že žalovaný jako nájemce bytu dluží žalobci z titulu dlužného nájemného za dobu od dubna 1997 do prosince 1997 a nedoplatku za služby za rok 1996 žalovanou částku. Nakonec zjistily, že ve věci sp. zn. 40 C 148/99 Obvodního soudu pro Prahu 4 byla proti žalovanému pravomocně zamítnuta žaloba na zaplacení částky 58.629,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného z předmětného bytu za dobu od února 1998 do ledna 1999 a nedoplatku za služby za rok 1997 se zdůvodněním, že jde o nárok odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Z uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že povinnost platit nájemné stíhala žalovaného jako nájemce bytu po celou dobu trvání nájemního poměru, tedy i v době, za níž vznikl dluh na nájemném a nedoplatek za služby. Žalobě za této situace vyhověly, přičemž předpoklady pro její zamítnutí z důvodů podle § 3 odst. 1 obč. zák. neshledaly (soud prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem, obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), byť v něm, avšak bez jakékoli obsahové konkretizace, současně uvedl, že „napadené rozhodnutí … vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, tedy jakoby uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především uvedl, že v obsahově totožných věcech zde existují dva právní názory odvolacího soudu; vzniká tudíž otázka, zda soud prvního stupně je ve smyslu § 226 o.s.ř. vázán výlučně právním názorem, který odvolací soud vyslovil v této věci, tedy právním názorem „svého“ odvolacího soudu. Má zato, že vyslovil-li odvolací soud v konkrétní věci určitý právní názor, měl by jej v rámci ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces „respektovat“ rovněž v jiné skutkově totožné věci a za stejné důkazní situace. Dále namítl, že provedl-li, jako v posuzovaném případě, soud prvního stupně v řízení po zrušení věci odvolacím soudem „další důkazy, zejména ty, o které opřely soudy obou stupňů ve skutkově totožné věci v řízení před OS 4, čj. 40 C 148/99 a v 11 Co 330/2000, bylo povinností soudu prvého stupně samostatně posoudit výsledky nového důkazního řízení“; soud prvního stupně proto nemohl být při novém rozhodování omezen právním názorem, který odvolací soud vyslovil za jiného skutkového stavu věci ve zrušujícím rozhodnutí. Současně se dovolatel domnívá, že byla rovněž porušena zásada dvouinstančnosti řízení, neboť v řízení po zrušení v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně vycházely oba soudy již jen z právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se dostal do situace, kterou sám nezavinil a kterou nedokáže řešit. Má zato, že své povinnosti nezanedbal. Žalovaného totiž takto žaloval od roku 1994 a podal na něj z důvodu dlužného nájemného z předmětného bytu několik žalob. Domnívá se, že opuštění bytu bez jeho odevzdání vlastníku a následné neplacení nájemného nelze bez dalšího tolerovat.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 226 odst. 1 o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.

Smyslem citovaného ustanovení je, aby se při posouzení konkrétní věci prosadil právní názor, který za zjištěného skutkového stavu vyslovil odvolací soud v rozhodnutí, jímž zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně právě proto, že se s tam uvedeným právním názorem soudu prvního stupně neztotožnil. Proto, aby bylo zajištěno, že právní závěry odvolacího soudu budou v dalším řízení soudem prvního stupně respektovány (nebudou pominuty), stanoví právní úprava, že právní názor vyslovený odvolacím soudem ve zrušujícím rozhodnutí je závazný pro soud prvního stupně. Má-li být soud prvního stupně ve smyslu citovaného ustanovení vázán právním názorem odvolacího soudu, musí tento soud v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí uvést, z jakého právního názoru při posouzení konkrétní věci vycházel; soud prvního stupně je pak takovým právním názorem, tj. právním názorem, který byl skutečným základem zrušujícího rozhodnutí v konkrétní věci, vázán. Je proto nepochybné, že v § 226 odst. 1 o.s.ř. jde – a to již vzhledem ke znění tohoto ustanovení – o vázanost právním názorem, který odvolací soud vyslovil za určitého skutkového stavu v rozhodnutí, jímž zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve smyslu § 226 odst. 1 o.s.ř. tedy nemůže jít o vázanost právním názorem, který odvolací soud vyslovil ve zrušujícím rozhodnutí v jiné procesní věci. Lze uzavřít, že v tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.

Uvedená vázanost právním názorem odvolacího soudu však neplatí v případě, kdy došlo v dalším řízení ke změně skutkového základu, z něhož odvolací soud při zaujetí (závazného) právního názoru vycházel. Právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu totiž nutně vychází z určitého skutkového základu, jehož východiskem bylo dokazování v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě – za podmínek upravených v ustanovení § 205a o.s.ř. – před soudem odvolacím. Tento skutkový základ se však může v řízení, které následuje po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, v různých směrech změnit. Jestliže bude dokazování potom dále doplňováno, mohou účastníci přicházet s novými skutkovými tvrzeními a mohou nabízet i nové důkazy. Je přirozené, že takto se může změnit skutkový základ, z něhož vycházel právní názor odvolacího soudu. Tehdy již nelze dovozovat, že na základě takto změněného skutkového stavu je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Zde naopak nastupuje povinnost soudu, který prováděl dokazování, posuzovat samostatně, tj. bez vázanosti právním názorem odvolacího soudu, výsledky nového důkazního řízení. Z toho plyne závěr, že vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí, platí jen za předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru odvolacího soudu na nový skutkový základ (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C.H.BECK, strana 929 – 930).

V projednávané věci bylo předmětem řízení dlužné nájemné z předmětného bytu a nedoplatek za služby (za plnění spojená s užíváním bytu). Ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 9. srpna 2001, č. j. 29 Co 234/2001-53, zaujal odvolací soud (závazný) právní názor, že až do měsíce února 2000, kdy bylo pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, „právo nájmu žalovaného k tomuto bytu trvalo a byl proto bez ohledu na to, že byt fakticky neužíval, povinen plnit všechny povinnosti nájemce bytu, včetně základní povinnosti platit nájemné a úhrady spojené s užíváním bytu. Žalobci pak rozhodně nelze přičítat k tíži, že by se ve vztahu k vymáhání dluhu vzniklého v souvislosti s užíváním bytu choval nezodpovědně, když se domáhal zaplacení tohoto dluhu krátce po jeho vzniku. Nelze ani hovořit o tom, že by v daném případě výkon práva žalobce nesměřoval k dosažení určitého hospodářského cíle nebo že by úmyslně poškozoval žalovaného, na jehož straně existovala povinnost k plnění“.

Po zrušení v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem byly u soudu prvního stupně znovu přečteny listiny, které byly čteny již při jednání dne 29. ledna 2001; navíc byly k důkazu přečteny dopisy zástupce žalovaného z 30. října 2000 a 1. února 2001, adresované žalobci (při jednání dne 22. listopadu 2001), podání zástupce žalobce ze dne 5. prosince 2001, doklad Dopravního podniku h. M. P. ze dne 14. února 1991, zápis sepsaný dne 28. srpna 1990 (při jednání dne 17. ledna 2002) a usnesení a protokoly ve věcech týkajících se výkonu rozhodnutí (při jednání dne 14. února 2002). Vzhledem k obsahu zmíněných listin a s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, učiněným z nich soudy obou stupňů, nelze ovšem dovozovat, že se skutkový základ, z něhož vycházel právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, natolik změnil, že byla vyloučena aplikace shora uvedeného právního názoru odvolacího soudu na takto „nově“ zjištěný skutkový stav věci. Je jen logické, že za tohoto stavu se při posouzení věci prosadil pouze právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu; na tomto právním názoru pak byl založen jak v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně (v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu), tak také napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Ani zde nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.

Jelikož se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.880,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 pol. 5. ve spojení s § 10 odst. 3 a § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. ledna 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru