Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 85/2004Rozsudek NS ze dne 22.04.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.85.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 85/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované V. M., zastoupené Mgr. L. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 287/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2003, č. j. 35 Co 141/2003-209, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2003, č.j. 35 Co 141/2003-209, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. prosince 2002, č. j. 24 C 287/97-180, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. prosince 2002, č.j. 24 C 287/97-184, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. prosince 2002, č. j. 24 C 287/97-180, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. prosince 2002, č.j. 24 C 287/97-184, (poté, co jeho předchozí zamítavé rozsudky ze dne 11. března 1999, č.j. 24 C 287/97-51, a ze dne 15. května 2000, č.j. 24 C 287/97-104, byly usneseními Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1999, č.j. 35 Co 385/99-80, a ze dne 24. října 2000, č.j. 35 Co 426/2000-122, zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) znovu zamítl žalobu „o přivolení k výpovědi žalované z nájmu bytu č. 4, sestávajícího z kuchyně a jednoho pokoje s WC II. kategorie, který je situován v 1. poschodí domu č.p. 131 v P. – K., Z. 222, a to výpovědi ze dne 2.9.1997, a vyklizení žalované z tohoto bytu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. června 2003, č. j. 35 Co 141/2003-209, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nalézá předmětný byt, jehož nájemkyní je žalovaná, že žalovaná bez souhlasu vlastníka domu posunula v koupelně mísu WC a umyvadlo a do prostoru, kde byla umístěna WC mísa, instalovala sprchovou vaničku, že součástí těchto úprav bylo i vytvoření nového napojení odpadu na odpad původní, že do té doby součástí bytu nebyl sprchový kout ani vana, že na výzvu pronajímatele odstranila vaničku a WC mísu vrátila na původní místo, že jediný přívod vody v bytě, kde je možno použít vodu pro mytí, je umyvadlo umístěné v blízkosti WC, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná způsobila žalobci škodu a že se žalovaná snažila uvedenými úpravami zlepšit kvalitu bytu a zajistit sobě a svému synovi lidsky důstojné bydlení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že ze strany žalované nedošlo k tak hrubému porušení povinností nájemce, aby byl naplněn výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud též zdůvodnil, proč nepokládal za opodstatněné námitky žalobce proti znaleckému posudku, proč nepřihlédl k jeho tvrzení, že žalovaná porušila své povinnosti též tím, že v letech 1992 až 2002 bez jeho souhlasu v bytě podnikala a proč nesouhlasil s názorem žalobce, že byt byl žalované přidělen neoprávněně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost zdůvodnil odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatel vyjádřil zásadní nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že stavební úpravy provedené žalovanou v předmětném bytě nebyly takového rázu, že by odůvodňovaly přivolení k výpovědi z nájmu, a že je nutné přihlédnout k tomu, že žalovaná v průběhu řízení stavební úpravy odstranila a uvedla byt do původního stavu. Tento skutkový a právní závěr, dle názoru dovolatele, nemá oporu v provedeném dokazování a nelze jej přijmout. Dovolatel v této souvislosti poukázal na to, že žalovaná provedla předmětné stavební práce svépomocí bez odborných osob či firem, že tyto práce podle toho také následně poškodily předmětnou nemovitost, že dochází k průsakům vody z vodovodní i kanalizační přípojky, což ohrožuje celou nemovitost, zejména s ohledem na technologii její výstavby. Dovolatel zdůraznil, že pokud bude takové jednání žalované tolerováno, hrozí nebezpečí, že se tak budou chovat i ostatní nájemci, že dojde k vážnému poškození majetku vlastníka domu, který nebude mít žádnou možnost, jak takovým svévolným jednáním čelit. Žalovaná již ostatně dvakrát způsobila poškození podlahy v předmětném bytě průsakem vody z prasklé WC mísy a ohrozila životy a majetek i ostatních nájemců únikem plynu z nepovolených a v bytě umístěných plynových bomb. Dovolatel dále namítá, že znalecký posudek vypracovaný znalcem ing. K. (správně K.) je pro řízení bezcenný, neboť znalec neodpověděl na soudem uložené otázky, vycházel pouze z informací, které mu poskytla žalovaná, nepřizval k šetření na místě samém dovolatele, posudek je tak zavádějící a zkreslující a vychází ze stavu existujícího v době jeho zpracování. K úvaze odvolacího soudu, že se žalovaná snažila zajistit pro sebe a pro syna lidsky důstojné bydlení, poznamenává dovolatel, že žalovaná je srozuměna s tím, že jde o byt III. kategorie, tomu odpovídá i jeho vybavení a nájemné. Nelze tudíž přijmout názor, že by žalovaná byla oprávněna provádět bez souhlasu vlastníka zmíněné stavební úpravy. Dovolatel též nesouhlasí se závěrem, že žalovaná mu nezpůsobila škodu, neboť právě za účelem zjištění vlivu stavebních úprav na statiku domu byl ustanoven znalec, který se však s tímto úkolem nevypořádal. Dovolatel též vytýká soudům obou stupňů, že pominuly další podstatné skutečnosti, jako je podnikání žalované v bytě, umisťování nepovolených a majetek a osoby ohrožujících spotřebičů, nerespektování majitele domu, nedodržování platných zákonů a domovního řádu, přidělení bytu žalované poté, kdy již bylo potomkům původních majitelů sděleno (dne 13.2.1990), že s nimi bude sepsána dohoda o vydání domu. Dovolatel dále namítl, že se soudy nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a že docházelo i k průtahům v řízení před soudem prvního stupně. Dovolatel uzavřel, že dle jeho přesvědčení žalovaná svým jednáním naplnila důvod výpovědi z nájmu bytu uvedený v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nejde v dané věci již proto, že všechna tři rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé byla zamítavá.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatel především brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Pochybení při hodnocení důkazů se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (viz Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, II. díl, str. 1066). Dovolatel rovněž pro posouzení otázky, zda žalovaná svým jednáním naplnila jím uplatněný důvod výpovědi z nájmu bytu dle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nabízí další (nové) skutečnosti a předkládá vlastní (odlišné) hodnocení důkazů a na tomto základě dovozuje vlastní (odchylnou) verzi skutkového stavu věci. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze totiž uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z uvedených důvodů se dovolací soud nemůže zabývat námitkou, že určité skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování, ani námitkou, že vypracovaný znalecký posudek je pro rozhodnutí bezcenný, nemůže ani přihlížet k nově uplatňovaným skutečnostem, a pochopitelně ani ke skutečnostem, které mají zakládat důvod výpovědi z nájmu, které však dovolatel ve výpovědi neuplatnil.

Proti právnímu posouzení směřují námitky dovolatele jen potud, pokud je dovoláním napadán závěr, že na základě toho skutkového stavu, který vzaly soudy obou stupňů za prokázaný, a který – jak bylo výše uvedeno – dovoláním zpochybnit nelze, není naplněna skutková podstata důvodu výpovědi z nájmu bytu uvedená v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Přímo z dikce ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku vyplývá, že důvodem k výpovědi nemůže být každé porušení povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, nýbrž jen porušení hrubé. Výpověď z nájmu bytu je krajním opatřením představujícím nejpřísnější možnou sankci za porušení povinností nájemcem, jejíž použití musí být úměrné závažnosti jednání nájemce v konkrétním případě. Právní normu vtělenou do ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. činí užitý pojem \"hrubě porušuje své povinnosti\" normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 3, pod poř. č. 26, ze dne 14.2.2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31.10.2001, sp. zn 20 Cdo 2871/99).

Soudy obou stupňů dospěly k závěru že žalovaná porušila povinnost uloženou ustanovením § 694 obč. zák., které zakazuje nájemci provádět stavební úpravy a jiné podstatné změny bez souhlasu pronajímatele; není tedy důvodná námitka dovolatele, že „podle názoru odvolacího soudu se žalovaná vlastně ničeho nedopustila“. Soudy též správně zvažovaly, zda se jedná o natolik hrubé porušení povinností nájemce, že odůvodňuje výpověď z nájmu bytu. V tomto směru však již právní posouzení věci odvolacím, případně i soudem I. stupně, nelze považovat za správné, neboť oba soudy nevymezily přiléhavě hlediska pro posouzení intenzity porušení povinností žalované.

V obecné rovině je třeba při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo „zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce. Touto otázkou se však soudy obou stupňů nezabývaly.

K dalším hlediskům pro posouzení intenzity protiprávního jednání nájemce bude patřit, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu a jaká byla motivace tohoto jednání (tato hlediska soudy v dané věci zvažovaly), ale též zda nájemce dosud plnil své povinnosti (tím se soudy již před žalobcem uplatněná tvrzení nezabývaly), případně jaká doba uplynula od porušení povinnosti nájemcem do dne výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod č. 86).

Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod č. 23) existenci uvedeného výpovědního důvodu posuzuje soud k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu, a s tím, že nájemce v průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi splní povinnost, jejíž porušení zakládá důvod k výpovědi (např. zaplatí dlužné nájemné či úhradu za služby) nespojuje zákon výslovně žádný právní následek, např. že výpovědní důvod zaniká. Při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má však své místo též úvaha, zda vyhovění návrhu nebrání v dané konkrétní věci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe dovodila, že i když výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Jde o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Úvaha soudu však musí být podložena konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/l996, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska těchto právních závěrů okolnost, že žalovaná v průběhu řízení (tedy po doručení výpovědi) neoprávněné změny v bytě odstranila, nemůže mít vliv na závěr, zda svým jednáním naplnila důvod k výpovědi z nájmu, nýbrž pouze pro úvahu, zda by přivolení k výpovědi nebylo v rozporu s dobrými mravy. Nejde však o hledisko jediné, nýbrž musí být zvažovány jak okolnosti na straně nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod č. 62).

Za přiléhavou nelze považovat ani argumentaci odvolacího soudu, týkající se dostatečného hygienického vybavení bytu. Jednak okolnost, že „v kuchyňské lince není zavedena voda ani odpad“ nijak nesouvisí s úpravami, které provedla žalovaná, jednak lze přisvědčit žalobci v tom, že žalovaná bydlí v bytě určité kategorie, tím je dána mimo jiné i výše úhrady za užívání bytu a výše plateb za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a rovněž z tohoto hlediska je nutno hodnotit závažnost jednání žalované.

Případné průtahy v řízení nezakládají ani vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř., proto i kdyby byly zjištěny, nemohl k nim dovolací soud při přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí přihlížet.

Z uvedených důvodů dovolací soud za použití § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. dubna 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru